english version

Ukořenění - návrat k domovu

Motto: Lidé žijí doma, pokud ne, nežijí trvale

  Ukořenění přímo souvisí se sounáležitostí. Nelze si představit společnost sounáležitou vnitřně, sounáležitou s principy a řádem, aby její příslušníci byli trvale „rozlétnuti“ po světě, neměli obživu v místních zdrojích, nebyli závislí na sobě vzájemně. V rámci domova existuje harmonie soutěže a solidarity, ale aspekt ukořenění je zároveň podpořen i soutěží vnější, soutěží domovů. Tato vnější soutěž umocňuje pocit sounáležitosti v domově.

  Domov je jednodušší svět. Složitost světa, zvláště globalizovaného, je dána velkým množstvím konkrétních jednotlivostí bez nadřízeného zobecnění. Jednotlivec je vydán vysokým nárokům vyznat se ve všech předpisech, nařízeních, zákonech a vůbec soudní praxi morálně chaotického charakteru, které postrádají systémové souvislosti a jsou jen eklektickým souborem různými silami prosazených idejí. Člověk pomalu neví, co má dělat, aby nebyl vydírán některým státním úřadem nebo bohatým a vlivným jednotlivcem, zločinci nebo nemorálními sousedy, aby náhodou nezaklepal na dveře exekutor bez předchozího varování a bez možnosti obrany nezabavil dům kvůli nezaplacení banální pohledávky, aby za banální poklesek nebyl neúměrně potrestán, zatímco obrovský zločin má nevymahatelný trest. Všechny staré normy padly, dokonce v rámci zabránění údajné diskriminaci se zavedla „presumpce viny“ (v případě tzv. sexuálního obtěžování), což je opět poprvé od hrůzných dob nacismu a vrcholného komunismu.

  Nejsou obecně platné nadřízené normy dávající návod k jednání. Celá realita globalizované modernity budí dojem chaosu, který vyhovuje silným subjektům, ať už těm, kteří deformované právo využívají nebo překračují. Je to paradigma sloužící k likvidaci střední třídy. Někteří bez vlastního zavinění končí na ulici, spekulanti a zločinci vítězí. Domov sice věci zcela neřeší, ale měl by vytvořit jednodušší svět, kde se mohou lidé spojit, provést dělbu činností a společně vzdorovat. Obec by potom měla vytvořit i jednodušší právní prostředí, zúžení problémů, aby byly jednotlivcem zvládnutelné. Obce budou potřebovat stát, aby je chránil, místo občana se obce stanou „občany“ s daleko větší mocí prosazovat se a bránit. Je to obrana proti světu médií, propagandy, polopravd, lobbyismu, klientelismu a korupci. Obce, mající legitimitu od občanů, mohou být dostatečným oponentem skupinových zájmů, ke kterým patří určitě mnoho organizací, hlavně světového charakteru, sloužící v pozadí stojícím finančně silným subjektům. Tím nechci říci, že osobní zodpovědnost by měla vyšumět, naopak v přehledných poměrech se zvýší. Zodpovědnost se stane opravdu konkrétní v přehledném prostředí obecných zákonitostí.

  Není trvale možný jiný svět než svět domovů. Svět oddělených společenstev, která soutěží vzájemně svými odlišnými kulturními vzory, převážnou většinou se živí na svém území a umožňují lidem nezávislost. Tvrdím to, protože se to stalo v globálním světě už nesamozřejmé pro ty, kteří se odpoutali od přirozenosti. Lidská přirozenost spěje k identitě jen s jedním domovem, tím nemůže být celý svět. Návrat k přirozenosti je návratem k domovu.

  Návrat k domovu je komplexní opatření k vytvoření přirozeného prostředí pro člověka zajišťující zdravou reprodukci, jistotu a prostředí ke šťastnému životu. Domov je prostředí k fungování přirozených mechanismů vytvářejících pravidla života přirozená, nikoliv diktovaná. Pokud vzniknou přirozené vazby, člověk nevnímá omezující a nařizující pravidla jako nepřátelská a vnucená. Když člověk založí rodinu, která jej svazuje a omezuje jeho svobodu, nevnímá to jako násilí a přirozené vlastnosti jej nutí v těchto přirozených mechanismech fungovat. Práce a snaha pod tlakem tržního mechanismu je svazující, nicméně člověk uznává sám, že je nutná, protože je přirozená (pokud se trh nestal „účelem sám o sobě“), diktována zákony trhu, nikoliv lidskými institucemi. Práce pod nařizujícími pravidly komunistického státu považoval člověk za nepřirozené a třeba i mírnější omezení za nepřátelské a násilné, protože to vše byl jen lidský konstrukt. Důležitým komplexním tématem domova je nastavení přirozených pravidel omezujících svobodu a člověkem akceptovaných bez pocitu křivdy a přitom takových, které zcela umožňují činnosti spojené s obživou a reprodukcí. Domnívám se, že přirozené spojení člověka s půdou a domem (v mírném podnebním pásu a u vyspělých národů), případně s dalšími materiálními hodnotami je přirozené navázání na celý předchozí vývoj, je to dodržení principu kontinuity. Navíc je to duchovní návaznost na prostředí předků.

