english version

Vzpoura proti přirozenosti

Kritiku stávající společnosti vedu z pozice nadčasového myšlení, tedy z pozice starostlivosti o budoucnost. V podstatě nepovažuji jevy za příznivé tehdy, když pouze slouží lidskému prospěchu nebo nějakému ideologickému účelu, ale tehdy, když slouží také kontinuitě lidského rodu a celé biosféry. Vzhledem ke Kantově teorii o člověku jako účelu sama o sobě, bych si dovolil vyslovit tezi, že člověk je účel spolu s ostatními, tedy s ostatními tvory planety, a zároveň tito všichni společně jsou nejen účelem nadčasovým, ale mají i nadčasové poslání ve zdokonalování světa, aby se zbavil rizikových prvků ohrožujících jeho existenci. Přikláním se k holistickému pohledu na sociální jevy, protože v nich je budoucnost lépe řešitelná než v pohledu atomickém. Nejsem si jist, zda by pouze individuální výzvy k nadčasovému myšlení byly účinné, spoléhám daleko více na společenské mechanismy. Z takto pojatých východisek si dovoluji se pustit do kritiky toho, čemu říkám nepřirozená společnost.

Přirozenost definuji jako chování odpovídající přirozenému životu, především dodržování kosmických kritérií a správná rovnováha vitality a „čistého rozumu“. Vitalita (životnost) je díl přirozenosti v biologické oblasti, je to celý komplex chování vzniklého z původních přirozených instinktů a založeného na jejich reziduích v podstatě. Zároveň tato stránka lidské podstaty spojuje člověka s kosmem, s jeho původem, a na ni navazují přirozené principy, ona je počátkem vnitřního konceptu vedoucího též k sounáležitosti s přírodními objekty. Bez vitální stránky lidské podstaty se člověk stává ničím, ztrácí spojení s principy, zaniká přirozený život.

 

Základ vzpoury proti přirozenosti – odloučení a vykořenění

Podstatnou částí esence „vzpoury“ je představa o dokonalosti lidského rozumu a jeho pýcha, že dokáže překonat přírodu, vzepřít se i kosmickým kritériím, osvobodit se od tradičního řádu, od přirozených principů, od vlastní vitální podstaty. Často se tomu říká osvobození. Jan Patočka (viz 81) píše: „Člověk se zvěcnil, odcizil svému životnímu citu, stává se tím, za co se považuje, nikoliv to co je“. Pýcha vzniká proto, že se člověku podařilo překonat nebo si „osedlat“ některé nižší sloje přirozeného řádu a domnívá se, že je to možné donekonečna, zvláště když je to příjemné a prospěšné. Transcendentní ideje, dříve spíše navazující na přirozený řád (neboť člověk byl na něm závislý), nyní se dostávají do vizí, které s přirozeným řádem nesouvisí, a člověk si zvěcňuje modly ze vztahových hodnot (svoboda, rovnost, láska apod.). Láska k člověku se dostává před lásku k Bohu, což naznačuje: před kosmický řád. Někdy se tomu nesprávně říká humanismus (vše pro člověka).

Příkladem „pýchy rozumu“ je ateismus. Je to myšlení redukované jen na určitou část reality, které bylo povýšeno na obecné, rozum byl zbožněn, stal se modlou – „když něco neumím vysvětlit, tak to neexistuje a je zbytečné to respektovat“. Přitom mnoho duchovně podložených dogmat velmi dobře fungovalo (třeba nesesmilníš!), aniž by bylo vysvětlitelné, proč existovat musí a jakým způsobem vlastně společnosti prospívají a udržují její soudržnost a funkci rodin. „Pýcha rozumu“ tedy vedla k redukci světa a tím k odloučení od mnoha věcí, ale i od fungujících dogmat.

