english version

Přirozené principy a obecný řád

Abych mohl snadněji pokračovat ve výkladu krize modernity, dovolím si nejprve vysvětlit teorii přirozených principů. Někdy se souhrn přirozených principů nazývá přirozený řád. Vysvětlím, jak se přirozený řád rozděluje na kosmický řád, člověkem neovlivnitelný a člověku nadřízený, a na obecný řád, kterému je člověk bezprostředně podřízen, ale zároveň jej může ovlivňovat.

 

Ontologická teorie přirozených principů

Ontologie je věda o bytí (existenci). V rámci bytí rozeznáváme jednotlivá jsoucna (existence). Obvykle jsou to pojmy, které známe z běžného jazyka jako výrazy označující reálná nebo abstraktní podstatná jména (jsoucnem je třeba bota stejně jako záhada). Jsoucna jsou součástí lidsky vnímatelného a pochopitelného světa (někdy vyjadřováno: reálného světa). Ontologie se snaží je zařadit do kategorií a zabývá se vztahy mezi nimi.

Přirozený řád byl vnímán lidmi odjakživa. Lidé chápali, že příroda je prostě nějak řízena a jednotlivé jevy mají svoje pravidla. Postupně přišli na to, že existují společenské zákonitosti. Společenský řád se stal potom jakýmsi epitomé přirozeného řádu. Pro vysvětlení přirozených principů zde používám filozofii odvozenou z Platóna (viz 4, 5, 20), upřesněnou N. Hartmannem (viz 77), podle které se bytí (existence) rozděluje na reálné a ideální. Reálné bytí existuje v čase nebo prostoru, je prostorově nebo časově omezeno, může měnit během času svoji hodnotnost nebo polohu. Ideální bytí je stálé, bezčasové a bez závislosti na prostoru, nemění svoji hodnotnost (hodnotnost je něco jako velikost, kvalita nebo kvantita; tento výraz zavádím proto, že pojem hodnota se používá pro jiné účely). Obě bytí mohou existovat i samy od sebe, nemusí zrovna být v interakci, i když projev bytí ideálního obvykle pozorujeme jen, když je v interakci s činnosti bytí reálného.

Hned na začátku vyjádřím, že reálné bytí neodpovídá tomu, co je nazýváno materiální svět a ideální bytí nesouhlasí se světem duchovním (viz 20, 77). Součástí reálného bytí je mnoho nehmotných jsoucen (závislost, záhada, osvícení, adaptibilita, emancipace), které mění svoji hodnotnost v čase. Na druhé straně lze nalézt jsoucna, která jsou materiální podstaty, ale jsou principy ideálního bytí. Tím je zcela jistě počáteční esence hmoty, jakási hmotoenergie, která se ani nevytváří, ani neztrácí, pouze mění formu (viz zákon o zachování hmoty a energie). Také podstata vlastností živých stvoření je součástí ideálního bytí. Také prostor a čas jsou principy ideálního bytí, které mají svůj ideální rozměr, zároveň jsou zcela normální součástí života a v konkrétních případech se transformují na bytí reálné (prostor místnosti, čas k obědu). To platí i o mnoha hodnotách lidského duchovního prostoru, zvláště svobodě, víře, rovnosti lidí apod., mnoho jsoucností má dvě tváře, reálnou a ideální. Ideální je základem, je transcendentně vnímanou hodnotou, reálná je ta, se kterou se člověk ve své praxi setkává.

Jsoucnosti (pojmy, fakta, věci) ideálního bytí zde nazývám přirozené principy. Do přirozených principů spadá všechno to, co nazýváme přírodními zákony (matematické a fyzikální zákony, zákony lidské společnosti, zákonitosti živé přírody), všechno to, co existuje bez závislosti na lidském vědomí a jednotlivé lidské existenci, nicméně lidskou existenci zvnějšku ovlivňuje. Pokud se jedná speciálně o principiální zákonitosti řídící nějakou činnost, přirozené principy lze nazvat: přirozené zákonitosti. Přirozené principy všichni známe, nejsou to žádné tautologie, a nauka o nich není neprokázanou ideologií opírající se o víru. Jejich funkčnost byla mnohokrát prokázána životní praxí.