  Počáteční metainstitucí přirozeného prostředí je spravedlnost projevující se především v rovnováze práv a povinností (není práva bez splněné povinnosti). Mzdu (právo) lze vyplatit jen na základě splněné povinnosti (práce). Rezervní prostředky (majetek) je zapotřebí chápat jako právo (též zděděné právo), které člověku chrání společnost na základě minulé práce. Je nutno překonat všechny formy rovnostářství, které dávají práva někomu, kdo si je nezasloužil plněním povinnosti. V rámci nadčasového myšlení je zapotřebí ovšem komplexně zvážit všechny práce pro společnost. Ve starších společnostech se rodily děti samozřejmě a také jako samozřejmost se přijímala práce s jejich výchovou. Rodiče byli jen omezeně nějak ctěni za tuto činnost. Protože se změnila realita, je žádoucí v rámci nadčasového myšlení změnit tento fatalistický postoj a práce s výchovou dětí musí být brána jako plnění povinností pro společnost a je zapotřebí tomu přidělit odpovídající práva. Přitom nejsou vhodné nějaké přímé platby na děti, protože jsou výrazem rovnostářství a mohou podporovat lidi líné a nemající schopnosti, ale vytvořením podmínek usnadňujících práci s dětmi a vzdělání do výše střední školy zdarma s veškerým zajištěním, včetně případných internátů. Jinak je to se školou vysokou, která se týká již dospělých lidí, kteří si mohou vydělávat. Platí především, že je nutno pomoci tomu, kdo si dokáže pomoci sám, kdo je schopný a snaží se, a vytvořit spíše startovací podmínky než nějaké dotace. Především byty pro mladé rodiny, odpis daní a dalších povinných poplatků.

  Rovnováha práv a povinností je antitezí jakékoliv nepřirozené rovnosti. Proto také i volební právo rodičů za děti (alespoň do tří dětí – střídavým způsobem: matka za první, otec za druhé, matka za třetí) je snad tím nejmenším navýšením práv k recipročním povinnostem. Volební právo vztahující se odstupňovaně k majetku nebo výdělku nepovažuji za vhodné, protože majetek sám o sobě není plněním povinností ke společnosti, pokud není podpořena jeho funkce společnosti sloužící (majetek může neplodně ležet v bance, taktéž mohou i nemovitosti společnosti spíš škodit, některé druhy podnikání nemusí být společnosti přínosné apod.).

  I méně schopní lidé pomáhají společnosti a tím i těm, kteří rodiny zakládají, jejich ostrakizace je ideologický výmysl liberálů. Přirozené prostředí domova je jednodušší a složitosti velkého světa nedopadají až k jednotlivci, ale mohou je zachytit obce. V přirozeném prostředí, ve kterém bude základem rodina, se vyřídí i mnoho věcí, které dnes řeší stát neproduktivně a obvykle pod vlivem nezodpovědného konzumního davu spíše emotivně než rozumě se chovajícího.

  Domov to je chaloupka plná dětí nejen pro onu krásnou estetickou představu, ale prostě je žádoucí, aby zdraví lidé měli více dětí v době, ve které se mění prostředí tak rychle a mnoho jiných lidí je nemocných a neschopných se přizpůsobit. Dále se asi v dnešní modernistické rodině o jednom nebo dvou dětech ztratila představa, že by byl nějaký přírodní výběr a děti nemusí být zdravé, aby zplodily další potomstvo a také, že i ony se nemusí dožít plodného věku, protože v pubertě a vůbec v mládí nerozumní mladí lidé hazardují životy, což vždy byl vlastně jakýsi přirozený výběr těch schopnějších. Jenže k výběru je zapotřebí široká základna jedinců. Z jednoho nebo dvou jedinců může přirozený výběr skončit jen katastrofickým závěrem pro budoucnost rodu, a v generačním horizontu rod s touto nezměněnou praxí určitě skončí vymřením.