Člověk chtěl přírodu ovládnout, jak se snažil vždy ve svém boji o přežití, nakonec získal takové prostředky, aby tento dávný sen téměř splnil. V tom pokračoval už za bodem nepřirozenosti stále, aniž by si uvědomoval, že ničí svoji živitelku přírodu a sebe sama. Tento ničitelský princip není zrovna příliš pevný, protože zde si člověk může uvědomit, že je součástí přírody a predátor nemůže zničit svoje prostředí, ze kterého žije. To, že si to neuvědomuje, může být „hloupost“, prostě nedostatek informací, přehlížení skutečností, lenost, zaběhnuté poměry, ideové paradigma, které proberu dále. „Predátorská uvědomělost“ je jeden z lidských vnitřních přesvědčení návratu přirozenosti a může přirozenost obnovit. Podmínkou je, aby člověk ještě svoje vitální instinkty projevoval, třeba instinkt „nevylovení kořisti“ (postoj nasyceného predátora), čehož lze v době velkého zalidnění rozhodně dosáhnout pouze přirozeným omezením vlastního potomstva. Jenže postup, který volí většina ekologických hnutí, podporující antropicky škodlivé faktory nepřirozené společnosti (obvykle známé jako levicově liberální) omezující lidskou populaci degenerací a dekadencí, je rozporný. Schvalují u člověka to, co u přírody neuznávají – nepřirozenost. Tím staví člověka do situace boha, pro kterého neplatí to, co platí pro ostatní živé tvory. To v důsledku potom podporuje myšlení, které nechtějí – člověk do přírody nepatří. Nepřirozenost je následek komplexního fenoménu odloučení.

Podstatným fenoménem projevujícím se v důsledku „povýšení člověka na boha“ nazývám odloučení (disjunction). Je základem nepřirozenosti, tedy ztráty vitality a tím i „predátorských pocitů“. Odloučení je imanentní pocit, vnitřní koncept řídící lidské myšlení i vědomé přesvědčení. Stalo se společenským jevem. Od začátku racionalismu a překonáváním přirozeného řádu vzniká „pýcha rozumu“, která je potvrzením povýšení lidského rozumu na předmět uctívání a tím samozřejmě dochází ke všem náležitostem doprovázejícím „božství“, včetně představy o vlastní neomylnosti řízené rozumem. Člověk se ve svém vnitřním přesvědčení stal „bohem“ tím, že postupně ovládl díl přírodních procesů, využil je pro sebe, poznal mnoho přírodních zákonitostí. „Čistý rozum“ se stal nástrojem tohoto procesu a proto zbožnění rozumu (pýcha rozumu) bylo na začátku. Zbožněním rozumu se stal člověk bohem. Jestliže se stal člověk bohem, mohl si, opírajíce se o „čistý rozum“, cokoliv dovolit, odpoutat se od přírody nejen tam, kde je to přirozené a původní kosmická kritéria zůstávají zachována, ale i tam, kde byla překonávána. V pozadí „čistého rozumu“ stál lidský prospěch. Z přirozeného života zůstala jen prospěchová (hédonická) složka. Ostatní součásti přirozeného života byly postupně odbourávány, až tak daleko, že dnes už můžeme prohlásit život za nepřirozený a díky tomu diskontinuální.

Jestliže se stal člověk bohem, stal se nekonečně svobodným (alespoň ve svých představách). Opravdový Bůh je jen jeden, ale lidí povýšených na bohy je mnoho; bylo zapotřebí, aby si byli rovni. Rovnost je první smlouvou mezi bohy. Filozoficky bylo odloučení potvrzeno I. Kantem (viz 35) vyjádřením, že člověk je „účel sám o sobě“, neslouží tedy ničemu jinému než sám sobě. To symbolizovalo už odloučení od přirozených principů a od přírody vůbec, ale zpočátku nevylučovalo možnost sdružovat se do společenstev za účelem synergického efektu společné práce. Když už společná práce přestala mít rozhodující význam, spíše se prosadila konkurence, Kantovo rčení dostalo tragický obsah ve smyslu individualismu a vykořenění. Kant si byl vědom, že existují nějaké kosmické principy, proto to kompenzoval výzvou k člověku, aby byl mravný. Nevím, zda si uvědomoval, že většina lidí to následovat nebude. Takové představy, které spoléhají, že se vše vyřeší „novým lepším“ člověkem, který bude dokonalý, protože je svobodný, ukázaly zkušenosti jako utopické.

