english version

Směřování k nicotě

 

Je legitimní si položit otázku: „k čemu směřuje fenomén odloučení?“ Když člověk odmítá konat povinnosti dané přirozeným řádem, člověk nerespektuje řád, potom je ničím, ztrácí smysl pro kosmos. Odloučením od tradičního řádu v šedesátých letech udělala západní civilizace poslední krok na posledním rozcestí dějin puzena neodvratně směrem k nicotě. Tradiční řád byl posledním silným sloupem držící sounáležitost s kosmem. Řád totiž dlouhé období nahrazoval svými pravidly přirozené principy, tak jak byly člověkem překonávány, uchovával dogmata odrážející zkušenosti generací. Člověk, který ztratil význam pro kosmos, z nadřízeného obecného pohledu škodí přírodě, likviduje živočišné druhy a narušuje kosmický řád. Člověk se odloučil do nicoty, tedy odloučením od přirozených principů se nepřiklonil k něčemu jinému. Na poslední křižovatce se nevydala západní civilizace na cestu k ničemu hodnotnému nebo na cestu obrody něčeho staršího, ale zcela na cestu nikam, puzena pouze svými momentálními náladami a prospěchem. Tato nicota je dána především vyprázdněním starých původních lidských rolí a přesunem do jiných rolí, které jsou sice staré a známé, nicméně původně jinak ve společenském dění zapojené. Původní politik řešil problémy národa, nynější řeší problémy skupiny, které slouží, tedy strany mající mafiánské pozadí politicko-ekonomického komplexu, z role politika se přesunul do role aktivisty mafie a měl by tak být vlastně nazýván; protože není, je vyprázdněn též jazyk, věci nejsou takové, jak jsou nazývány; nastává zmatek, lidé neví, o čem mluví, nadávají na politiky, ale oni jimi nejsou. Vyprázdnily se role matky a otce a rozmohla se role člověka singl s omezeným vztahem k reprodukci. Lékař zaujal pozici podnikatele, z novináře se stal honič senzací, z právníka mluvčí a propagátor svého klienta, významné role byly obsazeny (význační umělci, profesoři vysokých škol, úřednická místa) a náplň rolí nespočívá ve zvyšování kvality, ale zneužívání postavení k odstraňování potenciálních konkurentů, mnohé technické profese se vyprázdnily a lidé se stali distributory. Člověk těžko může pro sebe použít jinou roli, než nabízí prostředí, snad jen nějakou tradiční, vystavujíce se problémům.

Haideggerova nicota (viz 75, 76) vyplývá z názoru „existence z ničeho“. Člověk vychází z ničeho a k ničemu se vrací. Existence z ničeho je odmítnutí kosmu, přirozených principů, Boha. Ještě zůstávají běžné životní starosti – zajištění obživy, vznik rodiny a jejich výchova. K tomu je zapotřebí instinktů a celé bohatství přirozených lidských citů. Pokud i to schází, není NIC. To nic je mnohem hlubší o co méně je člověk ukořeněn v prostředí a svoji existenci obětuje pro druhé. Jedna nicota zřejmě budí druhou, duchovní prázdnota je nástrojem dekonstrukce přirozeného života a sítem, kterým se selektují myšlenky.

  Vývojem odloučení se nejprve rozpadnou instinkty k druhým lidem, potom k sobě samému. To se třeba projevuje ztrátou identity, ztrátou rodinných instinktů (dohromady to můžeme nazvat vykořeněním), neschopností spolupracovat a ctít autority (musí to být ovšem hlouběji zakotveno, ne jako povrchní dočasný jev), ale hlavně ztrátou představy o pokračování: odloučení od budoucnosti. Takový člověk může navenek být třeba dobrovolně altruistický, dokonce může i všechno rozdat a dobrovolně zemřít. Sebevražda je právě z tohoto soudku. Ztráta instinktů k sobě samému v tomto případě není nahrazena instinkty k druhým, ale nicotou. Z instinktu k druhému pohlaví, který přirozeně vyúsťuje v rodinu, zůstává jen hédonická složka lidské podstaty – romantika a sex. Vůbec zůstávají jen hédonické složky, které jsou jakousi předzvěstí „konce dějin“. F. Fukuyama hovoří o „posledním člověku“ (viz 64), který má přibližně tyto vlastnosti. Já tvrdím, že „poslední člověk“ nemůže existovat, protože vymře dříve, než tohoto stavu dosáhne (viz moji knihu 80), neboť nebude schopen plodit potomstvo a možná ještě dříve zničí svoje prostředí.

