english version

Vůle a libovůle

 

  Vůle je duchovní energie umožňující harmonizovat protiklady, se kterými se člověk ve svém životě setkává, vytvářet střední cesty a fungovat v rámci přirozených mechanismů, a podle Schopenhauera řídí celou přírodu. Vůle je ovšem jen potenciál, teprve realizací vůle vzniká práce, výkon. U člověka vůle zároveň působí i uvnitř člověka a nutí jej používat intelekt, ve shodě s Schopenhauerem lze tvrdit, že vůle intelekt předchází.

  K tomu poznamenám svůj názor, že biologicky se u člověka pouze rozvíjí schopnost intelektuální výtvory přijmout a intelekt vypěstovat pokud má daný jedinec k tomu předpoklady. Do jaké míry se tato schopnost v člověku rozvíjí, nehodlám odhadovat, víme, že intelekt měli už jeskynní lidé, když kreslili svoje kresby na zdi jeskyně, intelekt se silně vyvinul ve starém Řecku zcela spontánně, aniž bychom dnes věděli, odkud se vlastně vzal. Pochybuji, že by to bylo nějakým postupným vývojem biologické podstaty člověka samotného, spíše jen tím, že se musela projevovat intuice a kreativita daná zřejmě metafyzicky. Také nelze říci, že dítě pocházející ze zaostalého kmene vychované od narození ve vyspělé civilizaci by kulturní prostředí nereflektovalo a kulturní podněty nepřijalo a nebylo nakonec považováno za inteligentní. Proto se domnívám, že intelekt se opírá o nějaké antropologické konstanty, je kulturní záležitostí a souvisí s výchovou v kulturním prostředí, pouze jedinci jsou různě vnímaví intelektuální podněty přijmout a svůj intelekt během života rozdílně rozvinout.

  Už velmi dávno začal člověk používat intelekt na základě libovůle. Libovůle je vůle, která být nemusí, je jen kulturním projevem, libůstkou. Libovůle předchází intelekt stejně jako vůle a ten potom figuruje kulturní (nebo nekulturní) projevy, vědeckou činnost, dobrovolnou činnost, hromadění spotřebních statků, zbytečný hédonismus nebo dokonce zločiny. Nedá se říci, že libovůle si volí jen cíle méně namáhavé než vůle.

  Vůle vybuzená životními nutnostmi se ovšem v modernistické době vytrácí. Je to dáno tím, že obecně schází vůle, je jí nedostatek i proto, že není potřebná. Není potřebná k přežití, protože je člověk zajištěn, lidé hledají se vyhnout soutěži a zařídit si život jako rentu, což se velmi často daří. Tím se obecně ztrácí i vůle k přežití rodu. Zda bude další pokračování rodu v dalších generacích, se stává nedůležité a tím odpadá vůle pokračování zajistit. Vůle je zřejmě v člověku nějak daná, a pokud se nepěstuje, zaniká ve všech rozměrech, v celém rozsahu. Intelekt se potom obrací k věcem, které nejsou dány vůlí, ale libovůlí, která možná spíše provokuje nepotřebný intelekt, než důležité věci. Libovůle přesahuje vůli. Pokud by pokračoval tento vývoj, zmizí vůle úplně. To by se mohlo stát právě ve společnosti, kterou plédovali komunisté, tedy v jakémsi komunismu, kde by lidé vše měli a nic nemuseli dělat a snažit se, bojovat, používat vůli. Také známe příklady dětí (obvykle jedináčků) z dostatečně ekonomicky zajištěných poměrů, že jejich vůle, pokud není rodiči vědomě pěstována, je velmi nízká. Obvykle dávají přednost pohodlnosti, ve škole se neučí, nechtějí pracovat nebo chtějí dělat jen „smysluplnou“ činnost, tedy takovou, která nevyžaduje vůli, ale jen libovůli (umělecká činnost, charitativní činnost). Někdy se to vysvětluje degenerací, ale obvykle to tak není, prostě vůle nebyla pěstována. A také víme, že založení rodiny u těchto lidí je problematické a prognóza rodu je pesimistická. Když se tito lidé dostanou do prostředí, ve kterém jsou nuceni vůli používat, tedy do prostředí nepříznivého, ve kterém by s libovůlí nevystačili, obvykle velmi rychle vůli v sobě vytvoří.