Člověk se jako bůh vyzdvihl nad ostatní objekty a tím se jim vzdálil, říká se, že se „osvobodil“. Toto odloučení člověka nebylo ani tak od duchovna, což bych asi těžko dokazoval, protože individuální duchovno existuje, je součástí člověka a je od něj neoddělitelné. Člověk se odloučil (osvobodil) od všeho, od čeho se odloučit může, protože prakticky všechno jej svazuje a omezuje svobodu, včetně spolubližních; tím vzniká nepřirozenost. Snahou o osvobození se lidstvo odloučilo od přirozeného řádu, vlastní vitality, postupně též od tradičního řádu a tím vším i lidí vzájemně od sebe. Mezitím se životní způsoby přirozeně změnily a některá pravidla tradičního řádu přestala platit. Jednotlivá pravidla přirozeného řádu byla překonávána lidskou kreativitou, na vitální pocity byl vyvíjen tlak, aby se neprojevovaly.

Na začátku stojí nepřirozené zásahy. Známý je příklad zavedení důchodů pro staré lidi jako nepřirozený zásah do přirozených vztahů v rodině. Původně byla rodina soudržnější, když se museli (alespoň částečně) starat mladí o své staré rodiče (prarodiče). Důchody „osvobodily“ mladé od tohoto závazku. Sounáležitost se rozpadla, mladí dnes mohou bydlet na druhé straně světa a o své rodiče se nestarat. Nepřirozenost tedy vyvolala odloučení, odloučení další nepřirozenost. Podobným příkladem je emancipace ženy (nepřirozenost). Umožnila (nikoliv jako jediná příčina) nezávislost žen a rozpad rodiny (odloučení). Antikoncepce dovoluje odkládat rodinu (být svobodným) a zvykat si na život „singl“. Globalizace rozkládá domácí kultury, lidé cestují světem, nezakládají rodiny. A tak většina zásahů do přirozených principů, vyvolává odloučení, které v jednotlivostech nemusí být hned zhoubné, ale celý trend vzájemně se podporujících odloučení je zhoubný.

Vznikla odloučenecká společnost jako antiteze přirozeného života, vyprázdnily se staré role, vznikly nové. Tvorba nových rolí většinou probíhala pod vlivem nové technologické situace (role řidiče, programátora atd.) a do nich už se zabudovávaly odloučenecké momenty (dojíždění do práce autem, počítačové hry atd.) takže technika začala odloučení podporovat; nevznikly tedy na techniku navazující role přirozené, podporující sounáležitost (rodinu) a šetřící zdroje (práce na počítači doma, aby nebylo nutné dojíždění, malé automobily pro nákupy a děti do školy) a zákaz zneužití techniky (zákaz dětských počítačových her). 

Odloučení lidí od kosmických pravidel nedovoluje provést správnou transposici pravidel, tedy vytvořit taková, která jsou s kosmickými kritérii v souladu. Lidé vždy vnímali kosmický řád a jeho kritéria. Pojítkem k tomu byla lidská životní podstata (třeba různé kulty plodnosti, v křesťanském pojetí kult Panny Marie jako matky, ale i vnímání přírody). Odloučení od vitální podstaty zbavuje člověka vnímat kosmos a jeho řád. Rozum člověku sám o sobě nepomůže, pokud nepovede k uvědomělému návratu přirozenosti. Toto různorodé odloučení má jednu vnitřní esenci, jeden základ, jednu podstatu, jak dokážu dále třeba na příkladu genderové teorie.

Vykořenění (rootless) je součástí fenoménu odloučení a vztahuje se speciálně k domovu. Vypovídá o lidech, kteří se vnitřně s domovem rozešli, staví se proti zájmům lidí v domově zůstávajícím a bez problémů přijali zájmy nějakého většího nebo cizího prostoru nebo nepřijali nic. Je též projevem imanentního odloučení od svých antropologických konstant. I domov totiž je součástí přirozeného života a odloučením od životní podstaty, obvykle podporovaným změnou fyzických podmínek existenčního prostředí (ztrátou domova), se člověk vykořenil.