  K domovu patří cílevědomá ekologie nejenom energetická, ale i zcela obecná. Už tak bude potřebné velké úsilí o výběr přizpůsobených lidí ve stávajícím prostředí, ale dále zatěžovat lidský organismus dalšími prvky znečištění může dovést lidstvo, i při jinak veškeré péči, ke konečnému zániku, protože lidské tělo má jen určité schopnosti přizpůsobení a výběr přizpůsobenějších není absolutní metodou překonání velkých a historicky nebývalých změn prostředí. Proto je zapotřebí se chovat konzervativně ke všem těm novým pracím práškům, pesticidům a umělým hmotám, to ovšem neznamená nepoužívat odzkoušené a už z potřeby normálního života neodstranitelné přípravky.
Ale na konci je potřebné říci, že převedením politických pravomocí na nižší politické celky, jejímž posledním je obec, mající vlastní daně a pravomoci v oblasti ekonomické a sociální, nekončí delegace všech pravomocí. Dalším přirozeným společenstvem, na které je zapotřebí pravomoci převést, je rodina. Každý vytvoří svoje rezervní prostředky sám, vytvoří si je i rodina a nikdo jiný zvenčí není povinen jim nic dávat. Rodina se postará o své staré příslušníky hlavně na základě rezervních prostředků, které si vytvořili za svého života.  Morální zdraví není totiž přehnaným altruismem, ale je to onen správný poměr soutěživosti a solidarity mající perspektivní záběr v nadčasovém, nikoliv jen v momentálním, byť altruistickém, smyslu. To, co kdysi spontánně obstarával zdravý, plodný a pracovitý venkovský lid, je žádoucí zajistit uvědoměle, částečně též návratem k jeho prostředí.

  Domov vyžaduje věrnost. To není jen manželská záležitost. Věrnost svému prostředí domova, který člověk přijal za svoje. Mobilita je obecně nepříznivá pro každé společenstvo, měla by být jen přirozená, tedy přestěhování za partnerem, mírné přistěhovalectví do obce s menší natalitou a s vyšší schopností vytvořit pracovní příležitosti. Správná mobilita je jen taková, která posílí domov. Ze světa lidé mohou přinést různé zkušenosti a podněty, ale i finanční prostředky. K tomu není zapotřebí v cizině prožít polovinu života.

  V rámci návratu k původnímu přirozenému kulturnímu i biologickému paradigmatu je potřebné, aby pro ústřední skupinu obyvatel byly obnoveny životní cykly člověka, jaké byly dříve. Je to nutné z důvodů zdraví, správného poměru a věkového zařazení generací. Jinošský a dívčí věk nemůže trvat do třiceti let a déle. Rodiny je žádoucí zakládat, dokud jsou lidé mladí, to se týká především žen. Je to potřebné biologicky a jistě to potvrdí i lékařská věda (vhodný věk porodu prvního dítěte: 20 – 25 let). Proto je nutno vytvořit podmínky. Potom se dostanou životní cykly (dětství, dívčí věk, mateřství, střední věk, matrónský věk, starší věk, stáří) do věkového souladu s přirozenou biologickou podstatou člověka a se šťastným naplněním života. V přirozeném životním cyklu mladí lidé poznají v mladém věku obtíže a práci jako manželé už i s dětmi, upevní se společným překonáváním problémů jejich vztah, který se již tak snadno nerozpadne. Skromnost a práce nikomu neuškodí a výsledkem jsou jen životní zkušenosti, které se zúročí, až děti odrostou a relativně mladí lidé začnou kreativně tvořit v rámci svého prostředí, na což bude v dlouhověkosti jistě dosti prostoru. Nicméně mladí lidé zase nemohou zůstat zcela bez prostředků, ale hlavně bez bydlení.

  Založení rodiny v mladém věku znamená větší stabilitu společnosti (viz 11). Mladí, dosud nezkušení lidé, budou zaměstnáni rodinou. Výchova dětí se děje obvykle na základě instinktů a vysoké životní zkušenosti nevyžaduje. Zato mladí lidé zaměstnaní rodinou nemají sklony vyhledávat jiné hodnoty než tradiční. Právě v současné modernitě, ve které lidé dlouho studují a nezakládají rodiny, mají sklon podlehnout zhoubnému působení náboženských sekt, ezotérických skupin, extrémistických hnutí a jinému intelektuálskému blouznění, které bez zkušeností přináší obvykle mnoho hloupostí zatěžujících společnost. Jejich svoboda bez zodpovědnosti za rodinu je podhoubím modernistických nepřirozených nesmyslů.