Je omylem některých ekologů (viz 41), kteří vidí jen přelidněnost planety jako hlavní problém a vítají cokoliv, co omezuje lidské množení. Člověk, který se odloučil od své životnosti, tedy hlavně od instinktů, je nicotným, nebude se starat o neničení přírody, nebude se omezovat ve svém materiálním přepychu nebo hédonismu, nemá k tomu důvod. Rodinné a společenské instinkty jsou z téhož pytle jako instinkty k přírodním objektům. Buď člověka instinkty vyvedou k zodpovědnosti za budoucnost, nebo ne. Pokud žily zaostalé národy ve své původní kultuře, přelidněnost neměly a také byly „nasycenými predátory“ (spotřebovávaly jen to, co potřebovaly k životu). Když přijaly evropskou kulturu, začaly se množit a navíc ještě ničit prostředí nejen pro obživu, ale pro nepřirozenou vizi „lepšího života“. Nezodpovědnost za budoucnost se může projevovat oběma nepřirozenými způsoby: Množení je reakce na jakési „poloviční odloučení“, úplné odloučení doprovázené hédonismem přeznamenává vymírání.

Nicota je důležitá pro nepřirozenost, je jejím následkem, je důsledkem nerespektování příkazů přirozeného řádu. Nicota je vrcholem nepřirozenosti, dál už nelze nepřirozenost gradovat. Je omylem, že individualistická duchovnost je protikladem spotřebního materialismu a že jej může vyřešit. Materialismus ještě není nejhorší ze všeho, je to jen částečná nicota, povrchní reformátoři se vrhli na konzumismus a vidí v něm jediné a podstatné zlo. To ovšem není pravda, nejhorší je odklon od přirozeného života, od vitálních lidských vlastností a života vůbec. To ještě dělá konzumismus jen napůl, zatímco duchovní odklon úplně a fatálně. Dnešní náboženští představitelé chtějí návrat k Bohu a diví se, že navzdory jejich rétorice stále více lidí od víry odpadá. Boha ovšem vnímá jen vitální člověk, člověk ukořeněný žijící v „říši nutnosti“ nikoliv „svobodný člověk libovůle“, takový je bohem sám. Čím více lidé budou sami bohové, tím méně budou potřebovat Boha.

Nicotný svět je dětským světem. Tím, že se člověk dokázal zbavit zodpovědnosti, zůstává dítětem. Učení se přerodí v práci, která sice může být silně zatěžující, vyžadující celé nasazení, ale nedává možnost se rozvinout jinak než prací pro firmu. Toho mnohé firmy zneužívají. Takové, které stavěly byty pro zaměstnance, preferovaly ženaté s dětmi, už nejsou. Dnes jsou zapotřebí flexibilní adolescenti. Vzájemné hraní s genitáliemi zůstává na celý život (pro adolescentní hrátky není sexuální orientace důležitá, proto může být tolerance k čemukoliv), i když může být někdy vystřídáno romantickým okouzlením, jakousi virtuální hrou přenesenou na čas do reality, ale to jen do té doby, pokud je to nezačne zatěžovat a omezovat „svobodu“. Jiní adolescenti ani nejsou zaměstnáni, dokáží skromně žít a nezatěžovat se. Snaží se dělat jen „smysluplné práce“. To jsou ty, které se jim líbí, nikoliv ty, které jsou potřebné pro společnost, i když nepopírám, že se to někdy může překrývat. Pokud některého adolescenta přepadnou přirozené instinkty, nemá obvykle prostor pro jejich naplnění, protože svět okolo je adolescentně sociálně konstruován, člověk v něm přijímá pouze svoje dětské role. Ale člověk je toho příčinou a vzbouřit ke změně se musí dostatečné množství lidí.