Tradiční řád byl jakýmsi pojítkem s minulostí, nahrazoval již dříve překonané přirozené principy: Jestliže lidská sexualita už byla částečně ovládnuta člověkem samým, společnost dokázala nějak automaticky řídit, kdy mají mladí lidé začít sexuální život. Zatímco původní spontánní sex podporoval silnější a v tlupě úspěšnější muže (lovce) a tím byl zajištěn zákon přirozeného výběru, v nových podmínkách byl důležitý lepší zemědělec, tedy žena a muž nejenom silnější, ale také chytřejší, moudřejší. Transposicí pravidel byla svázána dřívější spontánnost v této oblasti, vytvořila se místo toho pravidla taková, aby mladí lidé dokázali navazovat vztahy vedoucí k úspěšné rodině, která potom mohla odchovat více dětí (schopnosti a vlastnictví nástrojů byly důležitější než romantické okouzlení). Tak vznikala pravidla společenského řádu stále další a další, tak jak člověk svým civilizačním úsilím se od přirozeného řádu stále více odpoutával, a to taková, aby společnost byla kontinuální. Společenský řád nahrazoval dílem přirozený řád (to co nazývám transposicí pravidel obecného řádu) a stal se tím stále významnějším prvkem lidského života, instinkty byly potlačovány a nahrazovány institucemi. Je otázkou, co lidskou svobodu více svazovalo, zda původní přirozené principy nebo po jejich překonání tužší a více zodpovědnosti vyžadující společenský řád, pokud měl původní přirozené principy funkčně nahradit. Ve společnosti se tedy odloučení lidí vzájemně od sebe konat nemohlo, neměla-li být ohrožena její budoucnost. Lidé si uvědomovali význam společnosti a řádu, který byl stále důležitější zvláště ve své tradiční složce (dogma), která instinkty nejvíce nahrazovala. Odloučení lidí od sebe je až poslední etapou procesu odlučování, částečně už nastalo odloučením od vlastní vitality a později hlavně odloučením od tradičního řádu a jeho transposičních pravidel, což lze vlastně datovat od šedesátých let dvacátého století. Teprve od této doby zcela zřetelně lze pozorovat nepřirozené jednání, jeho nebezpečnost a směřování k diskontinuitě.

Tento nepřirozený proces je umocňován i určitým konzervatismem, protože životní způsoby se na základě technických vymožeností zcela přirozeně mění, vyžadují automatickou transposici pravidel, ale ta se nekoná díky myšlení lidí odloučeného od kosmických principů. Zpátečnictví potom vysvětluje a hájí tuto neschopnost. Lpění na překonaných pravidlech je stejně zhoubné, jako konstruování nepatřičných.

K fenoménu odloučení přispěl také technický rozvoj a zvýšení produktivity práce tak, že už někteří lidé nemuseli pracovat, v práci si spíše konkurovali, než spolupracovali, byli zajištěni důchody, stipendii apod. Tím se lidé přestali vzájemně potřebovat k přežití v existenčním prostředí. Osvobozením ((release)) od práce vzniklo další odloučení od přirozeného života; libovolné lidské činnosti obvykle nestačí udržet přirozené vitální schopnosti člověka. To se stalo ovšem až v poslední fázi a přivodilo vznik „dokonalého“ odloučení v prostředí poválečné Evropy a Ameriky. V komunistických zemích, kde se pracovat muselo a vznikaly různé kolektivy pracovní i názorové (protirežimové), vzniklo jakési „protoodloučení“, přípravná fáze na rychlý proces odloučení po pádu režimu.

