english version

Rovnost v individualistickém světě, relativismus, egalitářství

  Ve starších společnostech byla nerovnost vysvětlována buď jako zděděné privilegium nebo účelněji na základě nerovných výsledků práce dosažených nerovnými pracovními výkony. Rovnost můžeme hodnotit podle toho, jak v reálné modifikaci působí, jestli skladebně nebo rozkladně. Existuje tedy i zde mez skladebnosti. Rovnost jako skladebná hodnota je vždy spojena pouze se spravedlností a s právy jen na základě splněných povinností.

  Produktivní společnosti se snažily zavést co nejvyšší startovací rovnost v soutěži práce, tedy rovnost příležitostí, která je skladebnou metainstitucí vycházející z pocitu co nejvyšší spravedlnosti. Školství a celá kultura k tomu směřovaly, každý měl dostat příležitost. K tomu se vázalo mnoho ctností: práce byla vážena, její výsledky byly posvátné, protože se předpokládalo, že jsou jen na základě práce. Je otázka, jak to bylo dokonalé, ale v každém případě to bylo produktivní. V současné modernitě se právě likviduje rovnost příležitostí u dětí a studentů. S postupem mafiánství bohatí rodiče nutí pracovníky školství, aby jejich děti upřednostňovali, soukromé školy neodolají nátlaku peněz, aby opravdu hodnotili žáky jen podle znalostí.

  Existenční rovnost vyjadřuje rovnost lidských jedinců už jen na základě jejich existence. Do nějaké míry je tato rovnost skladebnou hodnotou, nazývá se občanskou rovností a je vyjádřením spravedlnosti před úřady, obsahuje v sobě rovnost příležitostí pro každého a je nutná pro fungování demokratického mechanismu a vůbec života ve svobodné společnosti. Je jakýmsi přirozeným principem, je podpořena mnoha agendami, křesťanské náboženství ji odvozuje z rovnosti lidí před Bohem. Je jedním ze základních zákonů lidské společnosti. Přitom samozřejmě občany nemuseli být v minulosti všichni obyvatelé, mnohdy šlo o vnitřní vztahy skupiny obyvatel nebo třídy.

  Zde je zapotřebí podotknout, že právě tato rovnost je v nepřirozeném světě nedodržována. Není rovnost mezi občanem a institucí a vytrácí se i rovnost mezi občany, protože rozkladem řádu a směřováním k nicotě správně nefungují instituce, aby chránily slabší. Státní úřady často fungují ve spojení s mafiemi soukromníků. Těmi bývají exkluzivní monopolní firmy, které dostaly do správy třeba vodovod nebo odvoz odpadků, zákony jim dávají neuvěřitelná práva nad občany. Už se schválily i takové zákony, že nezaplacením banálního dluhu lze přijít v mafiánském státě o neuvěřitelně velké peníze nebo majetek. Jednak neuvěřitelně nemravně narůstá úrok a jednak není rovnost před zákonem. Úřady a exkluzivní firmy si mohou dovolit chyby, za které prakticky nenesou zodpovědnost: občané je sice mohou žalovat u soudu, což nikdo neudělá, neboť je to složité, časově náročné a musí platit soudní poplatky. Úřad nebo firma provedou exekuci hned, mnohdy bez ohlášení, bez soudu. To je jedna z mnoha metod likvidace střední třídy. Přitom obrovský dluh, který vznikl touto metodou z banální pohledávky, zabraňuje občanovi, aby se dostal z této situace, stává se z něj bezdomovec a štvanec. Není dodržena povinnost obstarávat nezávislé prostředky občanů umožňující nezávislost. Nezávislost občanů si ovšem nemohou přát superbohatí ani mafiánský stát. Současný globální systém likvidující střední třídu a rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými je jedním z aspektů směřování k přerušení kontinuity.

  Dekadentní deformaci existenční rovnosti bychom mohli nazvat bezpodmínečnou rovností. Za přítomnosti individualismu bezpodmínečná rovnost řídí všechny představy o rovnosti sexuálních orientací, o rovnosti muže a ženy do všech důsledků, rovnosti dítěte s dospělým a jiné plevelné a rozkladné ideály. Taková rovnost vyplývá z dokonalé představy odloučení, odcizení. Je to „první“ dohoda mezi „bohy“, kteří si musí být rovni jen svojí pouhou existencí, aby nebylo sváru.

