english version

Socialismus

  Původní starostlivost o svoje členy vykonávala malá společenstva, rodiny a obce. Velká společnost (stát) tato malá společenstva omezila v jejich samostatnosti a ekonomických možnostech. Lidé se v anonymním prostředí měst postrádajícím sounáležitost necítili dobře a začali se domáhat podobného zabezpečení, které měli dříve. Pocit nejistoty a vykořenění vedl postupně ke vzniku identity s velkou společností, která ovšem musela postupně pod různými tlaky, z nichž jeden bylo nebezpečí totalit, zabezpečení zavést. Zatímco malá společenstva sociální zabezpečení obstarávala podle potřeb jednotlivě; ten kdo je poskytoval, obvykle jednotlivé případy znal a věděl, co potřebují, ve velké společnosti muselo být vydáno mnoho různých zákonů, vytvořeny fondy a vůbec celý byrokratický aparát, vše to naprosto složité a polykající obrovské prostředky. Přitom sociální zabezpečení vychází ze stejných emotivních pocitů jako kdysi v kmenové společnosti. Lidé se stali občany s přesvědčením sounáležitosti s velkou společností stejnými jako kdysi s tlupou lovců, pouze jejich rozhodování je obtížné a neproduktivnost systému těžko ovlivňují, když se na jedné straně objevují pragmatické názory na omezení tohoto molochu, hlavně nadužívání různými lidmi, na druhé straně stále existuje zafixovaná emotivní vazba k bližním svého národa a státu mající také svůj osobní prospěchový rozměr. Jen se zdá, že postupem fenoménu odloučení prospěchová vazba sílí a hlasy obecné sounáležitosti nejsou často vyslyšeny, protože sobectví se rozmáhá více než pochopení, že společnost potřebuje fungovat. Nicméně prospěchový rozměr sociálního zabezpečení se dostává do stejného sporu mezi konkrétní společností a otevřenou společností, jako jsem uvedl pro jiné věci. Každému je jasné, že sociální zabezpečení je schopna poskytnout jen konkrétní společnost. Přitom tato společnost slábne, ztrácí v globálním prostředí sílu a není schopna svoje závazky plnit.

  Politický socialismus stavěl na společenských instinktech solidarity. Marxismus vznikl na tomto pocitu zachvacujícím masy lidí, a proto mohl být i utopický, stal se spíše náboženstvím než filozofií. Státy, které měly společenský systém založený na marxismu, však dokázaly, že se do moderní doby nehodí, že nejsou schopny zajistit svobodné kritické prostředí pro vývoj a utopické teorie se snažily realizovat násilím a doktrinářským temnem. Demokratičtí socialisté odmítli násilí a v kritickém prostředí svobodných společností dosáhli určitého respektu a úspěchů. Marxismus neuspěl prakticky a filozoficky byl překonán novopozitivismem a kritickým racionalismem. Demokratičtí socialisté se stali pouze obhájci práv určitých skupin lidí, bez filozofického základu, dokázali pouze přerozdělovat prostředky k těm, o kterých se domnívali, že to potřebují. Otevřená společnost odloučených lidí se stala ovšem prostředím, ve kterém už nemohou mít úspěch. Stali se z nich buď nezodpovědní populisté, slibovači zářných zítřků na dluh, redukující témata jen na přání a sliby. Jakoby nevidí, že velké mezinárodní korporace svoje zisky vyvádí ze státu a tím neplatí daně, že výroba odchází do rozvojových zemí, ale také že občané přestávají chápat svoje spojení se státem v té míře, ve které podléhají odloučení a nicotě. Sociální zabezpečení není ohroženo státem, ani už není v silách státu jej zajistit. Socialisté si to nemohou přiznat a raději stát zadlužují. Za daných okolností jsou tedy socialisté spíše škůdci národa a zakládají nejistou budoucnost. Ale to není nic jiného než konflikt konkrétní a otevřené společnosti, ve kterém se projevuje odloučení podporující otevřenou společnost a sounáležitost držící společnost konkrétní.