Dokonalé odloučení vzniklo v evropské kultuře odklonem od tradičního řádu u mladých lidí. Docela běžná vzpoura adolescentů, opakující se v jistém věku u všech generací, která bývá často „čisticím procesem“ tradičního řádu od přebytečných a překonaných pravidel, pokud však přeteče přes míru, kterou jsou dospělí ochotni tolerovat, obvykle končí rozhodnutím dospělých: „běž pracovat a živit se sám“, protože jen tak si mladý člověk ověří pravidla tradičního řádu a tu část, které je pro život potřebná. To se nestalo jednak tím, že staří nehájili tradice, protože jim přisuzovali částečnou vinu za vznik války a hospodářskou krizi. Dále byli mladí zajištěni nějakým sociálním zabezpečením a vytvořila se už možnost odkládat rodinu a přitom se nijak hédonicky neomezovat. Nepoznáním skutečného života byla provedena transposice pravidly adolescentů, jen slabě později korigovaných, v podstatě ovšem udržitelných pošetilostí právě pro vysokou techniku nepřirozenosti. Od té doby lze společnost považovat za nedospělou (viz 14, 60), všechny ty modernistické pošetilé ctnosti (jak bude pojednáno dále) jsou dětské sny a nikoliv hodnoty vyzrálé společnosti, která má vztah ke zkušenosti generací, ve kterých jsou zobrazeny kosmické principy. „Adolescentně“ nebo lépe řečeno „městským intelektuálským blouzněním“ jsou nakaženy dobré a přirozené myšlenky ekologů, kteří ovšem nikdy nepracovali v zemědělství nebo lesnictví. Podobně je to i s jinými aktivisty, kteří by chtěli rozhodovat o věcech, které znají maximálně z knih nebo z okna auta, nejvíce však jen z rétoriky propagátorů. Původní pýcha rozumu, odsuzující přirozené principy jako překonané a kosmický řád jako nesmysl, se přerodila v poslední fázi éry nepřirozenosti v adolescentní víru ve vlastní jedinečnost. Bohužel není nikdo, kdo by dal „pár facek“ a vysvětlil na základě obecné ideje, jak se věci mají.

Níže budou zmíněny ideje nepřirozenosti vyznávané v současné modernitě a uvedu životní postoje lidí na základě těchto idejí. Obsahem těchto idejí jsou požitky, služby vykonávané nad vitalitu, překonávající životnost, tedy nepřirozené. Překonávání přirozenosti se děje nabídkou hédonismu (pohodlí, příjemných zážitků jak fyzických tak duchovních), ale i ideologickými kampaněmi. Přestože ekologické myšlenky jsou přirozeně odvozeny a navazují na vitální lidské vlastnosti, i v tomto případě je odklání k nepřirozenosti extremalizací, démonizací nepřítele, na místo pokory před přirozeným řádem, který tu není jen pro přírodu, ale i pro člověka, a nefunguje redukovaně jen tam, kam propagátoři ukáží. Opravdový ekolog ztotožněný s přirozeným životem a přirozené principy sám na sobě především plnící, nadčasově myslící, nebude vyznávat extremalizovanou myšlenku vegetariánství, když jeho organismus vlastnostmi zděděnými po předcích vyžaduje alespoň v nějaké míře maso, zvláště v případě namáhavé fyzické práce.

Odloučení od lidské vitální podstaty, mnohdy se projevující jako vykořenění, je částečně od těch oblastí, které navazují na přirozený řád, vyžadují určitou vůli a práci, poslušnost, loajalitu, zvláště potom ty složky, které se vztahují ke společnosti. Pro požitky byly vytvořeny nepřirozené ideje. Přitom i nepřirozené jednání musí mít oporu v lidské podstatě, tedy i v některých životních vlastnostech člověka.

Přesto bych si dovolil vyslovit tezi, že všechny ideje, celý lidský rozum, který je vytváří, pokud se týká dopadů na lidský život (nikoliv objevy netýkající se člověka biologicky), jen ojediněle vychází z „čistého rozumu“, dá se doufat, že vždy jsou to určité „služby“ lidským potřebám a přáním. Pokud se člověk řídil přirozeným řádem, jednak se tak chovat musel v zájmu přežití a vlastního prospěchu, a jednak tento řád uznával a zkoumal z téhož důvodu. Nyní se přirozeným řádem téměř neřídí, a metafyzické modly, které si stvořil na základě rozumových vizí, vychází spíše z vlastních potřeb. Pokud si za modlu zvolil nějakou teorii rovnostářství, vychází z pocitů nemajetných lidí. Teorie osvobození a její odvozené produkty byla vytvořena za účelem potvrdit snahu zbavit se přirozené životní zátěže – práce, rodiny, vděčnosti za výchovu, společenské zodpovědnosti, zatěžující sounáležitosti s národem nebo státem. Člověk jedinec to neudělal sám, ale podlehl kampaním v tomto smyslu účelově podnikaným právě těmi, kterým to vyhovovalo, nevadilo a měli z toho prospěch.