Přesto nelze říci, že v nepřirozené společnosti nejsou vize a hodnoty. Pouze není vůdčí idea, je jen mnoho vizí každého jednotlivce, protože lidé nejsou jen nepřirozeně hédonističtí, ale také myslí a jejich myšlení produkuje i metafyzické myšlenky. Éra odloučení představuje „výbuch myšlenek“. To je velmi užitečné v technice, v obchodě a vědě. Proto vědecký a technologický rozvoj, kde samozřejmě nicota není, protože rozptýlené a konkrétní myšlenky nevadí. Ve společenských vědách se ovšem nelze shodnout, protože schází obecné myšlení a sounáležitost. Protože mnoho znamená nic, výsledkem je nicota. To ovšem neznamená, že jednotlivé myšlenky jsou nicotné, že nemají svoji příslušnou kvalitu, nicméně nicota je obecnou kategorií, nicota „vládne“, nicota se stala zástupnou obecností, ona se stává jedinou podstatnou skutečností a zdá se být nezbytná. Myšlenky mohou mít vnitřní kvalitu pro jednotlivce nebo konkrétní věc, nikoliv pro celek. Proto je nicota vlastně jen ve společnosti, naopak prvky být nicotné nemusí. To vidíme na programech politiků, na politických vizích, které už nejsou vizemi, jsou jen službami jednotlivcům. Politik už nevede národ ani mu neslouží jako celku, to už neumí, takto už nedovede myslet, může myslet jen na zájmové skupiny jednotlivců nebo samotné jednotlivce (a to nemám na mysli přímo korupci, nicméně je to pro klientelismus a korupci velmi dobrý základ). Nikdo včas nevaroval před děláním státních dluhů. Ty vznikaly právě v „nicotných zemích“, kde se stále poskytovaly služby jednotlivcům, a na celek se nehledělo. Stále se spoléhalo, že to „někdo“ zaplatí. Nicota se proměnila v dluh.

Nicota je směřování k chaosu, neboť nic nemůže vládnout. Jestliže společnost vyžaduje pravidla, nicota je neposkytne. V podstatě nicotné myšlenky potom ustanovují pomocí demokratického mechanismu nicotná pravidla, která jsou jen konkrétního charakteru bez obecného nadhledu (zájmy skupin a jednotlivců). Výsledkem je spousta eklektických nesystémových pravidel v naprostém zmatku, nemajících žádnou vůdčí myšlenku. To je počátek chaosu v pravidlech společnosti jako výslednice procesu odloučení a nastupující nicoty. Přitom se v podstatě nedá říci, že by dokonce myšlenky a návrhy pravidel nebyly hodnotné. Jsou ovšem v celkovém balastu tak ztraceny, že je nikdo nenajde, protože balast převládá a neustále se prosazuje. Lidé zahlušeni balastem, i kdyby náhodou na hodnotnou myšlenku narazili, ji nerozeznají, protože „balastně myslí“, jsou balastem prostoupeni.

Nicota je historickou válečnou metodou, kterou definoval asi jako první na světě vojenský teoretik Sun-Tzu ve své knize: Umění války. Ten radil podporovat nicotu u nepřítele jako nástroj rozkladu a chaosu. Jednou z těchto metod je pacifismus tváří v tvář nebezpečím. Dnes se dá očekávat podpora nicoty, nikoliv proto, aby potom zvítězily cizí armády, ale proto, aby se pod vlivem peněz ujaly myšlenky a prosadily záměry, které nepřítel chce, většinou aby došlo k indoktrinaci obyvatelstva, aby se ujala jiná kultura, aby peníze snadněji vládly. Nicotné ideje k tomu slouží nejlépe. Záměrné šíření nicoty spojené s diskreditací místních politiků, schopných lidí, filosofů, autorů na myšlenky bohatých děl apod., aby se mohl prostor zachvátit nicotou, se zdá být opravdu cílené. Zpočátku ovšem byla nicota na Západě spíše podporována sovětskými penězi a tajnými agenty.

Vedle pacifismu je nicotou třeba multikulturalismus. Nesjednocuje lidi nějakou společnou myšlenkou, neusiluje o jednotu. Je to myšlenka „ničeho“, neobsahuje žádný kulturní prvek, chce nicotou řešit problémy, domnívá se, že může být nadřízena různým kulturám a sjednocovat je k soužití prázdnotou. Ale jen nicotné kultury si nechají vládnout nicotou. Skutečná kultura tak neučiní a bude se snažit nicotu vyplnit (islám v západní Evropě), je to přirozený proces zaplňování prázdnoty. Potom jen záleží, zda jiné kultury jsou také hodnotné, potom se střetnou v boji o prázdný prostor, nebo takové nejsou, hodnotná kultura prostor vyplní sama a vše pohltí. Nicota proti hodnotnosti nic nezmůže.

Nicota se projevuje negací. Když mladí lidé hledají nějakou aktivitu, nicota je přivede k negaci. Podvědomě chápou, že by měli za něco bojovat, vrhají se na to, co je ve společnosti špatné, a nevedeni žádnou smysluplnou ideou, která by je nasměrovala, vyhraňují se až k extremismu. Protože ani ekologie nemá žádnou smysluplnou sociální myšlenku, také ekologické aktivity, strženy levicovým hnutím, se extremalizují. Příkladem jsou ničivé vzpoury mladých lidí. Vyhraňují se negací, nemají žádnou jasnou vizi, a proto se obvykle rozpadají a vzájemně bojují. Neví vlastně, co chtějí. Jejich obecná vize je obvykle z říše fantazií, spíše však není žádná, konkrétně mají jen požadavky, které by „někdo“ měl plnit. Je to obdoba loupeživých nájezdů. Loupeživé kmeny byly také vykořeněny ze svého prostředí, ztratily řád své původní vlasti. Nicota a vykořenění jsou sourozenci z jednoho pytle.

