english version

Výklad přirozených principů - zákon přirozeného výběru v lidské společnosti

  Stávající paradigma je tak odlišné od předchozích především tím, že člověk již nezapadá do přírody, nepodléhá zákonu přirozeného výběru, ovlivňuje svoji porodnost, svoji materiální nadvládou v přírodě převážně nahradil přirozené procesy. Procesem nepřirozenosti se změnilo vše. V tomto dnešním paradigmatu neplatí vcelku žádné staré ideje a agendy.

  V tomto oddíle proberu z nadčasového pohledu jednotlivé náměty, na kterých je založena teorie nadčasového humanismu. Podotýkám, že některé záležitosti už byly probrány výše při vysvětlování obecného přirozeného řádu.

 

Zákon přirozeného výběru v lidské společnosti; evoluce

  Zákon přirozeného výběru (viz 48) je hlavním nástrojem přizpůsobování živých tvorů prostředí a zároveň platí i pro všechny produkty lidské kreativity (společenský řád).

   Zákon přirozeného výběru je velkou aktivitou přirozeného řádu zavádějící pravidla do chaosu. V chaotickém souboru různých svobodně jednajících a vzájemně nesolidárně se chovajících objektů vybírá ty nejlépe adaptované na prostředí. Má tři kauzálně následné části: Vznik mutací, soutěž (vlastní akci provádějící výběr) a pravidla určující osud objektů podle výsledků soutěže. Soutěž musí mít také pravidla.

  Objekty vnitřně podléhají mutacím (změnám), které vytváří rozrůzněnost vlastností. Neřeším zde vznik mutací, protože výsledná mutace lidského jedince v oblasti rozšířené části podstaty je geneticky daná (genové transposice – viz 65) a vnitřní přesvědčení je vlivem výchovných působení, náhodných, cílených zevně i zvnitřku zpracovaných. Lidské artefakty jsou také mutací, které obvykle soutěží s ostatními v rámci trhu nebo vůbec nabídkou ke společenskému využití. Každé společenstvo je také „mutací“ a soutěží potom s jinými, a vnitřní změny jsou syntézou mnoha vnitřních i vnějších sil biologických, kulturních a duchovních. Vznik mutací není zatím mnohdy docela prokázán, jejich tvorba je však nesporná a to nikterak nesnižuje význam zákona přirozeného výběru, jehož základním mechanismem je soutěž a její pravidla.

  Jsou pravidla soutěže a pravidla určující osud objektů podle výsledků soutěže (běžně se obě pravidla zahrnují do pojmu soutěž). Má-li mít soutěž smysl, pravidla určující osud objektů musí být taková, aby objekty v soutěži vítězící byly odměněny tou hodnotou, která je v daném prostředí uznávána. Pro fungování zákona přirozeného výběru je ovšem důležité, aby se tato odměna projevila v růstu hodnotnosti tohoto objektu (nebyla promrhána na plevelné výdaje, třeba nepřiměřený prospěch jedinců), v biologické oblasti reprodukční výhodou, která se opravdu v reprodukci zhodnotí.

  Mutací mohou vzniknout lidé podřadní, ale i vynikající. Bohužel právě ti duševně význační nemají mnohdy pro reprodukci velký význam, bývají oduševnělí a schopní vést společenstvo, prorokovat nebo utvářet výjimečná díla. Tito lidé se obvykle vymykají běžné lidské přirozenosti, spíše postrádají přirozené vlastnosti vitálního charakteru, proto často ani nemají potomstvo, obvykle ovšem nemají potomstvo stejných nebo snad ještě vyšších schopností.  Tyto mutace nejsou ve své jedinečnosti geneticky přenosné, dědí se obvykle jen přirozený sklon (třeba hudební sluch, kombinační schopnosti). Duchovní osvícení se nedědí a duchovní produkty zůstávají pouze majetkem společnosti jako zkušenosti nebo pravidla řádu a mohou ji posouvat k vyššímu mistrovství. Lidstvo se těmito mutacemi biologicky nikterak nevyvíjí k jinému vyššímu druhu, a navíc lze pozorovat spíše určitou průměrnou biologickou degradaci vyspělého lidstva nepodléhajícího už zákonu přirozeného výběru. To se ovšem těžko dokazuje, protože vyšší vzdělání a celková informovanost s naučenými rétorickými schopnostmi to kryjí, proto to také vyslovuji spíše jako hypotézu na základě lékařských výzkumů a informací o zdravotním stavu mladé generace ve vyspělých zemích.

