english version

Přirozená společenstva

 

  Přirozené společenstvo se obvykle vytvořilo samo, má svoje vnitřní vazby přímé i zpětné, funguje na principu přirozených mechanismů, které na sebe navazují a obvykle je i samo určitým přirozeným mechanismem.

  Hlavním přesvědčením je identita se společenstvem, tedy jakási bezpodmínečná sounáležitost s jeho příslušníky. Identita je antropologická konstanta, vychází z lidské podstaty signalizujíce, že člověk je společenský tvor a bez společnosti a její civilizace nemá šanci přežít. Identita může být rozložena na více strukturálních vrstev – k rodině, obci, národu, ale také ke svému fotbalovému klubu nebo spolku či politické straně. Záleží na tom, která část převažuje. Pro přežití a existenci jednotlivce je potřebné to společenstvo, ve kterém jednotlivci podléhají shodnému obecnému řádu a jsou v něm vychováni, snadno spolupracují a cítí jistotu. Identita je potřebná převážně k němu, pokud to není, je něco v nepořádku, vzniká chaos identity doprovázený chaosem ve spolupráci na společných zájmech. Identita k základní společnosti může pod vlivem idejí nepřirozenosti chybět, realizuje se náhradně (k fotbalovému klubu, k firmě, k náboženské skupině) a vyvolává zmatek, protože spolupracovat se musí ve svém životním zájmu se svými sousedy, s učiteli dětí, s rodinnými příslušníky, být spolutvůrcem sociálního prostředí, podílet se na bezpečnosti a všech funkcích společnosti. Úplná ztráta identity naznačuje vykořeněnost, člověk se v takové situaci obvykle necítí dobře (emigranti), vznikají komplexy. Člověk bez identity už signalizuje základ nicoty a přechod k „božství“ odloučenému od přirozenosti. Obvykle to vysvětluje kosmopolitními idejemi.

Přirozenými společenstvy byly kmeny, později obce, městské státy a nakonec tzv. velká společnost (stát). Přirozeným společenstvem je i rodina, se svými vztahy solidarity, která je potom zařazena jako celek i svými jednotlivými členy do širšího společenstva obce, která je opět zařazena do státu atd. Uvnitř přirozených společenstev fungují strategické styly, které jsou dvojího charakteru: 1. Solidarita. 2. Soutěž. Nad nimi stojí zjednávací okolnost sounáležitost založená na identitě a řídí poměr soutěže a solidarity podle potřeb společnosti. Stačí jen ta část obecné sounáležitosti, kterou nazývám ukořenění a která je založena na rovnováze prospěchových a ctnostných postojích vztahujících se k domovu. Je to minimální požadavek. Lidé tedy musí být ukořeněni ve svém domově, aby společnost mohla smysluplně a kontinuálně existovat, aby měli dostatek obecnosti posoudit ideje podporující solidaritu nebo soutěž z pohledu potřeby společenstva. Oba strategické styly popisuje Kabele (viz 68) jako opoziční hodnoty: konflikt a solidaritu, přičemž konflikt se řeší konkurenční hrou (soutěží).

  Vzájemný kladný vztah mezi lidmi nazývám zjednodušeně solidaritou, čímž mám na mysli celý soubor vztahů, nikoliv jen starostlivost o potřebné, ale i vztahy naznačující spolupráci, tedy solidaritu pracovní, sousedskou, solidaritu v ideové jednotě společenstva. Solidarita je tedy součástí širšího pojetí sounáležitosti.

  Sounáležitost je nadřízenou ideou sloužící velké společnosti. Typickým příkladem může být snaha o bezpečnost. Některé podniky mají význam pro bezpečnost státu, třeba atomová elektrárna, páteřní železniční tratě, zbrojařské podniky, důležité dálnice. Fanatičtí liberálové podporující soutěž a privatizaci za každou cenu, budou chtít, aby tyto podniky byly soukromé. V globální ekonomice není možné vlastníka nějak omezovat, nepřátelské síly mohou získat většinu akcií v těchto podnicích a ve vhodné chvíli prosazovat svoje zájmy nelegitimními prostředky. Ale nemusí to být nějaké zájmy jiného státu, klidně se takto může řešit vydírání za účelem prosazení hospodářských výhod apod. Na druhé straně solidarita za každou cenu vede aktivisty k navyšování sociálních výdajů státu a vůbec rozhazování peněz a nedostatečně obecné myšlení u nich, tedy nepochopení obecné sounáležitosti, jim nedovoluje nahlédnout věci komplexně a dělat nepopulární opatření v souladu s možnostmi společnosti.