  Rovnost bývá vyjádřením touhy po řádu, který se vytratil, a rovnost jej má suplovat jako zástupná spravedlnost. V době odstupu od jistot řádu a směřování k chaosu bývá rovnost chápána jako jakési poslední záchranné stéblo, aby chaos plně nepropukl, jakýsi strach před anarchií. Všimněme si, že lidé jsou ochotni akceptovat nerovnosti, dokonce mít loajalitu k lidem vyššího postavení a větším majetkům, ale vyžaduje tyto nerovnosti vysvětlit morálně v rámci řádu. Pokud není vysvětlení nebo uznávaná pravidla, rozdíly neakceptují. Morální chaos je tedy doprovázen požadavkem bezpodmínečné rovnosti. Je to požadavek neproduktivní, chaos jen prohlubuje, neboť jakékoliv vyšší organizmy přirozeně potřebují strukturu, tedy nerovné postavení jednotlivých prvků. Bezpodmínečná rovnost napomáhá individualismu v rozkladu společnosti na prvky, je v této realitě rozkladnou hodnotou.

  Jediná rovnost, kterou lze požadovat v rámci návratu přirozenosti je rovnovážná rovnost. Tu lze dosáhnout odstraněním hierarchických a zároveň rovnostářských mýtů. Třeba otázka manuální práce, která je obvykle špatně placená na základě zpozdilé představy o nadřazenosti duševní práce nad tělesnou. Pokud se mýtus odstraní na základě představy o nominální rovnosti prací a zvláště jestliže se zavede komplexní pojetí práce, může být manuální práce na základě přirozené tržní rovnováhy přirozeně ceněna a možná lépe placena. Rovnostářský mýtus, který vede ženy napodobovat muže a vyžaduje, aby role obou pohlaví byly shodné, vede k zanedbávání ženského přirozeného poslání. Rovnovážné rozdělení práce s ohledem na zatíženost časovou a náročnost práce při respektování všech odlišností obou rolí a dělby práce je rovnovážnou rovností. Je to jakýsi druh občanské rovnosti.

  Když jsou si lidé rovni jen na základě svojí existence, musí být rovny i jejich produkty, jejich ideje, jejich kultury. Aby si byli lidé bezpodmínečně rovni, když ve skutečnosti nejsou, je v rámci této teze nutno relativizovat jejich rozdíly, musí se relativizovat kvalita jejich chování a výsledky jejich činnosti. Jestliže se relativizují rozdíly lidí a lidských skupin, relativizují se jejich hodnoty, neboť ve skutečnosti je relativizace jediná metoda, jak zajistit bezpodmínečnou rovnost. Jednotlivé hodnoty nejsou ničím vyzdviženy, ani zatraceny. Jakákoliv hodnota může být přijata, pokud se pragmaticky hodí. V rámci toho neexistuje ani hodnotnější práce pro společnost, neexistuje uznání nezištných ctností a jakýchkoliv morálních hodnot.

  Relativismus je dítě narozené z expandující bezpodmínečné rovnosti. Je to průnik nicoty, která si vybrala rovnost jako základnu. Relativismus je snaha o splývání protikladů, je smazáváním rozdílů, je protikladem rovnováhy, která protiklady harmonizuje, ale zachovává. Ztrátou řádu se stává velmi obtížné rozdíly vysvětlovat, harmonizovat, a rovnost řeší zachování jakési rovnováhy. Nejlépe je rozdíly smazat, zrušit, pokud to lze, neuznat a nepřipustit si je. Tím se také řeší problémy s vyhodnocováním výsledků práce. Jenže protiklady vytváří přirozené mechanismy, utváří tím život, který je harmonizací protikladů, které ovšem stále zůstávají. Relativizuje zbabělost, nikterak jí neopovrhuje, zastírá ji. Také hrdinové nejsou zrovna v relativistické společnosti cenění. Obvykle mají jenom problémy a relativistické sdělovací prostředky se snaží na nich najít něco špatného, obvykle nějakou maličkost, selhání, aby je mohly hanobit a jejich činy relativizovat: „hrdinství není povinné“. Ale ani dobrá práce se necení, hledají se drobná selhání, která se „neodpouští“, celkový přínos člověka nikdo srovnat neumí, protože vědomí rovnováhy se vytratilo. Nejsou vzory a relativizace se snaží zlikvidovat všechny výrazné osobnosti. Vzniká nicota, relativismus hodnotné prvky, které nivelizoval, nenahrazuje ničím jiným.

