english version

Sounáležitost a ukořenění

 

Sounáležitost (appurtenance) je opakem odloučení, přestože je v člověku stále přítomna jako jedna z podstatných vlastností, nemusí se v odloučenecké realitě projevovat, lze ji podporovat řádem, pravidly, ideologií, ale tyto řídící vlivy přestaly působit ztrátou tradičního řádu, zároveň bylo odstraněno prostředí podporující sounáležitost (ukořenění v domově). Sounáležitost mezi lidmi je vitální přirozený princip držící pohromadě společenstva a lze ji také podporovat materiálními podmínkami, většinou nějakou vzájemnou materiální závislostí, ale i závislostí na vzájemných službách a dělbě práce. Zároveň se stává transcendentní hodnotou v boji za své uplatnění. Sounáležitost se projevuje skladebnými idejemi (věrnost, jednota, vlastenectví), odloučení je doprovázeno v principu rozkladnými myšlenkami nebo extremalizovanými původně neutrálními, ve svém ideovém rozměru se především projevuje kampaněmi hlásajícími „osvobození člověka (jednotlivce)“. V rámci sounáležitosti se projevuje ukořenění, jako výraz vztahu k domovu, jako signál, že věci jsou v pořádku, že vitální vlastnosti člověka jsou na svém místě. Protože sounáležitost znamená především otevřenost k druhým lidem, schopnost jim něco poskytnout a mít z čeho, jsou tak důležité osobní materiální prostředky v rámci ukořenění. U proletáře znamená sounáležitost větší zátěž, když je pro druhé nucen si odříkat z denních svých potřeb. To udělá spíše jen rázově, spíše pro revoluci, než stabilně a samozřejmě. Ukořenění je spojeno s jistými fyzickými podmínkami existenčního prostředí, proto technický rozvoj a celá civilizace by měla podporovat ukořenění. Proto je zapotřebí stálá obroda, určitý návrat ke starším vzorům, a zároveň určitý posun na vyšší cyklus. Současná společnost, má-li přežít, se musí ke starším vzorům vrátit, nikoliv ovšem zcela. Některé věci zůstávají nové. Tím novým je hlavně nadčasové myšlení, které je metodou transposice pravidel obecného řádu, stojící v pozadí všech změn vytvářejících společenskou evoluci.

Ukořenění (ground, rooted) je prostředek přirozeného života a lze pro něj použít i Patočkovy (67, 81, 82) „tři celkové pohyby“ – zakotvení, práce a odevzdání. Polární hodnoty sounáležitost a odloučení jsou zjednávacími okolnostmi společenského dění. Je to jakýsi podvědomý princip, vnitřní přesvědčení lidí, duchovní pozadí doby. Rovnováha mezi hodnotami byla v současném nepřirozeném životě vychýlena ve prospěch odloučení, sounáležitost slábne. Můžeme pozorovat rozdílnost chování jednotlivců v době „mladé“ modernity (začátkem dvacátého století) a dnes. Třeba příběh výběru uchazeče o místo herce v divadle: Kdysi rozhodoval talent a odhodlanost mu dát příležitost, dnes formality (vzdělání) a vztahy (klientelismus, podléhání vkusu diváků). Tenkrát byla zjednávací okolností oddanost společnosti (sounáležitost) a schopnost obecně vidět její zájmy, dnes osobní a skupinové zájmy (odloučení).

Odloučení v jiném rozměru se projevuje jako upřílišněná konkretizace a postrádání obecného myšlení. Pokud se člověk s vnitřním konceptem odloučení snaží o obecné, dojde obvykle k nějaké nicotné myšlence (třeba k toleranci jakéhokoliv jevu na základě ideje rovnosti), která nic neřeší (viz dále). Přitom konkretizaci pod řízením obecného nelze odmítat. Odloučenecká konkretizace se spíše projevuje tak, že nahrazuje obecné, nebo nemá spojitost s obecným. Prvky jsou vzájemně odloučeny a stojí zvlášť, jsou chápány jako izolované, nejsou propojeny obecnou ideou, která by upravovala jejich vztahy. Obecná idea právě bývá tou zjednávací okolností. Izolace nespočívá ani tak v přerušení vztahů mezi prvky, jako vztahů zprostředkovaných obecnou nadřízenou ideou. Pro prvky (jednotlivce nebo malá společenstva) nějaké samostatné vztahy imanentně existují. Je otázkou, zda jsou postačující pro funkci společnosti a zda jsou schopny zabránit chaosu.

Přitom člověk v oblasti přírodních věd funguje opačně, vytváří vysoce organizované struktury, protože do nějaké míry nepotřebuje skladebné ideje. Přírodní vědy, na rozdíl od sociálních, mají konkrétní charakter, většinou postačuje konkrétní myšlení. Pokud se výzkumy přírodních věd mají dát nějak dohromady a vytvořit abstraktnější systém, obvykle vzniká myšlenkově omezená ideologie (třeba z darwinismu se stala ideologie, původní karteziánský mechanický systém tvořil ideologii), která se navzdory „vědeckému myšlení“ těžko překonává (viz 47). Abstrakce, tedy figurace obecného, je obtížné, pokud se vykročí mimo úzký obor.