  Je jasné, že v otevřené společnosti vykořeněných lidí sociální zabezpečení nebude. Proto také apologetové otevřené společnosti mají problém se socialismem vůbec jako takovým, protože ten je záležitostí státu, a stát není přítelem vykořeněnosti, vyžaduje ukořenění, aby mohl fungovat. Ukořenění se těžko srovnává s otevřenou společností. O tom, že by se snad měla obnovit společenstva malá, rodina a obec, není slyšet, obhájci myšlenky nového racionalismu o tom nikde nemluví, vlastně ani mluvit nemohou, protože emoce mají vymizet. Člověk se stane zcela odloučeným a všechny druhy sociálního zajištění si zajistí komerčně. Nicméně i to je pochybné. V otevřené společnosti nikdo žádnou jistotu vkladů a pojištění nezajistí. Nebude garant, který by na sebe vzal zodpovědnost, nikdo neochrání před úpadkem bankovních domů. Otevřená společnost ve své současné podobě je nicota, která se tváří jako obecné a všeobsahující vědomí. Nicota nemůže nic poskytnout. A také omyl, že sounáležitost s velkou společností, zvanou obvykle vlastenectví, lze nahradit „nicotou“ spoléhajíc na „dokonalého“ člověka, který ve svobodě se bude pohybovat světem jako ryba ve vodě a sociální soudržnost jako dokonalý tvor bude automaticky vykazovat, přestože ve světovém rybníku ani nebudou instituce, které by morální chování vymáhaly.

  Současní hlasatelé otevřené společnosti opomněli to, co se už dnes projevuje. Nepochopením potřebnosti paralelních mechanismů k tržnímu, založených převážně na lidských emotivních vlastnostech, a zanedbáním nutnosti vývoje nezávislých institucí nadřízených trhu, podpořili omyl, že to co platí pro konkrétní velkou společnost, může platit i pro otevřenou společnost.   Pootevřená společnost potom vykazuje znaky obou typů společností, mafiánství je nevymýtitelné, přesto ještě vazby sounáležitosti určité vrstvy obyvatelstva vlastní, mafiánské metody nemusí zcela ovládat stát a lze je uzavřít do některých oblastí a částečně omezit jejich působení. To se stalo tradičním v USA. Horší ovšem je, když mafiánství zcela prostoupí celou společnost.

  Apologetové socialismu jsou obvykle na jakémsi vrcholu nepřirozeného myšlení. Přirozené mechanismy jsou jejich největším nepřítelem, nechtějí o nich slyšet, vidí na nich jen špatné stránky. Ohledně toho, že člověk potřebuje nutně pracovat a snažit se, aby psychosomaticky nedegradoval, že nemohou vytvořit ráj na zemi, kde by na základě vyspělých technologií lidé nepracovali a jen vykonávali „smysluplné“ činnosti na základě libovůle, nechtějí slyšet, obvykle pokládají za nepřístojné o tom mluvit, protože jejich humanitářství (vše pro lidské blaho) jim to nedovoluje. Tím tvoří prostředí, ve kterém není šance skončit s nepřirozeností.

Socialismus ovšem potřebuje stát a jeho apologetové proto musí hlásat sounáležitost, aby stát mohl existovat. To je v nesouladu s proletářským internacionalismem a vznikají synkretické projekty. Přesto socialismus podpořil odloučení. Zajištěný člověk nepotřebuje mít potom žádné solidární vazby k jiným lidem, protože je každý zajištěn státem. Stát jim nahradil matku, která se musí o ně starat, proto také může každý zůstat dítětem. Infantilní myšlení je ovšem myšlení bez zodpovědnosti, nemá nic společného s myšlením hospodáře. To vidíme na současných protestních akcích. Je to pláč malého dítěte, kterému vzali hračku. Občané natahují ruku a socialisté slibují. Kdo se stane dospělým a založí rodinu, dostane se do velkých problémů, které se sice snaží sociální stát řešit, ale vyřešit nemůže, protože náklady na rodinu jsou obrovské, nepoměrně větší než na individuálního adolescenta.

  Ale to všechno je možno vyřešit v rámci konkrétní společnosti velké nebo malé, přesunutím částečné zodpovědnosti a pravomocí na společenstva malá, jako díly společnosti velké. Jen ta konkrétní společnost musí zůstat.

Leave a Comment