  Zákonem přirozeného výběru se uspořádaně řeší další přežívání a rozvoj systému a lze dosáhnout přizpůsobení změnám prostředí nebo zvýšení adaptibility systému v soutěži se shodnými systémy ve vyšší sloji prostředí. Zákon přirozeného výběru objektů nakonec utváří rovnovážné prostředí soutěže přibližně stejně silných objektů, které vyžaduje využívání vůle a aktivity a tím zachovávání a reprodukce příznivých vlastností. Neovlivněná soutěž směřuje automaticky k rovnováze i při prudkých změnách prostředí.

  Zákon přirozeného výběru vede většinou ke tvorbě složitějších struktur, které jsou lépe schopny vítězit v soutěži s jednoduššími. Typickým příkladem je vznik velkých centralizovaných států, které lépe odolávají vnějšímu nepříteli než malé. Taktéž vnější tlaky vytvořené soutěží nebo nepříznivými vnějšími podmínkami, vedou k vnitřní solidaritě společenstva. V přírodě ovšem vidíme, že vedle složitých zůstávají i jednoduché mechanismy, zřejmě proto, že je složité mechanizmy využívají (proto je nutno zachovat biodiverzitu přírody). Jestliže ve vesmíru převládá entropie, tedy rozpad a přechod k energeticky nehodnotnějším stavům, na zemi převládá opačný proces: narůstání složitosti. Zákon přirozeného výběru tedy plní antientropické zadání tvořit složité systémy. Je evidentní, že biologicky složitější tvor než člověk už nevzniká, složité artefakty vytváří již nadále jen člověk sám svojí kreativitou a tím plní poslání pokračovat v antientropickém procesu. Organizace lidské společnosti je jednou z těchto složitých struktur, které je nutno tvořit v rámci konkurenčního prostředí diverzity lidských společenstev.

  Lorenz a Popper (viz 38) tvrdí, že tvorové utváří svoje nové ekologické niky, člověk vytvořil svoji niku a stále ji rozšiřuje svojí aktivitou, která je v lidské podstatě zabudována, a ničí niky jiných živočichů. Je to spontánní proces evoluce. Já tvrdím, že to mohlo fungovat dobře do „bodu nepřirozenosti“. Po něm je tato „evoluce“ destrukcí světa jako takového, protože zanikla přirozená konkurence jiných tvorů s člověkem. Nika člověka je budována jako falešná vize lepšího života, její rozšiřování není nutné, člověk se postavil do polohy „tvora mimo konkurenční prostředí přírody“ a stal se „vládcem“ světa. Mluvit o nice člověka není na místě, dokud se člověk v rámci přirozeného života nezačne chovat jako „nasycený predátor“. Potom se zařadí do přírody a každé společenstvo může mít svoji niku, ovšem v jiném významu než uvádí Lorenz. Ale i lev soutěží s jinými lvy – samci, a chrání proti nim svoji niku. Není tedy zcela mimo soutěž jako takovou a zákon přirozeného výběru pro něj platí. U člověka se také soutěž přesunula do polohy konkurence mezi lidmi, která ovšem ve vyspělých národech zanikla.