Kulturní nicota, kultura přízemní a bulvární neobsahující žádnou myšlenku, se zdá být jakýmsi zbytkem vitality za nepřítomnosti rozumu. Opak je pravdou. Je to dáno „vyplavením“ nízkých pudů a hrubosti za nepřítomnosti ostatních životních vlastností jako je láska, obdiv ke kráse, srdečné vztahy, přátelství, hrdinství, rodinné instinkty. A to všechno za přítomnosti rozumu. Lepší díl životnosti se „odloučil“ do ztracena. Přitom se někdy zdá, že v „dobrých“ dílech je život ukazován pravdivě, že scénky kopírují život. Jenže se tu opět projevuje fragmentace, celková myšlenka díla je obvykle nicotnější nebo chaotičtější než myšlenky starých pohádek, kvalita je ve výkonech herců a v situační zábavě.

Člověk tyto ušlechtilé vitální vlastnosti neztratil, ale jsou potlačeny virtuálními nepřirozenými kulturními projevy, pro něž je vyvolávání nízkých pudů metodou vlastního uplatňování, stejně jako lehce dosažitelné hédonické nehodnoty: sex, drogy, nízká krutost, odmítání řádu obecně. Opravdová zábava musela být založena na životních vlastnostech člověka, na projevech přirozenosti, které už dnešní člověk do značné míry ztratil. Ono je velmi snadné se posmívat animálně vypadajícím vlastnostem člověka, jeho instinktivním reakcím, které jsou z pohledu nicoty zábavně směšné. Rytířství a hrdinství je směšné také, protože je vlastně založeno na vitální instinktivní lásce ke svým spoluobčanům, vyžaduje ukořenění v domově; pro odloučeneckého člověka může být pouze zábavné na obrazovce, následovat je může snad jen pro pobavení.

To nové, co samovolně nastává v této době, je vlastně NIC. Vidíme, že stará doba končí. Ke konci spějí mnohé lidské rody, staré víry oslovují stále méně lidí, hodnotným myšlenkám nikdo nerozumí, svoboda se mění v chaos, lidé jsou zaujati sami sebou, budoucnost je nezajímá. Státy ztrácí pravomoci díky globální ekonomice, velké peníze začínají ovládat vše, chystá se nějaké mocenské přeskupení, které ovšem projevuje nicotný charakter – nemá zákony, nemá pravidla života, spoléhá jen na prospěch, který ovšem nikdy nebyl a nemůže být základem společnosti. Stávající myšlenky jsou jen segmentární nebo mají nicotný charakter. Nicotou je též závislost na starých ideologiích. Když selhává současný globální kapitalismus, vytahuje se marxismus, který byl druhdy překonán kapitalismem. Protož nic nového nevzniká, je projevem nicotně myslících apologetů starých ideologií jen diskuse postrádající a někdy i mocensky vyřazující nepříjemné otázky dneška a dokonce i minulosti, aby obraz staré dávno překonané filozofie nemohl být narušen (marxisté neradi vidí kritiku komunistické společnosti, liberálové se snaží nějak zakrýt příčiny krizí).

Normálně by se tato doba mohla charakterizovat jako čekání na něco nového. Kdyby tyto skutečnosti neměly diskontinuální charakter, mohlo by se čekat. Ale totální dekadence biosféry (člověka i přírody) postupuje a nečeká. Nicota se jeví jako nezbytná proto, že si nikdo nedovede představit záchranu změnou opravdu převratnou. Možnosti povrchních změn v rámci stávajícího myšlení byly vyčerpány. Pytel je prázdný.

Mnohokrát byl projev odloučení a nicoty předmětem filozofických úvah. Většinou nebylo na zřetel bráno odloučení komplexní, obecné. Habermas tvrdí, že systém (kapitalismus) požírá „životní svět“ (přirozené lidské vztahy). Tak to sice na pohled vypadá, ale příčina je hlubší. Systém jen zaplňuje nicotu tam, kde to jde, sám o sobě není její příčinou. Příčinou odloučení a nicoty nemůže být žádný přirozený mechanismus (trh), který je vlastně věčný a existoval vždy. Takový nelze zrušit a komunistický režim nedokázal jej nahradit ničím hodnotnějším a také další jakýkoliv režim to nedovede.

Leave a Comment