  Soutěž je přirozeným principem a má své přirozené zákonitosti založené na antropologických konstantách, nicméně pravidla soutěže je taktéž nutno určit řádem. Společenstvo napodobující vlčí smečku (takzvaně), ve kterém není solidarita a všichni jen soutěží všemi prostředky a likvidují nebo v lepším případě ostrakizují slabší, nedává lidem jistotu, která je nutná k tomu, aby hájili společné zájmy. Přestává být společenstvem a obvykle velmi rychle podlehne v soutěži společenstvu jinému. V lepším případě, kterým je stávající modernita, je solidarita nahrazována soutěží ekonomickou, tedy trhem. Trh překročí morální meze, nahradí všechny instituce, které přestanou mít svůj původní solidární význam. Všechno se koupí. Voliči se nechají koupit sliby politiků materiálního charakteru, politici se nechají koupit od zájmových finančních skupin, lékaři budou u nemocných nemoci „pěstovat“, aby měli práci a peníze, zároveň si nechají zaplatit od lékárníků pacienta, kterého k nim pošlou, atd. Myslím, že si dovedeme všichni takovou společnost představit, vždyť vzniká před našima očima. Liberální ekonomové a filozofové jaksi zapomněli, že když bojují proti socialismu a zbytnělé funkci státu, extremalizují tím soutěž na úkor solidarity, která je nutná, aby vytvářela pravidla formou zákonů a morálních norem, nebo alespoň tyto normy chránila a udržovala (nesmíme si plést solidaritu s rovnostářstvím). Na první pohled se zdá, že soutěž je rozkladnou veličinou, ale není to pravda. Soutěž pouze supluje jiné mechanizmy, které nefungují, a zdá se, že spíše nějak zachraňuje společnost před úplným chaosem.
Společenstvo založené jen na solidaritě, se obvykle v solidaritě „utopí“, neschopní se stávají vůdci společenstva, neexistuje přirozený výběr schopnějších a zdravějších, a společenstvo má pesimistickou předpověď v soutěži s jinými. Pokud taková společenstva existují, třeba klášterní řády, okolní společnost jim musí pomáhat a udržovat je vnější silou. Komunistický režim v teorii odpovídal přibližně tomuto případu. Pro celou společnost vydanou konkurenci jiných společenstev, jak vidno, nelze nikdy tento vzor dodržet. Hlavním problémem je, jak uspokojit prospěchové jednání, které zajišťuje výkon společnosti. Pokud jsou kritéria jen sympatická, nejsou nikdy spravedlivá. Nejdůležitějším nedostatkem je nesystémové emotivní rozdělování prospěchu, obvykle rovnostářské, které se stává nespravedlivým.

  Rovnováha obou složek reagující operativně na měnící se existenční prostředí je pro společenstvo optimistickým řešením. Tuto rovnováhu obsahuje též tradiční řád, který bývá hlavním vnějším znakem společenstva, reprezentován obvykle kulturně. Zde zákon přirozeného výběru, ovlivněn solidaritou, se realizuje jako humanitní soutěž.