  Jediné, co zatím relativismu odporuje, je trh a na jeho základě nerovné hospodářské výsledky. Proto se také všichni nerelativisté realizují jen v trhu a v diferencovaném soukromém vlastnictví, v deformovaném myšlení se snaží, aby vše řešil trh, aby zaujal místo všech ostatních hodnot, které už byly relativizovány, protože cítí, že to je poslední výspa svobody a možnosti vyniknout. Trh má viditelné úspěchy oproti relativistickým a rovnostářským režimům a tak se jeho obhajovatelé mají o co opřít. Tím se věci řeší jen materialistickou cestou a mnozí liberálové nechápou, že soutěž by měla být i v jiných oblastech a hodnoty, které společnost potřebuje, jsou i jiné než materialistické. To je též to, co Habermas nazývá požírání „životního světa“ systémem. Je to vyplňování nicoty trhem.

Relativistická idea je také feminismus, který se v některých svých agendách násilně snaží o splynutí ženské a mužské role, minimalizuje rozdíly. Tím se automaticky snižuje ženská role a s ní i mateřství („…ženy, které dělají kariéru, jsou téměř muži..“ – viz 61), protože odporuje nivelizování obou rolí.

  Etnomasochismus a masochismus vůbec je viditelným zvrhlým produktem relativismu. Sebemrskačství vzalo na sebe podobu zvráceného snižování všeho hodnotného, všeho co utváří život, ničení všech hodnot. Vzhledem k evropské civilizaci není jen relativistickým snižováním její hodnotnosti, ale přímo ničením a nenávistí k ní, která je potom shodná s nepřáteli. Projevuje se to obdivem k civilizacím jiným a znehodnocováním vlastní. Etnomasochismus jako odvrácená tvář vlastenectví, pomáhá rozkládat stát a soudržnost společnosti. Někdy se stává i základnou pro nezodpovědnost, neúctu, vysvětluje morální selhání. Antropomasochismus je nenávist k člověku a jeho civilizaci vůbec, obvykle se realizuje v různých ekologických hnutích a poctiví ekologové nepostřehnou jeho patologický obsah.

  Relativismus je idea, jen sporadicky se dovolávající svých rovnostářských emotivních základů – lásky a závisti. Příkladem čistého relativismu je relativizace zla a potažmo zločinů. V relativismu jaksi dobro a zlo splývají, jakoby nezaujímaly posici polárních principů, jakoby vystupoval stále pokroucený pojem lásky, představa že zlo neexistuje a že není potřebné proti němu bojovat (viz hlásání lásky prezidentem Havlem). Řešení problému zla je pro modernistického člověka složité, slábnutí vůle se projevuje v ustupování zlu, což znamená rezignaci na rovnováhu a spravedlnost, umožňuje a přímo vede k pacifismu a appeasementu. Láska zde není emotivní lidskou hodnotou, ale metodou relativizace, láska má směřovat k objektům zla, které si ji nezaslouží.

  Relativistické ideje rády předstírají, že jsou obecné. Chtějí nějak řešit nesoulad prvků a spojovat je nicotou. Prvky by měly nějak ztratit svoji hodnotnost, potom se mohou podřídit nějaké obecné relativistické ideji, která hodnotnost nevyžaduje a tím se řeší jednota nebo alespoň vzájemná neútočnost. Tyto snahy jsou někdy poctivé, někdy intrikánské a mají jeden prvek oslabit, aby zvítězil jiný. Velká snaha je oslabit takto islám, který je neslučitelný s jinými náboženstvími a může s nimi žít v míru jen naprostým oddělením komunit, tak jak se dělo celou historii na středním Východě a díky čemuž se tam zachovali křesťané. Kdyby islám odstoupil od kamenování ženy z islámské rodiny, která si vzala nemuslima, nebo od zahalování žen, přestal by být sám sebou a muslimské komunity by se rozplynuly, jak se už rozplynuli židé. Relativistická jednota náboženských vyznání může nastat jen tím, že téměř nebudou.