  Pokud nejsou správné podmínky, vede soutěž k vítězství nejsilnějšího, který následně ovládne ostatní, a ke vzniku nové struktury, systému bez soutěže. Pokud existuje ve vyšší sloji soutěž, může tato nová struktura při vhodném uspořádání fungovat v rámci vyšší soutěže. Pokud jakákoliv soutěž zanikne, organizmy spějí k zániku degradací svých schopností, protože není výběr byť jen příznivějších mutací. Zákon přirozeného výběru tedy funguje jako mechanismus udržující schopnosti objektů i systémů. Přitom méněhodnotné mutace objektů nemusí zaniknout, nicméně smysl tohoto přirozeného principu je, aby se nereprodukovaly.  Zákon přirozeného výběru je jediným mechanismem, který příznivé vlastnosti zachovává, jakýkoliv lidský výběr je vždy jen nedokonalý a kontraproduktivní, což bývá hlavním důkazem nedokonalosti člověka tváří v tvář přirozeným principům. Zákon přirozeného výběru je součástí ideálního bytí (přirozeným principem), jeho komponenty jsou zabudovány v psychice živých tvorů. Třeba tržní mechanismus (viz 39, 43) je soutěž a vítězí v ní nevýhodnější mutace (výrobek, služba). Aby se ovšem trh zúčastnil zákona přirozeného výběru v biologické oblasti, musí být výsledky zobrazeny do reprodukce (úspěšnější by měli mít více dětí). To se neděje s dostatečnou četností a tímto trh nekoná v současné modernitě svoji funkci v rámci zákona přirozeného výběru, vybrané objekty zvýhodňuje materiálně bez dostatečně účinné vazby na selektivní reprodukci (viz 60). To se stalo proto, že trh z nástroje pokroku se stal „účel sám o sobě“.

  Zde je zapotřebí zdůraznit, že soutěž vždy vyžaduje pravidla, v přírodě jsou nastavena pravidly zákona přirozeného výběru, který je přirozeným principem, soutěž v lidské společnosti, třeba v rámci trhu nebo demokracie, musí mít nastavena pravidla lidská, obvykle nějaká omezení, která zařazují tento mechanismus do lidské společnosti.

  Společenstvo může vítězit buď tím, že má nejlepší biologické zdraví nebo nejvýhodnější společenský řád, nejspíše obojí. I uvnitř společenstva musí působit výběr nejlepších jedinců mající svůj fyzický i psychický rozměr, zároveň ovšem vyžaduje též silnou vnitřní solidaritu, protože lidé musí spolupracovat, a pokud tak nečiní, není jeho společenský řád výhodný k přežití společenstva. Zatímco lidský biologický druh se nevyvíjí k jinému druhu a zákon přirozeného výběru působí na biologickou stránku pouze pro přizpůsobování daného jedince nebo společenstva prostředí, společenský řád se vyvíjí k novým, případně i lepším formám, a jeho vývoj může (ale nemusí) být nekonečný a můžeme pro něj použít výraz sociálněkulturní evoluce. Také člověk se biologicky přizpůsobuje prostředí a tyto změny je nutno do evoluce zahrnout, protože biologické změny též ovlivňují sociálněkulturní a opačně. Evoluce může být ovšem též záporná. V současné modernitě má vědeckotechnická evoluce kladný směr a v lidské společnosti (včetně biologického a morálního úpadku) má směr záporný, protievoluční. Pokud by technika nebyla závislá na člověku, mohli bychom s trochou nadsázky říci, že stroje zvítězí nad člověkem v existenčním zápase v rámci evoluce (vzpoura robotů).

  Zákon přirozeného výběru neplatí jen biologicky pro člověka, ale pro všechna jsoucna související s lidským životem, člověkem ovlivňovaná a zároveň život ovlivňující. Pro společenský řád, přírodní prostředí, technické prostředí, stav vyspělosti medicíny a p. Přitom součástí společenského řádu jsou i metafyzické prvky, které mají také svoji váhu v systému a soutěž řádů může být i soutěží metafyzických prvků včetně různých náboženství nebo i zcela nezřetelných prvků obsažených v různých, byť sekulárních myšlenkových systémech.