Reálné bytí je celý hmotný svět i jednotlivý člověk se svým myšlením, svými výtvory a většinou svých logických pojmů. Zatímco ideální bytí je determinované (je stálé a nezávislé), reálné bytí, neřízeno bytím ideálním, je chaotické, nepředvídatelné a náhodné (je proměnné v čase a prostoru a obvykle samo od sebe nemá v těchto kategoriích řídící prvek). Hmotná jsoucna jsou částí hmotoenergie určitým daným způsobem uzpůsobená v prostoru, nicméně jednotlivě jsou součástí bytí reálného. Bez reálných jsoucen neexistuje svět, není nic, co člověk vnímá svými smysly a může rozumem chápat. Ideální jsoucna reálný svět nenahradí. Reálná jsoucna bez ideálních mohou omezeně existovat.

Vztah bytí ideálního a reálného je dán interakcí, ve které zákonitosti ideálního bytí řídí chování reálného, ale živé bytosti mají určitou vůli, zvláště patrnou u člověka, mají určitou míru svobody se ideálnímu bytí vymknout a volit mezi jednotlivými jsoucnostmi ideálního bytí, event. i nahradit zákonitosti ideálního bytí svými vlastními reálnými projekty. Přesto jsoucnosti ideálního bytí jsou většinou zcela zřejmé a ohraničené, lze je poznat alespoň v oné části člověku přístupné. Tím nemyslím, že člověk poznal vše, mnoho ještě poznat může, ale určitě jsou jsoucnosti, které nikdy dokonale nepozná, o kterých někdy tušení má, jindy zcela postrádá.

Příkladem vztahu ideálního a reálného bytí může být pravidlo o úhlech trojúhelníku: Všechny vnitřní úhly trojúhelníku tvoří dohromady 180˚. Pokud existuje trojúhelník, platí pro něj toto pravidlo, které je determinované, nelze jej změnit, existuje nezávisle na lidské vůli. Pravidlo, jsoucnost ideálního bytí (přirozený princip, kosmický princip), lze pouze vyřadit tím, že nebudeme používat trojúhelníky. Podobně je to se zákonem přirozeného výběru v živé přírodě a jeho derivátem – tržní soutěží. Tržní mechanismus se vyznačuje zákonitostmi, které jsou součástí ideálního bytí. Pokud vzniknou podmínky pro funkci trhu (nezávislí výrobci zboží a zákazníci zboží potřebující), okamžitě začnou fungovat jeho zákonitosti. Trh je potom těmto zákonitostem podřízen, lidská vůle se uplatňuje pouze uvnitř mechanismu s jistou mírou svobody, jinak člověk zvenčí trh neovládá. Jakmile zaniknou podmínky pro funkci trhu, třeba zůstane jen jeden výrobce, potom zákonitosti ideálního bytí přestávají platit, a obvykle, pokud se nezavedou jiné zákonitosti ideálního bytí, nastává nějaká nefunkčnost.

Je správné, když člověk ideální bytí zkoumá a přizpůsobuje se mu, využívá ho (pokud je schopen jej správně pochopit). Nesprávné je, když nerespektuje zákonitosti tohoto bytí (přirozené principy). Proto také mistrovství na poli vědy, technologií a medicíny jsou výsledkem zkoumání jsoucností ideálního bytí a realizací projektů na základě nich. Zatímco v oblasti sociologie a politologie je snaha nerespektovat zákonitosti ideálního bytí (typickým příkladem je komunistický režim, ale i modernistický liberalismus), je lidská společnost vystavena zmatkům, náhodám, ale hlavně nesprávnému směru vývoje. Tento odstup od respektování zákonitostí ideálního bytí nazývám „proces nepřirozenosti“ (protože se nerespektují přirozeného principy) a jak dále vysvětlím, byl způsoben sociálním jevem, který nazývám odloučení.

Dalším příkladem vztahu ideálního a reálného bytí může být spalovací motor. Zákony termodynamiky jsou součástí ideálního bytí a jsou použity v konstrukci motoru, který jim tvoří technické podmínky k jejich uplatnění. Ideální bytí (zákony termodynamiky) s reálným (materiálním provedením motoru) spolu figurují mechanismus, fenomén, který člověku slouží, protože pochopil zákonitosti a použil je. Motor je dočasný a prostorově omezený, zákonitosti ovšem existují stále. Dalším příkladem může být rodina, která funguje na vztahu ideálního a reálného bytí. Mezi manžely fungují emotivní vazby dané zákonitostmi ideálního bytí (touha po sexu, láska a p. jsou přirozenými principy). Tyto vazby vyžadují určité podmínky v oblasti reálného bytí: mimo oba partnery samotné také materiální podmínky (samostatné bydlení, určité materiální zajištění), také mentální podmínky, aby fyzickou činností partnerů v oblasti reálného bytí vytvořily rodinu s dětmi. Další příklad: demokracie je opět řízena zákonitostmi ideálního bytí, pouze pro ni musí být vytvořeny správné podmínky v doméně reálného bytí – svobodní občané s určitou minimální mírou majetku a nezávislosti, správný volební systém, tradiční řád, morální prostředí a dialektické protipóly – vláda a opozice.

