english version

Struktura jsoucností ideálního bytí; sloj a kosmická kritéria

 

Oba druhy bytí mají svoji strukturu hladin, které nazývám sloj. Nižší jsou podřízeny vyšším, přičemž využití nižší sloje ideálního bytí může být podřízeno vůli bytí reálného (člověku). Ideální bytí je sice vnitřně nezměnitelné, ale člověk může jeho zákonitosti v nižší sloji využívat nebo ne, a tím s ním manipulovat. Člověk může použít zákony termodynamiky v motoru, ale nemusí. Člověk sám jako biologický druh ve své fyzikální podstatě vlastní mnoho zákonitostmi ideálního bytí, z nich mnohé stále neznáme (imunitní systém, genetické zákonitosti), přesto v rámci své svobodné vůle o sobě rozhoduje a tím je nadřízen těmto nízkým slojím ideálního bytí. Rozhodování člověka je sice řízeno částečně ideálním bytím, ale rozhodování je svobodné a zcela v režii bytí reálného. Přirozené principy, které člověk ovládl, mohou a nemusí použity, mohou nebo nemusí působit. Obvykle se nic tak fatálního nestane, když nepůsobí. Když se odstraní ze života společnosti trh a nahradí se přidělováním, je to sice krok ke společenské anemii, ale společnost existovat může. Taktéž nemusíme používat zákony termodynamiky, společnost fatálně nepotřebuje automobily.

Všichni tvorové jsou zařazeni do kosmického řádu. Každý trochu jinak. Život některých tvorů je předzjednaný ideálními principy (instinkty, genetickým kódem) téměř úplně, i když mají jistou svobodu (mouchy mohou létat, kam chtějí), ideální bytí spojené s jejich podstatou je velmi silně řídí. Pokud neuposlechnou některý instinkt, velmi riskují. Přesto mají určitý, byť omezený svobodný výběr. Pro člověka to platí také, pouze poznáním a ovládnutím některých ideálních principů, má člověk větší svobodu, přesto však nikoliv úplnou. Některé ideální principy v nižších slojích může volit, jiné ve vyšší sloji nikoliv a stejně jako moucha je musí poslouchat v zájmu svého přežití. Tato skutečnost podřízenosti kosmu zařazuje člověka do přírody stejně jako jiné tvory a pojednává o tom, že člověk do přírody patří spolu s ostatními.

Nadřízené sloje přirozených principů jsou zcela ideálně dané a bytostně působí, nejsou člověkem ovlivnitelné, člověk je jim podřízen vždy a stále a neovlivní toto svoje postavení svojí vůlí. Nazývám je kosmickými principy. To je především vrchní sloj zákona přirozeného výběru, který působí v celé biologické oblasti. Pokud se mu člověk ve své společnosti vymknul (v rámci své nižší sloje, kterou může ovlivňovat), nejsou už vybíráni jedinci zdravější a přizpůsobenější k další reprodukci, neodstranil kosmický princip (také nemůže) tím obecně z bytí, stále mu podléhá ve vyšší sloji. Tyto kosmické principy mají „drsnou tvář“, člověk může reptat, jak je zaostalé chtít nějaký přirozený výběr lidí, jak je neetické vůbec o tom mluvit, jak nehumánně to zní. Člověk je prý „dál“ ve svém vývoji; ve skutečnosti je dál jen v kultuře, nic víc. Mnozí budou uhýbat k různým teoriím, duchovním naukám, aby se vyhnuli „drsné tváři“. Takové řeči nepomohou. Proroci byli obvykle těmi, kteří měli na mysli drsnou tvář kosmu, proto kritizovali rozmařilý život lidí, nezodpovědnost a nedostatek nadčasového myšlení. Mohou být kamenováni, ale drsná tvář kosmických principů je neoblomná.

Kosmické principy jsou strážci obecného řádu člověka. Obecný řád (viz níže) je člověku nadřízen bezprostředně, je to výběr měkkých (člověkem většinou zjednatelných) pravidel jak ideálních, tak reálných. Tato pravidla obecného řádu jsou kosmickými kritérii „testována“ a pro přirozený život jim musí odpovídat. Člověk se obecnému řádu jako celku podřizuje uvědoměle nebo ve svém bytostném zájmu, přitom může vnitřní pravidla řádu měnit i zaměňovat (tzv. transposice), ale pro svoji trvalou existenci musí splnit kosmická kritéria (věřící lidé jistě řeknou: Boží vůli). To jsou ta pravidla přirozeného řádu, která jsou člověkem neovlivnitelná a která mimo vůli člověka stanovují podmínky pro trvalé přežití druhu. Bez vyhovění kosmickým kritériím člověk zaniká a může vzít s sebou do hrobu i jiné tvory. Nejlépe je zachovat celkové vnější působení pravidel z doby, kdy měl obecný řád nadčasový charakter. Pokud člověk obecný řád pro svůj život deformuje tak, že kosmickým kritériím neodpovídá, potom se zcela určitě časem projeví „drsná tvář“ znamenající zánik, nejspíše na základě života podle idejí a pravidel, které kritizuji v prvním oddíle této knihy. Cestou k tomuto nepochopení kosmických kriterií je odloučení člověka od svých antropologických konstant, protože čistě rozumový člověk nevnímá vnitřním citem kosmická kritéria. Nicméně kontinuita ve vyšších slojích pokračuje, existence reálného světa tím ukončena není, ukončí se jen epizoda jednoho druhu, který už nebyl živočišným druhem, snažil se stát bohem, ale nějak mu to nevyšlo.

Souborem přirozenosti nazývám takové uspořádání, ve kterém jednotlivé přirozené principy na sebe navazují a vzájemně se ovlivňují, případně jeden je podřízen druhému. Tak vzniká také systém, něco, co funguje na základě přirozených principů samo, nicméně jednotlivé vztahy jsou nezřetelné a navenek se tato soustava vykazuje vlastnosti přirozeného mechanismu. Souborem přirozenosti, kde jsou spíše jednotlivé principy volně navázány, je třeba pojem domova.

Zde bych se pokusil dodefinovat pojem bodu nepřirozenosti. Podmínky nepřirozenosti se připravovaly dlouhou dobu, nicméně v jistou chvíli nastalo „překlopení“, narůstající kvantita se změnila v novou kvalitu (nekvalitu), ve chvíli, kdy život přestal odpovídat kosmickým kritériím. Jestliže zákon přirozeného výběru u člověka byl zajišťován konkurencí s jinými tvory (medvědem, vlkem), později již konkurencí mezi lidskými společenstvy a nakonec pohlavním výběrem ve spojení s ekonomickou úspěšností rodin (za přítomnosti tradičních pravidel pro dostatečnou natalitu), byla stále plněna kosmická kritéria pro existenci druhu. Poslední paradigma bylo zajištěno tradičním řádem. To už byl jakýsi věchýtek, jakési nepříliš pevné zajištění kosmických kritérií. V okamžiku odstranění tradičního řádu přestal zákon přirozeného výběru v lidské společnosti působit a zároveň klesla porodnost pod reprodukční mez. To byl bod nepřirozenosti, protože v tu chvíli se už rozjel nepřirozený život. Samozřejmě, že už předtím existovaly určité aspekty nepřirozenosti (třeba snižování přirozené odolnosti proti nemocem). Ekologický bod nepřirozenosti vznikl v okamžiku, když už příroda nebyla schopna znečištění absorbovat svým přirozeným vnitřním mechanismem a nastalo neobnovitelné ničení, které už je možné zastavit pouze na základě lidské vůle.

Leave a Comment