Přesto je zde naděje, že člověk se začne zabývat svojí životní kontinuitou a stvoří opačnou tezi, která ovšem bude velmi nepříjemná, bude nucena od člověka vyžadovat zachování vitality, zdraví, pracovní schopnosti, reprodukce, prostě akceptovat přirozený život.

Čistý rozum může buď sloužit lidskému rodu, nebo jen sám sobě. Zde je nutno upozornit, že člověk zatím neztratil svoje biologické tělo a lidský rozum je na toto tělo vázán. Rozum se bude tak dlouho odlučovat od své biologické podstaty, až zničí svoji nositelku a tím i sám sebe. Stále více lidí se od přirozeného života odlučuje, stále více žije v čistě rozumovém světě. To je podporováno celou kulturou, jakoby se člověk vznesl nad svoji přirozenost. Všimněme si jak „rozumné“ je nezaložit rodinu, ale studovat a jezdit po světě, vydělávat a „mít úspěch“. Jak „rozumné“ je pro ženu jít na potrat a nemít problémy. Celá tato nepřirozená kultura „rozumnosti“ je postavena na antitezi života. Přitom si nemyslím, že vždy je touto „rozumností“ jen prospěch, někdy je to „rozumnost“ jako cíl, nikoliv jen nástroj. Proti tomu je přirozený život směšný – touha po dětech, snaha o zachování rodu, citové vazby v přirozeném společenstvu, instinktivní vztah k lidem svého národa, zdravý životní styl, vitalita udržovaná manuální činností, intuitivní vztah k přírodě. Tím nekritizuji jednotlivce, kteří se tak mnohdy chovat musí, vedeni celým paradigmatem nepřirozené společnosti a jejich role jsou jim vnuceny. Přesto však i odloučenecká rozumnost sama o sobě je antitezí přirozeného života.

Tato kultura a celá činnost je dána kampaněmi majícími odloučenecký charakter. Jedna fronta kampaní je spojena s tržní soutěží (liberalismem) a realizuje se v čistě prospěchovém boji o zdroje. Druhá fronta (přibližně vyjádřeno socialistická) v opozici k tomu vyžaduje odstranění „říše nutnosti“ nějakým nepodmíněným příjmem a realizovat pouze libovolné činnosti. V pozadí stojí marxistický cíl – svět libovůle podle hesla: „každému podle jeho potřeb“. Zatím se spokojuje se sociálním zabezpečením, náhradou pečovatelky. Pro socialistického člověka odloučeného od přirozeného života jsou přirozené mechanismy (trh, rodina, společnost) nepřátelské, protože nevyhovují „světu libovůle“ (být materiálně zajištěn a dělat jen libovolné činnosti). Svět libovůle dokončuje odloučení, lidé se nepotřebují, ztrácí se smysl života a reprodukce. Příchylnost ke státu a společnosti je čistě účelová, protože nepodmíněné platby dělá stát, a to jen tak dlouho, dokud je schopen toto zabezpečení vykonávat. Obvykle požadavky na stále větší platby v dekadentní společnosti nemocných a starých lidí socialistický stát zničí a nastolí liberální frontu.

Proto první (liberální) fronta je ještě částečně vitální protože vyžaduje práci a snahu, podřízenost přirozenému mechanismu. Nicméně tento tržní mechanismus už v současném paradigmatu není jen prostředím obživy, soutěží pro výběr nejlepšího produktu, prostředím přirozeného technologického rozvoje, ale „účelem sám o sobě“, modlou, prorůstá celým životem, protože mu v cestě nic nestojí, stravuje lidi, zachvacuje oblasti, kde působí zhoubně (školství, zdravotnictví), rozkládá přirozené lidské vztahy (služba firmě je přednější než rodina), ničí přírodu a nadměrně vyčerpává zdroje, proto se jeví jako nepřítel lidstva odlučující lidi vzájemně od sebe a od přírody. Mnohdy to vypadá, že firmy (zvláště světové), které mají svoji vnitřní morálku a navenek se projevují altruismem, si zcela vystačí a nepotřebují stát, dokonce v takovém prostředí vzniká kosmopolitní přesvědčení o nepotřebnosti států a národů. Takový svět ovšem existovat nemůže, veškeré teorie anarchokapitalismu jsou i teoreticky nefunkční (navíc nevyzkoušené) a tímto počínáním se jen podporuje prohlubující se anomie. Odloučení od kosmických principů imanentně obsahují obě fronty. Odloučení od tradičního řádu to vše umožňuje, neboť se ztratily normy.  