Dynamicky fungujícím mechanismům, které jsou řízeny zákonitostmi ideálního bytí a přitom sestávají z jsoucností bytí reálného, říkám přirozené mechanismy. Takové jsem naznačil v předchozím odstavci (motor, rodina, demokracie), a mnohé jiné (třeba trh). Ty, které jsou společenského charakteru, jsou obvykle založeny na přirozeném principu rovnováhy a dalších přirozených zákonitostech. Na nich jsou potom založeny vyšší mechanismy, třeba společenstvo, nebo soubory přirozenosti. Přirozené mechanismy fungují podle pravidel, která jsou ideálně dána a účastníci uvnitř je nemohou měnit. Zvenčí lze pouze mechanismus použít nebo ne (to neplatí pro kosmické principy – viz dále).

Součástí ideálního bytí jsou zákonitosti využívající lidské podstaty, podstatných lidských vlastností, které jsou všeobecně vlastní všem normálním lidem. A to principiálně tak, jako jsou trojúhelníku vlastní jeho vnitřní úhly, pokud je trojúhelník trojúhelníkem, a není deformovaný. Potom platí zákonitosti, které jsou na lidských vlastnostech založeny (třeba zákonitosti trhu, vzniku rodin, chování k ostatním lidem za určitých okolností apod.) jako je zákon o chování vnitřních úhlů v trojúhelníku nebo zákony termodynamiky ve spalovacím motoru. Pokud některé z podmínek nejsou splněny, např. instinkty pro vznik rodiny jsou kulturně překryty jinými prožitky, zároveň nejsou třeba podmínky materiální, zákonitosti ideálního bytí pro vznik rodin neplatí, což bych přirovnal k případu, když netěsní hlava válce motoru, neplatí zákony termodynamiky pro tento motor. Přesto určitá netěsnost být může. Proto bych si dovolil stanovit termín tolerance nepříznivých vlivů, která ještě nenaruší platnost zákonitostí ideálního bytí tím i funkčnost mechanismu. V případě společenského přirozeného mechanismu je to tolerance rozkladných jevů, třeba nedodržování předpisů, protispolečenského jednání, vliv cizích kulturních prvků apod. V případě rodiny je to tolerance vnějšího zasahování, které v nižší míře může poškozovat, ve větší vyřazuje mechanismus rodiny z funkce.

Zatímco u technických mechanismů jsou obvykle meze funkčnosti jasné, u vyšších společenských mechanismů mohou existovat morální meze mechanismu, jejichž překračováním už mechanismus nepůsobí morálně. To je právě v případě trhu, který může distribuovat i drogy a prostituci nebo zasahovat do oblastí kde nepůsobí dobře, třeba do politiky a školství, a musí být omezován. Přirozené principy nejsou ani dobré, ani zlé. Jsou takové, jaké jsou, jiné být nemohou, nelze je změnit. Krásně o tom mluví v Bibli v podobenství o koukolu a pšenici, ve kterém hospodář zakazuje svým pomocníkům koukol vytrhat, protože by se poškodila pšenice (viz 3). Jde opravdu jen zevně nastavit morální meze, nikoliv zasahovat do systému.

Neznáme přirozené zákonitosti, které se nemohou projevit, pokud pro ně nejsou připraveny podmínky ve sféře bytí reálného. Nevědělo se dopředu, jak se budou chovat lidé, když se jim dají přídavky na děti. Teprve praxe potvrdila, že na to reagovaly především vrstvy vyloučených lidí a tito měli děti jen proto, aby tyto přídavky dostali, o děti jim nešlo a nestarali se o jejich výchovu. Marx se domníval, že pracující lidé budou sami řídit svůj stát, budou se s ním identifikovat a budou pro něj nezištně pracovat. Nestalo se tak, protože Marx a jeho následovníci nepochopili funkci přirozených mechanismů. Také nepochopili, že člověka nelze změnit podle plánu nějakých komunistů, že jeho nedokonalá podstata je nezměnitelná. Proto mutace společenského řádu jsou jen pokusem k odzkoušení. To jen dokladuje, že jsoucnosti ideálního bytí, zvláště zákonitosti lidské společnosti, pokud nebyly historicky vyzkoušeny, jsou nám neznámy a těžko lze o nich předem něco přesně vědět, i když je možné je tušit a podrobit zkoumání.