  Všechny atributy podléhající zákonu přirozeného výběru se potom zobrazí v biologickém a kulturním stavu. Uvnitř společenstev vždy existoval výběr nejlépe přizpůsobených jedinců, kteří potom zakládali další potomstvo. Přitom roli hrálo nejen přírodní prostředí, ale společenská pravidla. Civilizovaná lidská společenstva zachraňovala lidi slabé a nemocné, což by se mohlo zdát jako neproduktivní. Nebylo to tak. Tito lidé vyžadovali solidaritu a tím ji upevňovali mezi ostatními. Nebylo možno mít mezi sebou solidaritu pracovní, vzájemně se doplňovat v dělbě práce, ošetřovat raněné, ale nestarat se o nemocné a slabé. Vždyť těmi slabými mohly být i vdovy po padlých bojovnících s jejich geneticky kvalitními dětmi nebo vůbec děti, které ztratily rodiče. Děti musely být v solidaritě vychovávány. Pokud se týká starých lidí, muselo být zcela jednoznačně dáno na vědomí, až se stanou dnešní mladí starými, bude o ně postaráno minimálně stejně, ale hlavně, že je nutno mít úctu k těm, kteří se o společnost zasloužili. To zvyšovalo vůli bojovat a pracovat za zájmy společenstva, solidární společnost potom měla větší vnitřní jednotu a lépe fungovala. Solidarita a altruismus jsou kladnými prvky evoluce společenského řádu, proto též v historickém procesu vítězila spíše společenstva s altruistickými prvky (křesťanství).

  Prvořadá je v lidské společnosti soutěž ekonomická, proto též chlapec s autem nebo jiným znakem úspěšnosti byl pro děvče přitažlivější. Mnohdy to mělo větší význam než mužné chování a předvádění síly, protože ta už v moderním životě nemusela být znakem úspěšnosti. Mnohdy se materialistický postoj děvčete se relativistickými a romantickými myšlenkami snižoval, chování děvčete se považovalo za nečestné, což ve skutečnosti bylo jen tenkrát, když onen materiální znak úspěšnosti získal chlapec mimo svoje schopnosti. Chování děvčete, které si vybírá otce svých budoucích dětí tak, aby rodinu uživil, je přirozeně materialistické.

  Pravidla některého náboženského nebo humanitního ideového systému, které jsou součástí řádu společnosti, mají též silný vliv na psychiku lidí a tím na „životní sílu“ (vůli k životu). Zde je zapotřebí podotknout, že „životní síla“ není jen fyzická. Silnější v tomto smyslu nejsou jen ti, kteří vydělali více peněz a dokázali získat více materiálních prostředků, ale i ti, kteří se dovedou uskrovnit a správně distribuovat prostředky. Protože rodina přináší určité zatížení a oběti jsou schopni přinášet jen ti „silnější“. Prostě síla se projevuje i morálně. Také vhodné vlastnosti pro rodinu, hlavně u žen, se projevují životní silou. Také bylo zcela jasné, že nějaký ekonomický základ být musel, naprosto neschopní obvykle rodinu založit nemohli. Proto se vytvořila jakási skupina lidí se správnou dávkou životní síly, které bychom mohli nazvat „tahouni budoucnosti“, se správnými instinkty a zároveň dostatečnou schopností úspěchu v ekonomické oblasti. Dnes je tato skupina narušena modernistickými ideály a celkovým prostředím, většinou se realizuje jen ve dvou dětech v rodině.