Soudržné síly sice v člověku zůstávají, protože jsou geneticky zakódované, nicméně slábnou jejich projevy pod vlivem modernistických kampaní. To neznamená, že by se člověk změnil, ale nepřirozená kultura nejprve instinkty překrývá, protože nemají takový hédonistický potenciál jako jiné kulturní prožitky: Ženy dlouho odkládají rodinu a užívají si, případně si zařídí materiální život tak, že vlastně ani nemají prostředky na rodinu, protože nechtějí omezit hédonismus, který je přednější. Instinkty se potom realizují nějak náhradně bez větších obtíží (třeba pejskem). Dále nasměruje instinkty nepřirozeným způsobem: Třeba romantické okouzlení a sex nasměruje do bezdětných vztahů, případně střídání partnerů. Ženské instinkty ohledně rodiny a dětí nasměruje k jednomu dítěti, nebo vůbec k méně dětem, než je přirozené, nastává kauzální následek prvotní nepřirozenosti – druhotná nepřirozenost – dítě špatně vychované a ve svém životě už zcela ztracené pro přirozenost.
Hlavní odloučení člověka je od jeho vitálního původu. Člověk zapírá svůj přirozený živočišný původ a tím i přirozené vlastnosti (instinkty), které ovšem zůstávají, nicméně se deformují nepřirozeným paradigmatem obvykle na nějaký individualistický altruismus a nezávaznou filantropii. Projevy nezávazného altruismu, který je naprosto jen výsledkem libovůle, jsou obvykle zcela scestně vydávány za nějaké „nové lidství“, „nového lepšího člověka“, ve skutečnosti jde o neuspokojené životní instinkty realizované takovou metodou, aby se svoboda nenarušila a nevznikla vázanost v rámci nějaké sounáležitosti.
Odloučení je součástí ztráty životnosti, odklonu člověka od přirozenosti, protože přirozený člověk je přirozeně nedokonalý a loajální k řádu přírody. Odloučení od životnosti je odklon od kosmu, protože člověk je se všemi svými vitálními vlastnostmi součástí kosmické skutečnosti. Dokonalý člověk ale přírodu nepotřebuje, je pánem a bohem, proto ji také může ničit a jen těžko chápe, že porušuje kosmos, kterého je součástí. To se projevuje též vykořeněním, které je hlavním pocitem odklonu od životního prostředí a nesvázanosti s ním.

V rámci vzpoury proti přirozenosti shrnu podstatné: Odloučení je příčina a zároveň následek nepřirozenosti (v kauzálním cyklu) a vývoje ke zkáze lidstva sebou samým, doprovázené zkázou přírodního prostředí. Hlavním projevem je vykořenění z prostředí domova. Odloučení přivodila „pýcha rozumu“, vzpoura proti kosmickým kritériím, povýšení člověka na boha, snaha člověka se osvobodit od všech zátěží, závislostí a nepříjemných věcí. Tím se odloučil člověk od přírody, kosmu, tradičního řádu a vzájemně od sebe, protože přirozená živočišnost byla překryta idejemi, které si z ní vybírají jen příjemné stránky. Odloučení se projevuje prakticky nejvíce odstupem od obecného, redukcí myšlení na jednotlivce, na konkrétní vize bez spojení s obecným. Pokud bychom hledali Komenského „jedno nezbytné“ (viz 10), potom je potřebné vybudovat sounáležitost jako protipól odloučení, vytvořit harmonickou střední cestu, ve které budou obě hodnoty v rovnováze. Domnívám se, že je to možné odbouráním nepřirozených idejí a agend a ukořeněním – vybudováním přirozených společenstev a vůbec prostředí, ve kterém se lidé budou více potřebovat.

Leave a Comment