Pro funkční společenský mechanismus je potřebné pochopit, co podléhá bytí ideálnímu a co ne. Přitom je žádoucí pochopit, stejně jako při konstrukci spalovacího motoru, že zákonitostem ideálního bytí je zapotřebí vytvořit podmínky pro jejich funkci. Zvnějšku lidského společenstva vždy, (mimo lidské vědomí a možnosti) zákonitosti ideálního bytí působí, jenže tyto potom mohou jednat s člověkem jako s objektem, který se nepřizpůsobil, a tím jej odepsat z evidence živých tvorů.

Otázka zda bytí reálné musí být vždy podřízeno ideálnímu, aby mohlo existovat a fungovat, nemá k odpovědi dostatek důkazů. Přesto bych si dovolil na základě zkušeností lidstva usuzovat, že segment reálného bytí bez řízení ideálním může existovat jen dočasně, jako reziduum postupně zanikající, nebo jako plachetnice bez kormidla chaoticky se zmítající ve větrech tak dlouho, dokud někde nenarazí na skálu. Přesto mnohdy je svět viděn v úzkém výhledu nějakých zkušeností nebo omezených vědomostí jako chaos. Dokonce se tvrdí, že chaos doprovází hmotu, mnohé věci jsou chaotické, a přesto existují. Dal bych opět příklad tržního mechanismu (nebo jakýkoliv případ z historie zákona přirozeného výběru), který může být viděn v určitém omezeném pohledu jako neřízený chaos, a věřím, že i neznalé lidi, kteří kdysi uvěřili Marxovi, mohla vést představa, že člověk je schopen dát tomuto hospodářskému chaosu řád. Ve skutečnosti trh svůj řád má. Chaos se projevuje pouze v určité nižší vrstvě charakterizované reálným bytím, ale řád je mu nadřízen, do vyšších struktur chaos nepustí a nastavuje mu meze. Proto se domnívám, že vše co existuje v čase a nezaniká nebo se stále opakuje (lidský život), má svůj nadřízený řád; pouze nám o něm chybí informace, abychom jej zcela pochopili.

Na rozdíl od většiny oblastí materiálního světa včetně matematiky a geometrie, kde jsou objekty reálného bytí zcela jednoznačně podřízeny přirozeným zákonitostem, v lidské společnosti jsou pozorovány povrchní názory, že tomu tak není a existuje „svoboda v chaosu“ tedy zcela nezávislé jednání, ničím neřízené. Ano, opravdu to do určité míry je. Nicméně přesto i zde jsou meze tohoto svobodného jednání, i ono má svoji determinovanou složku a je omezeno obvykle řádem společnosti, protože při překročení pravidel řádu obvykle dojde k opravdovému chaosu znamenajícímu zánik. Na rozdíl od většiny fyzikálních zákonů, existují v lidské společnosti určité meze, zákonitosti tedy neplatí zcela striktně, ale mají toleranci, rozsah platnosti. To platí především o svobodě. Lidská společnost tedy není jako spalovací motor, striktně podřízená neúprosným přirozeným zákonům, ale má určitý rozsah chaosu, ve kterém se může pohybovat, aniž by to signalizovalo zánik. Některé nižší sloje ideálního bytí může nebo nemusí člověk využít. To mnohdy vede k názoru, že i jsoucnosti vykazující charakter ideálního bytí se proměňují, všechno je v pohybu a žádné ideální vztahy neexistují. K tomu napomohla i dialektika, která vysvětluje svět jako neustálou změnu na základě střetávání. Pozorným rozborem však přijdeme k názoru, že ideální princip se buď použil, nebo ne, nikoliv, že by se snad změnil. Změny tedy nastávají manipulací s ideálními a reálnými jsoucny, přičemž ideální zůstávají jako neměnné bloky, stavební kameny, které je možné po zbourání stavby opět použít nebo zahodit. Dialektika neexistuje uvnitř přirozených principů.

Leave a Comment