  Bohužel jak hodnoty modernistické společnosti, tak nové prostředky na zabránění narození dítěte, vnesly do tohoto přirozeného řádu jinou vůli než přírodní. „Silnější“ mají raději materiální fetiše nebo společenský status než děti. Přitom bych chtěl podotknout, že plánování porodnosti ve smyslu „kdy se má dítě narodit“, vedené obvykle materiálními podmínkami, nestojí zcela proti zákonu přirozeného výběru. Materiální podmínky a počet dětí jsou v interakci a je nutno předem podmínky pro rodinu vytvořit. Na druhé straně ovšem s vyčkáváním se zhoršují podmínky biologické. Lidskou vypočítavost lze považovat do jisté míry za neškodnou přirozenému vývoji. Nejlépe ovšem je se držet biologické stránky, která je přirozená, protože se může stát, že materiální podmínky se po dlouhých letech vytvoří, ale nebudou potom pro potomstvo použity, protože se prostě nenarodí z důvodů třeba zhoršeného zdravotního stavu rodiče, ale daleko více neochotou rodičů měnit svůj zaběhnutý životní styl.

  Úspěšnost je také daná výchovou, a pokud se v některé rodině rodily děti nezodpovědně a jejich výchova nebyla dobrá, projevilo se to v další generaci jejich neúspěšností, nicméně přirozený výběr z nich vybral ty schopnější. „Životní síla“ je tedy spojena nejen se silou fyzickou a psychickou, ale i se ctnostmi a moudrostí. Dříve tento životní postoj zaujímal venkovský lid, v tradičním prostředí vychovával početné potomstvo zdravé, pracovité a morální. Bylo to zejména proto, že existovala rodinná hospodářství a v nich komplementární dělba práce mezi ženou a mužem, přičemž oba museli být přiměřeně schopní. V pozdější měšťanské společnosti potom už žena byla jen ploditelkou a vychovatelkou dětí a přirozený výběr v existenčním prostředí se žen týkal jen omezeně, protože intelektuální a pracovní schopnosti žena pro svoji úlohu ve společnosti více méně nepotřebovala. Obnovení práce žen a důležitost jejich mistrovství na začátku modernity byl sice návrat k přirozenosti v jedné oblasti, ale zároveň omezování porodnosti probíhalo právě u zaměstnaných žen a tím se „technika nepřirozenosti“ už začala zapisovat do dekadentního stavu. Z potřeby přirozeného výběru by nejpřirozenější stav byl, kdyby úspěšnější žena měla relativně více dětí než neúspěšná. Ve skutečnosti je to dnes spíše opačně, proto je tento stav modernistické situace dekadentní.

  Uvnitř funkčního a perspektivního společenstva probíhá biologický výběr směřovaný k dětem úspěšnějších lidí. V tom napomáhá společenský řád. Existuje opět soutěž mezi rodinami, jejímž výsledkem je více dětí těch silnějších (majících větší „životní sílu“). To nemusí mít fatální následky pro slabší. Lidé s různými handicapy obvykle nezaložili rodinu, nicméně nezemřeli hladem, dokonce mohli druhým pomáhat v jejich rodičovském údělu.

  Soutěž je obvykle poměrně složitým mechanismem, nezáleží jen na ekonomických výsledcích, které ovšem přesto měly velký vliv na výsledky soutěže. Přitom nebylo vždy nejdůležitější, aby se nejvíce reprodukovali ti nejvýznačnější jedinci. Jako vždy, šlo o vyloučení opravdu nepříznivých mutací, lidí dědičně nemocných nebo s asociálními vlastnostmi. Člověk se nevyvíjí k nadčlověku a v budoucnosti budou lidé zase jen normálními lidmi. Jde o to, aby prožili normální život ve zdraví a práci bez zbytečných bolestí, trápení a psychických problémů. K tomu slouží vedle dobrých poměrů a zdravotnictví i přirozený výběr, pro který musí být nastaveny správné podmínky.