Původní osvobození z nepřirozené nadvlády samovládců a pokřivených zneužitých dogmat ještě neznamenalo odloučení, člověk fungoval ve všech přirozených mechanismech, v rodině, v trhu, v demokracii, naopak se vesměs projevovalo ukořenění, které mu nedovolilo, aby se v rámci trhu stal mafiánem, vydíral ostatní a nebral ohled na společenské potřeby (to se dělo jen ve velkých městech, kde převládalo vykořenění). Až se vykořenil, „osvobodil“ se od sounáležitosti rodinné a obecní (sousedské), sounáležitosti v náboženské obci, překonal vlastenectví (sounáležitost s lidmi stejného národa), potom mu zůstal jako jediný přirozený mechanismus trh, ve kterém se naplno projevuje odloučení. To se masově stalo v šedesátých letech na Západě a bylo předáno bývalým komunistickým zemím začátkem devadesátých let, které už měly takovou podobu, že se odloučení a posléze vykořenění snadno ujalo.

Dnes se volá po sounáležitosti, která se ovšem nemá o co opřít. Jsou různé teorie jakési sounáležitosti, která přijde nějak sama od sebe bez závislosti na přirozených principech. Tomu říkám iracionální sounáležitost. Komunisté ji zakládali na dělnické solidaritě a Marx se domníval, že zůstane hnací silou i v beztřídní společnosti. Tato solidarita byla jen dočasná u přesvědčených soudruhů v boji, než se poučili o její obecné nepoužitelnosti, a ti, kteří byli součástí kamarily, zavedli totalitu jako východisko. Majetková a jakákoliv jiná rovnost není automatem na výrobu sounáležitosti. Naopak strukturovaná společnost snadněji vede k solidaritě uvnitř jednotlivých tříd a skupin, dokonce strukturální tlaky solidaritu vyvolávají.
Je omylem se domnívat, že sounáležitost lze dosáhnout automaticky náboženskou vírou ve spasení. Náboženské společenstvo může podpořit sounáležitost stejně jako jiná společenstva dostatečně zjednávající identitu. Víra nemůže nahradit identitu a ostatní instinktivní projevy, na kterých je sounáležitost založena. Víra se vztahuje k lidskému nitru, směruje člověka individuálně ke spáse, takový člověk může být i odloučený a žít v klášteře.

Taktéž i agapická láska (Fromm viz 73) k celému lidstvu je jen ideál, zkušenosti ukazují, že v lidských podstatných vlastnostech se nachází minimálně a může existovat jen za určitých podmínek, pokud nekříží zájmy společenstva, se kterým se člověk identifikuje, naopak může být nástrojem vměšování. Proto je zapotřebí, aby se každé společenstvo především staralo samo o svoji obživu a kulturu bez vnějšího mocenského vlivu. Křesťanské učení klade lásku k Bohu před lásku k člověku. Láska k Bohu vede ke zkoumání Boží vůle, kosmických kritérií. Ta jsou důležitější než iracionální humanismus. Láska k Bohu se tedy musí rovnat sounáležitosti s přirozenými principy. Láska k člověku obecně není vymýšlení iracionálních ideálů, ale respektování člověka s jeho nezměnitelnými přirozenými vitálními vlastnostmi prýštícími z jeho podstaty.

Pokud již osvobození člověka hodně pokročilo a stalo se odloučením, potom mluvit o sounáležitosti je naprosto mimo mísu. Osvobozený člověk, v tom smyslu, jak si jej mnozí humanisté představují, nebude nikdy sounáležitým. Osvobození a sounáležitost jsou statické protipóly, které mohou mít kompromis, nikoliv syntézu (splynutí).

Pokud bych aproximoval vývoj odloučení, dokážu si představit úplný zánik společenstev a přirozených mechanismů, snad vyjma trhu, který není postižen odloučením. Trh, jako každá soutěž, vyžaduje nadřízená vnější pravidla. Pokud nebudou společenstva, nebudou ani pravidla, protože v otevřeném světě je nebude mít kdo nastavit a nebude nikdo schopen vyžadovat jejich plnění. Protože pravidla jsou vymáhána společností, vykořenění přeznamenává ztrátu vnitřního řádu. To se už projevuje dnes. Státy nejsou schopny v globálním prostředí nadřídit pravidla trhu a tak se trh přerodí v mafiánství; ze začátku, pokud budou ještě instituce, jenom korupce, se slábnutím institucí už jen vyhrožování, vydírání a zločiny. V prostředí nepřirozenosti, ve kterém se děti nerodí samozřejmě a prostředky v rukou člověka dovolují ničit přírodu, to znamená rychlý diskontinuální proces.

Leave a Comment