  Libovůle ovšem není zcela nepotřebná, lidé zajištění penězi si pěstují „koníčky“ a mnohdy i velmi užitečné věci. Nekritizuji libovůli jako takovou, jistě je nutná ke společenské angažovanosti, ale je nutné pochopit, že pokud by existovala jen libovůle, zakrní některé lidské vlastnosti a tělesné kompetence tvořící člověka, tvora, kterého práce vytvořila do toho stavu v jakém je. Předpokládám, že i děti se nebudou chtít učit nepříjemné věci, nebudou chtít vybičovávat vůli kvůli výsledkům, když je nebude nic nutit. Libovůle nezachrání ve společnosti bez práce člověka před degradací.

  Pokud není vůle k životu, není ani vůle bránit společenstvo. V prostředí s oslabenou vůlí snadno koření myšlenková témata multikulturalismu a etnomasochismu a krytá internacionálně orientovanými naukami (svého času i proletářského internacionalismu). Někdy je těžko rozeznat vnitřní zdroje těchto pocitů, zda je to racionální úvaha a taktika nebo východisko člověka bez vůle chtějícího se zbavit zátěže zodpovědnosti, kterou identita s problematickým společenstvem přináší. V každém případě je relativismus obvykle zástěrkou pro slábnutí vůle v prostředí, kde obrana identity přináší obtíže a kde sociální stát umožňuje přežívání bez nutnosti za něco bojovat.

  Nicméně je nutno konstatovat, že vůle prosazovat svoji identitu, stvrzenou do budoucnosti dětmi, obvykle vede k jednání, které je agresivnější k cizím prvkům, neboť agresivita je projevem obhajoby prostoru pro potomstvo a xenofobie bývá jejím prvním signálem. Tyto vitální instinkty jsou součástí boje o existenční prostředí, a pokud život pokračuje v potomstvu nebo alespoň v kultuře, nelze je odbourat a lze je pouze kultivovat, tedy výchovou ve společenském řádu a vyžadováním spravedlnosti. Snaha o odbourání agresivity vycházející z obhajoby vlastního společenstva, je slábnutí vůle k životu. Člověk v podstatě má jen dvě možnosti: Existovat v potomstvu na základě antropologických konstant, které vybičují vůli byť i k určitým agresivním (kultivováno obranným) reflexům vyvolávajícím obecně problémy, nebo ztratit vůli k pokračování života, ale zato mít svět bez problémů. To druhé lze deklarovat fatalisticky jako individualismus a použít metodu relativismu a skepticismu, případně to deklarovat jako nějakou univerzalistickou agendou (ekologickou, náboženskou nebo marxistickou).

  Správně tvrdí Schopenhauer, že vůle k životu je zaplacena utrpením provázejícím běžný život. Skladebný proces vytváření složitějších struktur je provázen prací, stresy a bolestmi. Možnost, jak se vyhnout tomuto utrpení, je vůli k životu odmítat, žít asketicky a směřovat k jakési „nirváně“. Poopravím trochu Schopenhauera: asketismus ani být nemusí, stačí se nehrnout do života, odmítat přirozené povinnosti a zařizovat se v rámci hédonismu jen pro sebe. Proces k rozkladu je příjemný, odstraňuje strádání a člověk, který zradil svoje poslání, si užívá jidášské mzdy. Prastará proroctví jsou rozšifrovaná: Síly rozkladu a zmaru nabízí sladkou odměnu za úpis smrti. Nicméně plevelné je i jednání asketické, které sice příjemné není, může ducha povznášet a vůli vybičovat, je jen otázka zda to není vůle obrácená jen do sebe, jen individuální jednání bez obecné prospěšnosti. To lze ovšem zodpovědět jen jednotlivě.

  Neexistence vůle k zachování kontinuity fyzické nebo kulturní je podkladem mnoha jednání v současné modernitě, i když nelze zcela jasně vždy identifikovat, zda jde o tento vliv nebo o výchovu a přesvědčení na základě modernistických hodnot. Každopádně snížená vůle bránit společenstvo navozuje pacifistické názory, obvykle se projevující ztrátou identity. Na to navazují některá nová náboženská společenstva odmítající bojovat.

  O obecné vůli mluví Rousseau ve smyslu sounáležitosti se společenstvem. Obecná vůle má nahradit individuální vůli, jednotlivec má konat v zájmu celku. Nepřítel obecné vůle je v člověku samém, v chování individua na základě pouze individuální vůle. Nadčasová sounáležitost by měla vytvořit rovnováhu obou vůlí, ukořenění je právě oním stavem harmonie. Obecnou vůli zneužívat k ideologickým kampaním se sice podařilo, ale v žádném případě to nebyl nadčasový projekt.

Leave a Comment