english version

Přísaha Omladiny; byli jsme a budem, nadčasová kultura

Přísaha Omladiny 

  Slavná Muchova Slovanská epopej končí nedokončeným obrazem: přísaha Omladiny pod slovanskou lípou. Mládež tam přísahá na budoucnost, přebírá odpovědnost od starých za osud národa a Slovanstva. Mucha asi netušil, že taková přísaha bude jednou žádoucí z jiných důvodů, než které ho vedly k tomuto obrazu. Že situace bude jednou mnohem dramatičtější, že nepůjde jen o pokračování národa a Slovanstva, ale o osud evropské civilizace a celého světa. Jenže výzva je stejně naléhavá: zachovat se. Taková přísaha by byla víc než nutná a měla by předcházet novému hnutí Omladiny, hnutí uvědomělých lidí „ošizené generace“. Název hnutí je totiž přímo prorocký. Nejde jen o mládež jako aktéra hnutí, ale o omlazení populace fyzické, ideové a morální. Není to žádná „sametová revoluce“, jde, ve smyslu Masarykova vyjádření, o novou revoluci rozumu a srdcí. Jde o víru ve vlastní schopnosti s pokorou k přirozenému řádu. Prosazení kontinuity do ústavy přináší podporu státu pro ty, kteří se chtějí zachovat v potomstvu a chtějí také zachovat národ nejen biologicky, ale i kulturně, zachování svého životního prostoru a jeho nezdevastované hodnoty. V tom je Muchova přísaha Omladiny prorocká. Základní přesvědčení, principiální rozhodnutí a zároveň heslo takového hnutí je staré hanácké rčení: Byli jsme a budem.

  Nakonec nelze jinak, než že vezme osud národa do rukou skupina odhodlaných mladých lidí, kteří chtějí zakládat rodiny, jsou si vědomi nutnosti pokračování lidského rodu, neznečištěné přírody a potřebnosti skromného čerpání zdrojů. Hlavním přesvědčením je nejenom snaha o budoucnost další generace, ale i o současné mladé, protože při stávajícím dekadentním trendu už by této „ošizené generaci“ nikdo důchody neplatil a vůbec se o ně ve stáří nepostaral, protože by prostě nebyl kdo. Určitě dojde ke konfliktu, zda nedostatečné prostředky použít pro prodlužování věku různými velice drahými zdravotnickými opatřeními nebo na podporu nového života. Tady je opět nadčasovost společnosti vodítkem.

  Nemyslím si, že obroda nemůže být dosažena jinak než rebelií, nicméně konformismem to asi nepůjde, prosazované hodnoty jsou jiné než stávající. Změna by měla být dosahována v demokratické společnosti konvenčními metodami, tedy přesvědčením většiny, že je změna v tomto směru nutná. Ti, kteří budou mít děti, civilizaci a celou zemi zdědí. Ti, kteří se zodpovědně postavili k budoucnosti, využijí výsledků práce těch, kteří nějak zapomněli na kontinuitu života. Totéž platí pro stát, a proto právě Omladina by si měla být tohoto vědoma a požadovat včas od státu podporu takovou, aby oni civilizaci zdědili. V tomto případě je ovšem otázka, zda bude co dědit. Proto je asi prvním počinem Omladiny zodpovědnost za stát, aby tento jednak měl ještě nějakou samostatnost, aby se v něm dalo žít (životní prostředí) a aby nějaká jiná etnika se v něm ve velkém množství neuhnízdila a potom nebránila rozvoji domácího etnika, až se vzpamatuje. Taková situace totiž vznikla kdysi v severním Irsku a v Baskicku, a zcela nově v Kosovu.

  Každý ví, co je to přirozenost. Většina lidí cítí, která činnost odpovídá přirozeným principům a která je nepřirozená. Kampaň Omladiny si dovedu představit jako uvědomělou činnost pro komplexní obrodu národa a prostředí (návrat k domovu). Hlavní myšlenkou je obroda, tedy návrat přirozeného života s rovnováhou tělesné a duševní činnosti, přirozené partnerské vztahy se vším co tento vztah přináší, bez invazivních přípravků ovlivňujících činnost zdravých lidských orgánů (hormonální antikoncepce, přípravky povzbuzující výkonnost), bez potratů a dalších agend nepřirozenosti. K tomu patří též uvědomělá ekologická činnost, soutěživost a rovnost příležitostí.