Nějaký způsob dohody při vládě nad společností byl vždy nutný. Byly dohody psané i nepsané, i feudální státy měly stavovské sněmy a obce svoji samosprávu. S vyspělostí obyvatelstva bylo možno zavést všeobecnou demokracii, která obsahuje právě onu harmonii soutěže a solidarity s nadřízenou v pozadí stojící národní sounáležitosti. Vady současné demokracie se projevují proto, že se ztrácí pocit sounáležitosti, parlament je jen pro prosazování partikulárních zájmů a nejsou dodržena pravidla pro soutěž. Pravidla soutěže v demokracii jsou dána tradičním řádem a přirozenými principy. Pro demokracii platí omezeně teorie uváděná Kabelem (viz 68) nazvaná model univerzální konkurenční hry, ve kterém hráči i rozhodčí jsou v jednom souboru, i když chápu, že tento model je univerzální a teoreticky lze v rámci jeho speciálního užití vytvořit hru s rozhodčími v roli soudců. Ke hře musí být soutěžící týmy, musí být tedy vláda (teze) provokující oposici (antitezi) a demokracie je vlastně jakási dialektika bez výstupu (bez syntézy), staticky fungující a hledající pouze střední cesty. Antiteze (opozice) musí mít svoje nezávislé prostředky, proto musí existovat lidé s nezávislými prostředky, vláda nesmí být absolutní a totalitní. Pokud jsou vláda a oposice dány jen vysoce bohatými subjekty, potom se už netýká vůbec lidu, je to jen soutěžení bohatých o vládu nad zemí. Proto musí být nezávislá střední třída mající svoje prostředky, která vytvoří tezi i antitezi a spor se potom vede o problémy lidu. Úplně chudí lidé, kteří nemohou vytvořit nezávislé prostředky, jsou obvykle mimo, a strany je potřebují jen jako voliče. Výjimky ovšem mohou také existovat, existovali i revolucionáři v prošlapaných botách, nicméně to neplatí trvale a pro společnost se stabilními materiálními podmínkami. Další výjimkou mohou být mladí nadšení lidé se svojí dočasnou angažovaností. Mnohdy jich využijí superbohatí proti střední třídě. Stabilní demokracie může být jen tam, kde je střední třída dostatečně rozsáhlá, nejlépe, kde tvoří většinu obyvatel. Protože to tak dnes není a většinu obyvatel tvoří konzumní proletáři (lidé, kteří sice mají dostatečný ekonomický status, ale nemají nezávislé prostředky) nezávislá střední třída je nepočetná a neangažuje se, mafiánské strany manipulují s konzumními proletáři slibováním, demokracie nefunguje. Demokracie nikdy nemůže být v čistě proletářském státě, protože tam nejsou nezávislé prostředky k vytvoření antiteze. Antiteze být vždy musí, protože nekontrolovaná moc politiků a úředníků, byť původně zvolených a chtěných, se vždy zneužije, navíc je zapotřebí konkurenčních sil, aby byla možnost změn a vývoj. Ale všechny tyto opoziční elementy musí mít sounáležitost se společností, musí být angažované v zájmu společnosti nikoliv jen v zájmu jednotlivců a skupin. Musí mít vůli ke změnám, mít vizi změn a mít informace. Absence vize v současné demokracii totiž signalizuje především nedostatek sounáležitosti, která by angažovanost podněcovala a vytvářela morální myšlenky pro zájem společnosti bez závislosti na skupinových zájmech nebo ideologiích.

Tzv. diskursivní, deliberativní demokracie podle Habermase (viz 71) zakládající se na jakési „diskusi“ mezi spolky a organizacemi vyžaduje morální řád, který se již vytratil. Ve skutečnosti dnes znamená pouze přesvědčování pomocí peněz, vydírání diskreditovaných osob a mediální strategie, v konečném efektu vládu peněz. Domnívám se, že obzvláště pro překonání současné anomie, má daleko větší sílu a legitimitu demokraticky zvolený orgán dostatečně velkého celku, aby měl nezávislé prostředky a zároveň dostatečně malého, aby lidé problémy znali, nemuseli spoléhat na mediální zprostředkování (vždy nějak podléhající zájmovým vlivům). Zde potom může být demokracie opravdu nejkvalitnější, rozhodovat o základních otázkách přímo občany je snadno možné bez obavy z manipulace a demagogie. Nějakým velkým, obzvláště světově řízeným spolkům nelze povolit institucionální význam.