  Typickým příkladem relativismu je multikulturalismus. Nerozlišuje jednotlivé kultury a tvrdí, že žádnou kulturu nelze posuzovat zevně, protože každé vnější posouzení je zatíženo mýty kultury jiné (viz 53,58). Z hlediska komunikace je nutno je považovat za stejně hodnotné. To lze respektovat, pokud každá kultura se sama živí a má svoje území. Kultury potom vzájemně soutěží a jejich hodnotnost se komplexně projeví. V takovém projevu se nemusí zrovna zobrazit hodnotnost současné evropské civilizace jen tím, že je materiálně nejvyspělejší. Kritériem soutěže vzorů a napodobování může být jen hodnotnost, nikoliv rovnost, tak jak ji vytváří relativistický multikulturalismus hlavně tím, že hlásá rovnost kultur jen na základě jejich existence. Kultury nikdy nebudou rovné, ani je nelze tak brát, rovné mohou být jen vzájemné vztahy. V admixture měst se hodnotnost neprojeví. Jedna kultura, obvykle domácí, je lépe přizpůsobena prostředí (třeba tržnímu mechanismu) a tím je úspěšnější. Neúspěšná etnika se snaží prosadit svoji kulturu obvykle násilím nebo vyvoláváním vnějších tlaků. Socialistické přerozdělování je v principu nespravedlivé, protože vyžaduje, aby úspěšnější kultura dotovala tu neúspěšnou, obvykle cizí a agresivní. Celý princip multikulturalismu je založen na nespravedlnosti ke všem a vyvolává oprávněnou xenofobii, šovinismus a agresi. Navíc domácí kultura má dědičné právo na svoji domovinu v rámci principu kontinuity. Domácí obyvatelé nemohou být nuceni přijmout přistěhovalce, pokud je přijmou, mohou si klást podmínky na jejich přizpůsobení. Migrant má tedy svobodu volby danou výběrem prostředí, nikoliv prosazováním svých práv v prostředí cizí kultury. Tradiční kulturní prostředí není automaticky k disposici všem, leda pod nátlakem a agresivním působením, tedy přesně způsobem, který je kulturně nepřijatelný z hlediska skutečného nadčasového multikulturalismu, míru a spolupráce.

  Egalitářství (rovnostářství) je druh bezpodmínečné rovnosti zaměřený na prosazování rovnosti ekonomického výsledku jednotlivců. Nejdůslednějším režimem vybudovaným na této ideji byl politický komunismus. Dnes jej plédují především socialistická hnutí, je otázkou míry této hodnoty. Důslednější míra egalitářství relativizuje výsledky práce a činnosti, tvrdí, že výkony jsou si velmi podobné, že není zapotřebí odměňovat vyšší výkon a pokud se vyskytne, je samozřejmostí, a vzhledem k lásce k ostatním lidem, musí být takový výkon dán společnosti k disposici bez nějaké výrazné odměny. Pokud egalitářství ztratilo přesvědčivost, a je příliš viditelná jeho nespravedlnost, nastupuje požadavek „lásky a oběti pro druhé“. V této kompozici se počítá s přirozeným altruismem, který byl původně veden k pomoci potřebným, aby přežili a nezůstali zcela bez prostředků. Zde se tohoto pocitu zneužívá pro rovnostářství, vyžaduje se i tvrdými prostředky v pokrouceném požadavku „lásky“, někdy nazývané falešně solidarita pracujících.

  Majetková rovnost je extremalizující neproduktivní požadavek, který bere iniciativu a snižuje produktivitu. Je zapotřebí ovšem rozeznávat projekt rovnosti od sociální starostlivosti, pomáhat slabším se musí do té míry, aby nestrádali nedostatkem základních prostředků. To co je nad tento požadavek, je rovnostářství.