  Víme, že v předmoderní době měla nejvíce dětí střední třída. Méně dětí měli proletáři, kterým děti umíraly, a šlechta, která omezovala porodnost uvědoměle. Jak vidno, nebyly ani tehdy ekonomické výsledky zcela absolutní indikací fertility. Proto je zapotřebí v rámci nadčasového myšlení pomáhat těm rodinám, které si dovedou pomoci samy, jejichž rodiče pracují, prokáží schopnosti a snahu. Soutěž nemusí být vždy zcela přirozená, může být lidským napodobením zákona přirozeného výběru. Takovou humanitní soutěž (soutěž v humanitním prostředí) zajišťuje třeba škola výběrem schopnějších žáků, kteří potom mají lepší předpoklady k úspěchu v existenčním prostředí. Také sport je takovou humanitní soutěží. Soutěživost vůbec je napodobením zákona přirozeného výběru v humanitním prostředí a předpokládá humánní chování k poraženým. Na základě humanitní soutěže přirozeným výběrem odstavené objekty nemají perspektivu zániku, pouze jsou znevýhodněny v existenčním prostředí a jsou vedeny celou realitou nadčasové společnosti ke snížené reprodukci.

  Určité rovné startovací podmínky jsou nutné, má-li životní soutěž mít správná pravidla bez protekcionalismu a monopolismu. Proto jen taková soutěž plní svůj účel, protože je opravdovým napodobením zákona přirozeného výběru. Právě tuto funkci školství nechápe modernistická společnost, která pomocí soukromého školství a protekcionismu zavádí do soutěže dětí a mladistvých monopolní praktiky a soutěž tím degraduje, rovné startovací podmínky pro všechny děti nenastavuje. Podobně je to s nekvalitními knihami, které jsou dotované různými fondy a tím se dostanou do prodeje, zatímco kvalitní dílo nemá šanci, protože za ním nestojí dotace. Totéž už platí pro poslanecká místa a další posty. Podobně je to s časopisy a nedivme se, že taková deformovaná společnost vyznavačů jen finanční soutěže a protekcí daných postavením a penězi se dostává do stadia, ve kterém jen bulvár ovlivňuje lidi, protože jen ten na sebe vydělá, a zřídkakdy se kvalitní člověk dostane na politické místo a vůbec chybí kvalitní lidé. To je právě ono vyplňování nicoty systémem, kapitalismus zachvacuje oblasti vyhrazené jiným soutěžním systémům. Pro správnou funkci společnosti nesmí jedna soutěž (finanční) nahrazovat jinou, protože každá má svoje prostředí. Společnost, která je zdravá, to rozpozná a prostředí pro soutěže vzájemně odlišuje. V této souvislosti je zapotřebí, aby byli rodiče dětí ohodnoceni podle svého výkonu, tedy ve starším věku nějakými přímými platbami a službami od dětí, aby se zohlednil jejich počet a kvalita zobrazená v ekonomické úspěšnosti a přímé starostlivosti.

  Rovnost příležitostí, nadčasově orientovaná forma rovnosti, je důležitá pro správné podmínky soutěže. Proto by startovací podmínky měly být přibližně shodné, i když vím, že to není zcela splnitelný požadavek. Soutěž probíhá také napodobováním úspěšných. Úspěšní být musí, protože oni táhnou společnost, pokud už ne jinak, tedy alespoň vzory, které tvoří. Soutěž ve sportu, a jí podobné soutěže založené na ambicích (touze po úspěchu), jsou jistě přijatelnou simulací životní soutěže, ale jen v omezené oblasti a míře protože jsou jen na základě libovůle. Opravdová životní soutěž v humanitním prostředí ovšem musí v sobě obsahovat ony mnohdy odsuzované prvky hospodářské soutěže mající vliv na materiální prostředky.

  V nadčasovém rozměru je zapotřebí využití materiálních prostředků pro potomstvo nebo pro obecně prospěšná díla (tedy i pro děti jiných lidí). K tomu je potřebná rodina jako základ soutěže. Proto též rodina se vyvinula jako soutěžící jednotka, proto je rodinu těžko nahradit a všechny ostatní modely, jak vidno, vedou k nesprávnému umístění soutěží získaných prostředků, většinou jen k navyšování osobního prospěchu. Rodina je nutnou součástí zákona přirozeného výběru, protože umožňuje soutěží získané prostředky nasměrovat do potomstva.