   V rámci systémového řešení je zapotřebí vytvořit obce s vlastními pravomocemi hospodářskými a sociálními (vlastními daněmi), které potom taktéž soutěží vzájemně. Uvnitř obcí jsou menší prostředky nutné k politické angažovanosti a potom angažovanou střední třídu tvoří i takoví lidé, kteří by neměli prostředky na politiku v rámci státu. Vznik centralizovaného státu, omezení přirozeného společenstva obce a v posledku i rodiny, přineslo vyřazení soutěže mezi obcemi a rodin v rámci obcí. V kapitalistických státech potom zůstal jedinou soutěží trh, v jehož rámci soutěžili pouze jednotlivci. Celé deformované paradigma založené na zvěcnělých modlách – svobodě a rovnosti, kterými, v jistém odvaru, je jediný přirozený mechanismus – trh – doprovázen, potom vede v evropské a celé západní civilizaci k politicky bezvýchodným situacím. Solidarita to ovšem nespraví, protože sama o sobě není obvykle chápána jako ideál, ale jen jako strategický styl skupin a jednotlivců. Je nutno posílit obecnou myšlenku sounáležitosti se společností a všemi atributy, které k ní náleží, včetně tradičního řádu, která potom nastolí správnou harmonii, nikoliv zase jen extrémní solidaritu.

  Rodina je nejmenší přirozené společenstvo, které se vyvinulo přirozenou evolucí v produktivní prvek, který je schopen do určité míry nezávisle existovat. Pokud rodina nemá znaky společenstva, které se samo živí a odděleně bydlí, obtížně existuje. V rámci rovnováhy ctnostného a prospěchového chování jsou ekonomické vztahy v rodině stejně důležité jako emotivní. Na čistě emotivní stránce většina rodin nefunguje, ekonomická stránka je pro vzájemnou vazbu důležitá (láska prochází žaludkem a p.). Žena a muž jsou do určité míry rozdílní a jejich specializace biologická se ještě podporuje rozdílnou výchovou, jejíž diference byla v daném řádu společenstva historicky ověřena jako nejproduktivnější. Rozdílné poslání má příznivý vliv na produktivitu a vzájemnou závislost v komplementární dělbě práce v rodině, a tato závislost drží do značné míry rodinu pohromadě. Pokud se manželé vzájemně potřebují, dělba práce a rozdílné role jim těžko dovolují existovat samostatně, je soudržnost pravděpodobnější. Rodina jako ekonomická jednotka je nejpřirozenějším útvarem a pro ni i pro společnost je to produktivní a adaptibilní stav. Nejlépe tomu odpovídala soukromá hospodářství, rolnické a řemeslnické rodinné podniky, kde v dosažitelné historické paměti můžeme pozorovat, jak rozhodovaly především ženy, obvykle též prodávaly produkty a manipulovaly s penězi. Rodina je tedy založena jako statická a generačně stabilní duální soustava. Vnitřně pro ni neplatí dialektika, pokud nejde o její rozbití.

  Rodina má velký význam pro nasměrování vydělaných prostředků do reprodukce a proto vznikla jako model v úspěšných společenstvech. Těžko zajistit zdravou reprodukci a funkci zákona přirozeného výběru jiným způsobem (nikdo zatím nepředložil jiný smysluplný model, který by zmíněné funkce plnil). Zánik ekonomické funkce rodiny, v nepřirozeném světě daný jednak deformovanými hodnotami individualismu a emancipace jednotlivce, a jednak ztrátou rodinného hospodářství s komplementární činností manželů a jejich dětí, vede mimo implicitní maladaptivitu také k zániku soutěží rodin a tím ohrožení funkce vyšších společenstev (obce, státu). Přesto se domnívám, že situace v technologiích nazrála k tomu, aby se ekonomická činnost rodiny obnovila (viz oddíl o autarkii).

  Obec musí dostat v rámci obrody pravomoci v oblasti hospodářské a sociální a vybavena možností vybírat a měnit v jistém rozsahu daně, se stane přirozeným mechanismem fungujícím na základě těch nejvyšších prvků demokracie. To potvrzují zkušenosti z vládnutí v malém státě podobném obci – v Lichtensteinsku, jak píše Hans-Adam II (viz 69).  Samozřejmě, že z netečných a věčně remcajících konzumních proletářů se musí stát alespoň převážně příslušníci střední třídy se svými rezervními prostředky, se svými nemovitostmi a možnostmi nezávislé obživy. Potom funguje i obec, bez které si nelze představit budoucí nadčasovou společnost, ale ani funkční stát.