  Když odpadnou rodinné přídavky a další dotace, budou jen naturální prostředky obcí a dobrovolných organizací a mladým lidem může být poskytnuto snad nějaké startovací bydlení, odpadne i nezodpovědná porodnost nepřizpůsobivých občanů. Pokud ne, neuživí děti a ty potom dostanou adoptivní rodiče. Na druhé straně nelze, aby plodní lidé omezovali svoji fertilitu na dvě děti, když bude velká část žen neplodných. Adopce se musí stát zcela samozřejmou náplní běžného života. Je to nadčasové jednání, které zároveň je v souladu s přirozenou evolucí.

  Tak se vyřeší v přirozených mechanismech mnohé v současném nepřirozeném životě neřešitelné záležitosti. Jiné národnostní skupiny mohou mít svoje obce, ve kterých si obstarají sami obživu i pěstování své kultury ze svých prostředků. Pokud tuto obec opustí, budou nuceni přijmout kulturní prostředí jiné obce a přizpůsobit se mu, protože občané obce si budou moci na přistěhovalce klást libovolné kulturní podmínky pro přizpůsobení. Jednota v rozrůzněnosti je potřebná pro život obce a celého domova. Rozrůzněnost může mít jen takový charakter, aby jednotu společenstva nenarušovala. Jednota nesmí mít takový charakter, aby omezovala svobodu v rámci řádu společenstva. V některých případech potom nelze jinak, než cizorodé nepřizpůsobivé prvky vyloučit. Naopak pro přizpůsobivé tvrdí Lessing: „Národní hrdinové jsou nezřídka přivandrovalci cizí krve“.

  Nadčasově orientovaný návrat k domovu je projekt k vytvoření společnosti hrdých, svobodných, pracovitých a zdravých lidí, pevně ukořeněných. Projekt k obnovení dříve samozřejmě role hospodářů souvisejících s domovem a udržujících jeho tradice. Projekt, na jehož konci jsou početné rodiny těch „silných“, které jediné jsou schopny udržet domov, nezávisle na situačních krizích hospodářských i morálních, které mohou eliminovat selhání některých nevydařených potomků tak katastrofické u nepočetných rodin, taktéž i vyloučení nepříznivých biologických mutací, které u nepočetných rodin přináší zakončení existence rodu. Nadčasové myšlení vítězí v přirozené evoluci.

  Předpokládám, že blahobyt by měl být rovnovážný, daný technologiemi a lidskou prací v rozsahu blahobytu emancipačního, tedy blahobyt emancipované společnosti vědomé si nutnosti svého zachování. Nemyslím si, že je potřebné, aby počet obyvatel narůstal, ale nové generace by měly být zdravé a s vůlí k životu, vychované k práci tělesné i duševní.

  V rámci zdravého života je potřebné se vrátit k rovnováze tělesné a duševní činnosti ke komplexnímu pojetí práce. Taktéž z důvodů odstranění přistěhovalectví. Právě v takovém rodinném, nebo vůbec malém, podniku nejspíše vznikne možnost uplatnit rovnováhu obou druhů prací. K tomu ovšem je žádoucí směřovat školní vzdělání hospodářů jako kompletních znalců řemesel a zemědělství, také jako manažérů, kteří organizují práci a některou dělají sami. Přesto informační technologie vytváří příznivé podmínky pro domov. V mnoha případech se nemusí za prací nebo za studiem jezdit, na počítači lze vykonat mnoho prací na dálku. Zároveň je zapotřebí, aby se překonal modernistický rozpor, ve kterém je na jedné straně vysoká produktivita práce, na druhé nezaměstnanost. Proto také produktivita není na prvním místě. Podmínkou nadčasovosti zůstává nutnost pracovat. „Bez práce nejsou koláče, práce šlechtí člověka, práce stvořila člověka, bez práce člověk rychle degeneruje atd. Bez práce není morálka a bez morálky není demokracie. Nezávislost musí být daná prací.“

  Domov nevznikne sám od sebe, protože byl devastován, musí být uvědoměle vytvořen podle obrazu, který nosíme uvnitř všichni a podle vzorů z minulosti. Domovem nemusí být zrovna rodiště, i když takto je to nejpřirozenější, domov si lidé vytváří, obvykle když založí rodinu a to celkem může být kdekoliv na světě. Proto je zapotřebí vytvořit domov i přistěhovalcům, které v našem domově chceme, případně potřebujeme. Potřebují cítit, že okolí je přijímá do jejich nového domova. Samozřejmě, že to záleží i na tom, zda to recipročně přijmou. A tak znovu naplníme domov, postupně opouštěný během průmyslové revoluce, devastovaný komunisty a definitivně opuštěný po r. 1989. Musíme ho vybudovat znovu, bez starých předsudků.

Leave a Comment