  I když je nejdůležitější politická kampaň, je potřebné též založit společenskou organizaci, která bude hlasatelem obrody. K tomu je nejlépe využít některé starší tradiční organizace a její doktríny. Podmínkou ovšem je, aby tato doktrína byla doplnitelná, tedy, aby organizace byla schopna přijmout nové nadčasové podněty.

  Staré ideové systémy vcelku neplatí. Jak už jsem někde shora naznačil, je v návratu ke starým naukám skryto nebezpečí absolutního a formálního moralismu. Přitom si dovolím zopakovat, že praktické řešení obrody znamená využití starých nauk jen proto, že obsahují segmenty přirozeného řádu a skladebné hodnoty daleko častěji a více než modernistické ideové systémy.

  Scestná řešení se obvykle týkají lpění na překonaných pravidlech starých ideových systémů a formálním moralismu na nich založených. Formální moralismus je snadným východiskem redukovaného konkretizovaného myšlení a může vest k vyčerpání veškeré snahy na formálních záležitostech, které se týkají viditelných a snadno zjistitelných věcí, které se snadno řeší a dávají moralistům do rukou moc. Dovolil bych si představit třeba zákazy krátkých sukní a těsných triček u mladých žen, ostrakizace svobodných matek, zákaz rozvodů apod. Přitom svobodná žena, která nenašla vhodného partnera, ale chce dítě, se chová nadčasově. Podobně nelze zakázat rozvody, pouze je ztížit, aby se manželé rozváděli jen v případech opravdové neudržitelné a neřešitelné neshody nebo když nemají děti. Potraty lze plošně zakázat jen, když bude k disposici řešení situace nemajetných matek a případné adopce. Antikoncepci měnící funkci lidských orgánů lze zakázat pro mladé lidi a povolit ji pro ty, kteří už reprodukční povinnost splnili nebo pro lidi s dědičnými chorobami apod. Podobně lze pro lidi, kteří již děti odchovali, celkem dovolit vše, pokud navenek nevede ke špatným vzorům, a vše to, co si dovolují v dnešní modernitě mladí před reprodukcí (třeba adrenalinové sporty, cestování a užívání radostí života), by si zcela bez problémů mohli dovolit po splnění reprodukce (po splněné povinnosti – právo). To vše starší doktríny obvykle neobsahují dostatečně pružně a podmíněně.

Nadčasová kultura

  Někdo může říci, že velká kulturní díla jsou vždy nadčasová. To je pravda, jenže zde mám na mysli kulturu odsuzující fatalistickou dočasnost nebo konstruktivistickou nezodpovědnost, ale podporující nadčasové myšlení, jak o něm shora hovořím. Víme, jak kultura vždy prospěla prosazení nových ideálů. Víme, jak je důležité, aby kulturní díla vyjadřovala dobu, problémy, které doba přináší. Když je ohrožena civilizace, je zapotřebí příčiny ohrožení odhalovat. Já jsem se o to několika romány pokusil docela nepovšimnut a vím, že to není lehké.

Bohužel ani ekologická ohrožení se do kultury zatím nedostala. Kromě odborných pojednání nejsou žádná podstatná díla ekologického charakteru popisující podstatu ohrožení, spíše jen různé odvozené aktivity jako vegetariánství, hluboká ekologie a jiné spíše výstřelky než ohrožení opravdu popisující díla. Dovedl bych si představit díla o kácení tropických pralesů, o boji indiánů za zachování svého prostředí. Spojení zvýšené nemocnosti dětí se znečištěním prostředí není nikde dostatečně prezentováno.

  Ohledně antropologického ohrožení není vůbec nic. Poměrně snadný cíl: nadbytečný blahobyt, biologická somatická degradace, emancipační paradox, appeasement, denatalizační bohatství, to všechno se nestalo terčem avantgardního humoru. Vlastně humor ani není bojovný, v současné modernitě není žádný, kromě okrajových a zástupných problémů a situační komedie bez hlubší filozofie. Přitom jak velmi snadno se kdysi humorizovaly poměry velkých třídních rozdílů. Dokázal bych si představit i pohádky pro děti, ve kterých se život v dekadenčním blahobytu dá kritizovat. Chápu ovšem otázku prodejnosti a sledovanosti. Nemyslím si ovšem, že by muselo být pro lidi nezajímavé. Myslím si také, že už mají dost individualistických a relativistických děl.

 

Leave a Comment