  Důležité je přesvědčení o potřebnosti správného nastavení okolností humanitní soutěže, obvykle známých z angloamerického prostředí – dát příležitost k uplatnění. Rovnost příležitostí není nějaká sociální rovnost. Je to vytvoření podmínek pro férovou soutěž bez protekcí, aby se opravdu projevily kladné vlastnosti jednotlivců. Takové jednání společnost potřebuje, protože jen tak vítězí kvalitní subjekty. Proto jakékoliv předsudečné omezení rovnosti příležitostí je proti zájmům společnosti. To se týká také lidí z vyloučených skupin, kteří se liší od ostatních nějakým znakem, který by neměl být určující pro vytvoření příležitostí. Proto je neproduktivní individuální rasismus a jiné odsudky na základě vnějších znaků. Na druhé straně nelze vyžadovat ode všech antropologických skupin stejné výsledky a tím i zastoupení v profesích nebo snad dirigisticky uměle stanovované nějakými kvótami. Taktéž ani žena a muž nemají statisticky shodné profesní schopnosti, nicméně přesto je zapotřebí jednotlivcům vytvořit stejnou příležitost, protože jsou třeba některé ženy, které všechny muže v jejich profesní doméně „strčí do kapsy“.

  Pokud existoval přirozený stav soutěže, potom společenstvo vnitřně udržovalo svoje vlastnosti vhodné k přežití. Od „bodu nepřirozenosti“ nefunguje zcela zákon přirozeného výběru a celý „proces nepřirozenosti“ je především vyřazování soutěže z lidských vztahů, které jsou důležité pro výběr zdravých a silných. Jednak rovnostářskými opatřeními, různými dotacemi slabým. Ale nejpodstatnější okolností dekadence je uvědomělé omezování potomstva silných.

  Nesdílím názor, že člověk se už dnes životnímu prostředí vůbec nepřizpůsobuje a pouze mění svoje okolí podle svých představ. Člověk opravdu převážně přizpůsobuje prostředí sobě, a tím řeší svoje přežití a civilizační život, na rozdíl od živočichů, kteří převážně se jen biologicky přizpůsobují okolí.  Člověk začal s tímto kulturním procesem s nástupem zemědělství a pastevectví a stále více se snažil přizpůsobit prostředí pro sebe, a stále méně se proto musel přizpůsobovat sám. Ale přesto se biologický vývoj nezastavil, člověk se přizpůsoboval prostředí nadále (hlavně se naučil pracovat a vytvářet rezervy; práce změnila jeho tělesné proporce, ale nemusel se třeba podstatně přizpůsobovat chladu, protože se oblékal a bydlel v domech) a přizpůsobuje se dodnes. Stále probíhá proces, který je obsažen v kauzálním cyklu: člověk si přizpůsobuje prostředí a toto změněné prostředí vykonává vliv na člověka a nutí jej k biologickému přizpůsobení. To platí ovšem také pro záporné změny tělesných schopností, ochabnutí svalů a celkovému somatickému chátrání absencí tělesné námahy.

  Společnost neobstarává mutace, ale jen vnitřní soutěž a pravidla. Nadčasové myšlení, které vnímá kosmická kritéria pro trvalou existenci lidského rodu, vytváří správná pravidla a prostředí pro různé druhy soutěže na základě přirozených mechanismů. Hlavní, nikoliv ovšem jedinou, je soutěž ekonomická. Proto největším nebezpečím pro zánik soutěží je rovnostářství a relativizace. Soutěž ekonomickou, která provokuje lidskou vůli k životu a boji, nahrazující dřívější války a násilí, nelze nahradit nějakou, která je založena na libovůli. Prostě snahu o obživu a rozvoj svého rodu není možno nahradit hrou v mateřské školce. Všechny typy her nemohou být náhradou života, ale jen přípravou pro život.

Leave a Comment