  Pokud bychom přistoupili na komunistický egalitářský projekt společnosti, která už bude mít saturované potřeby, a lidé už nebudou muset mnoho pracovat, potom lidé nebudou mít čeho dosahovat, stanou se zvířátky bez vůle v kleci a postupně budou jen ztrácet svoje dovednosti a schopnost intenzivního výkonu. Odstranění soutěže v existenčním prostředí přináší už úplné vyřazení zákona přirozeného výběru. Bude jedno, zda bude člověk úspěšný nebo ne, nebude to mít ani žádný vliv na selektivní reprodukci a tak stávající dekadence bude ještě umocněna. V takové společnosti lidé přijmou role dětí, o které se stará matka. Jejich život budou dětské hry, nepřijmou zodpovědnost za rodinu, nestanou se dospělými, nebudou mít děti. Ti, kteří odmítnou být dětmi, se nebudou moci realizovat jinak než ve struktuře společnosti, budou usilovat o vyšší místa, aby uplatnili svoje ambice, a nakonec dojde k oněm známým bojům o nomenklaturní místa končícím nemravnostmi a zločiny. Důsledné egalitářství sklouzává k nemravnosti nebo nezájmu a lenosti. Přitom bude neustálá nespokojenost s materiálním standardem, který ovšem nebude možno měnit vlastním přičiněním, a proto nutně povede k rebeliím a podrývání režimu. Děti budou plakat a vymiňovat si svoje hračky.

  Nějaké organizované soutěže, které jsou vlastně jen dětskými hrami, založené na nemateriálním nebo symbolickém uznání, nenahradí práci za obživou. Snaha o uplatnění, přijetí, uznání je součástí lidské podstaty a nelze ji ponížit na mateřskou školku bez skutečných životních zápasů. Pokud ano, potom se vytratí přirozená lidská vůle k životu. Člověk se sice bude vždy snažit vynikat nad druhé, je ovšem otázka, zda cíl tohoto snažení má pro společnost nějaký význam nebo je to jen dětská hra mající uspokojit sebevědomí. Ve společnosti adolescentů materiálně bez práce zajištěných nebude čeho skutečného dosahovat a život ztratí smysl včetně reprodukce. Pokud by se mělo zabránit úplné degradaci, musí nastoupit totalitní režim a nucené práce. Kabelem uváděný zákon o zachování starostí (viz 68), je právě onen princip, že člověk se starostí nikdy nezbaví, pokud by se tak stalo, přestává trvale existovat.

  K sociálnímu zabezpečení jsem se v míře odpovídající této publikaci už vyjádřil, zde pouze uvedu některé záležitosti: Zdraví člověka je něco naprosto unikátního, co nemá vůbec souvislost s ostatními sociálními a politickými tématy. Zatímco ostatní záležitosti sociálního tématu jsou předvídatelné, onemocnění nemá předvídatelnost a ovlivnitelnost samotným člověkem jen velmi nízkou a problematicky dokazatelnou. Zdravotnické služby musí vyhovět požadavku na rovnost příležitostí se uživit. Lze snad vyžadovat pouze v zájmu praxe nějakou spoluúčast pacienta, aby se předešlo nadužívání. Platit za zdravotnické služby by přineslo především osudovou i společenskou nespravedlnost, ať už to vezmeme z jakékoliv stránky. Prodat dům a zničit rodinu, aby se zaplatila drahá operace dědovi, kterému se prodlouží život v bolesti snad o několik měsíců, je nesmysl, který nelze zavádět, mimo jiné i z hlediska zneužití.

  Jinak je to s předvídatelnými sociálními tématy, které na sebe vzal stát proto, že rozložil menší společenstva obce a rodiny a musel přitom vyhovět solidárním emocím lidí. S tím nastávají problémy proto, že velká společnost nastavila pro sociální téma abstraktní pravidla pro všechny, přičemž v těchto vágních pravidlech dochází k nespravedlnosti a nadužívání protože jsou prostě abstraktní a nerozlišující. Velká společnost tedy nemůže produktivně převzít do tak velké míry sociální systém, vyjma zdravotnictví, a je nutno, aby malá společenstva, rodina a obec zpětně převzala tento problém. Některá opatření zpětně rodinnou solidaritu rozkládají, jako například důchody od státu zbavují mladé starostlivosti o staré.

  Je samozřejmé, že nelze, aby lidé v produktivním věku nepracovali a brali nějakou podporu. To je zcela jasně dekadentní situace a vede přerušení kontinuity. To je věc obou stran sporu. Lidé musí mít příležitost pracovat a na druhé straně musí vykonávat i práci, která jim „nevoní“, bez nějakého vydírání a za slušnou mzdu.

Leave a Comment