  T. Lessing (viz 52) odmítl národ na základě rasy nebo krve, nazval jej společenstvím společné kultury, i když je možné se společného původu dovolávat v rámci mýtů, které jsou součástí kultury a pomáhají udržovat sebeúctu. Národ je přirozené společenstvo založené na přirozeném mechanismu, poměrně složitém, založeném na veřejném mínění, na informacích, na veřejnosti, tedy na různých přímých a nepřímých zpětných vazbách. Jako všechna společenstva (třeba rodina) potřebuje národ emotivní vztah, který v tomto případě nazýváme vlastenectví. Vlastenectví je transcendentní skladebná idea směřující k vytvoření společenstva na základě sounáležitosti. Bez tohoto vztahu národ má nulový sociální kapitál a rozpadá se.

  Národ má pro NH prvořadý význam. Znamená spolupráci lidí v rámci přirozeného společenstva. Spolupráci nutnou k přežití, zvláště když je existence národa ohrožena (dnes ovšem většinou nikoliv národem jiným, ale chováním národa vlastního). Proto též absence národního uvědomění je nebezpečným prvkem a zpochybňuje možnost spolupráce na projektu nadčasové společnosti. V oddíle o individualismu jsem toto nebezpečí dostatečně vyjádřil.  Rozkladné síly působící na zánik společenstev jsou shodné podstaty, je to proces odloučení daný idejemi vytvořenými z odloučení od přirozeného života, rozkládá rodinu stejně jako národ a obec, jenom v jednotlivých případech jednotlivé aspekty nemusí mít stejnou intenzitu.

  U vyšších společenstev, jako je stát a národ, nestačí přirozený emotivní vztah daný lidskou podstatou, ale je nutno založit existenci společenstva na nějaké jednotící myšlence. Ta je obvykle obsažena přirozeně v kultuře národa a v tradičním řádu. Existence společenstva potom vyplývá z rovnováhy jednoty v rozrůzněnosti (diverzitě). Jednota je založena na emotivní solidaritě a rozrůzněnost umožňuje soutěž. Zjednávací okolností rovnováhy je opět sounáležitost se společenstvem. Stav této rovnováhy je důležitý, aby jednota neomezovala svobodu a rozrůzněnost nevedla k rozkladu. Z definice této rovnováhy vyplývá, že ve společenstvu nelze trpět prvky rozkladné, jednotu narušující a společenstvo ohrožující, zároveň však dostatek prvků jednotě odpovídajících a přesto různých, aby byla zajištěna soutěž uvnitř společenstva a tím i jeho rozvoj. Tolerance vnitřních prvků je určení mezí jednoty. Totéž, co platí pro společenstvo, tentokrát platí i pro spolky a organizace všeho druhu.

  Aby se jednotící myšlenka upevňovala a tím zvyšovala funkčnost společenstva, je nutno v jednotící myšlence vychovávat děti, obvykle ve škole, také jednotu jako takovou hlásat a obhajovat; to všechno zároveň s určenou mírou tolerance. Jednota se potom stává zjednávací okolností pro společenské dění.

  Jednota ovšem neznamená odmítání mimoběžných myšlenek, které jsou jinak s jednotící myšlenkou v souladu, ale mají něco navíc, co neškodí. Třeba ekologové, kteří jaksi navíc než ostatní mají nějaké aktivity společnosti prospívající, totéž platí pro náboženské myšlenky jsoucí v souladu se státní event. národní ideou.

  Emotivní nadšení z mnohosti a přitom společných hodnot, které nastane obvykle u lidí, kteří se někde sejdou, ať už v novém domě nebo v Novém světě, má své přirozené meze dané společnou kulturou a vyznávanými hodnotami. Schopnost slevit dílem ze svých hodnot v zájmu zachování jednoty má také svoje meze. Proto se společenstvo obvykle shodne na nějaké společné kultuře a zaujme rozsah tolerance, za který už neustoupí.

  V současné modernitě je snaha extremalizovat toleranci k chování jednotlivce v rámci individualistického myšlení. Proto je nutno zjistit pro jakou společnost je tolerance k chování jednotlivce skladebnou hodnotou, tedy jednotlivce do společnosti zařazuje a do jaké rozkladnou, tedy od jaké míry jednotlivec budí odpor většiny a jeho zařazování do jednoty by bylo násilné. K tomu je zapotřebí zaujmout demokratický postoj, nikoliv zvnějšku vnucované extremalizované hodnoty tolerance. Společenstvo v rámci svého řádu a demokratického mechanismu má právo určit meze tolerance.

  Proto nastávají v mnoha společenstvech, která se „nějak sešla“, problémy s méně přizpůsobivými, kteří jednotu nectí. U společenstva je obvykle velmi nutné nastavit toleranci vnějšího zasahování, jak už bylo shora zmíněno. Větší vnější zasahování znemožňuje funkci společenstva a společenstvo musí tuto toleranci znát a vyžadovat. Potřebuje tedy vědět, které vnější vlivy jsou škodlivé a které ne. Proto též musí pravidla jasně určovat, které jednání je mimo jednotu a je entropické, rozkladné. Leasing připomíná: „Kdo se vzdá zákona, vzdá se národa“ (viz 52). Národ je totiž mimochodem dán tradičními hodnotami a zákony, které uznává (viz kříže v polských školách a křesťanská pravidla života).

  Zatímco stát, obec, firma, spolek jsou přirozená společenstva založená na základě nějakého společného zájmu a identity, a jsou schopna nezávisle existovat, nepřirozená společenstva jsou taková, která nemají vnitřní přirozený mechanismu. To jsou společenstva, která někdo uměle vytvořil na základě nějakého znaku. Jsou to třeba homosexuálové, vozíčkáři, lidé určité barvy pleti, kteří nemají vlastní obec nebo společenstvo, ale prostě jsou jen čistě za politickým účelem sdruženi. Jejich existence a chování signalizuje rozpad společnosti na zájmové a nátlakové skupiny bez obecné sounáležitosti. Identita s touto skupinou bývá obvykle slabá, mnohdy uměle vytvářená. Tyto antropologické skupiny nejsou přirozenými společenstvy, nefungují autonomně a nejsou schopny vlastní autonomní existence. Tito lidé jsou obvykle zařazeni v nějakých přirozených společenstvech na zcela jiném principu. V obci může být židovský obchodník, ukrajinští dělníci, ženy a muži dělají svoje činnosti v rámci přirozené dělby práce. Komplementární činnost jednotlivců antropologických skupin dělá v rámci společenstva onu funkční jednotu v mnohosti. Uměle vytvořené antropologické skupiny tuto jednotu rozbíjí.

  Nepřirozeným společenstvem je obvykle též tzv. komunita vybudovaná na základě komunitaristických ideálů. Ty mohou být buď účelové, nebo nábožensky založené. Obvykle se vyskytují vztahy pouze emotivní a normativní, prospěch je odmítán a majetek je obvykle společný nebo pod kontrolou. Protože majetek znamená svobodu a členové komunity, aby se udržela integrita, musí být nesvobodní a závislí. Ti, kteří, obvykle dobrovolně, do takové komunity (tzv. zhoubné sekty) vstupují, si neuvědomují, že ztrátou osobního majetku ztrácí svobodu. Obvykle jsou zmateni různými modernistickými ideály o údajné nepřípustnosti majetku. Taková komunita nemá správný poměr prospěchu a mravního chování. Uvnitř neexistují zákonitosti, které určují přirozené společenstvo, hlavně rovnováha solidarity a soutěže, rovnováha mravního a prospěchového jednání (viz 11). Zhoubné sekty nemohou existovat v přirozeném prostředí, kde by si vydělávaly na svoji existenci, ale jen v modernistickém prostředí, kde je možno získávat prostředky nějakou jinou cestou než komplexní ekonomickou činností. Pokud se bývalé náboženské skupiny mající charakter sekty odstěhovaly do pustiny, okamžitě se selektovaly jejich teze a většinu z nich život překonal.

Leave a Comment