english version

Princip asymetrie a extremality

  Funkce přirozených mechanismů se vyznačuje stálostí svých pravidel. Většinou existují výkyvy jen v rámci mechanismu vzniklé asymetrií nutnou k fungování mechanismu. Asymetrie nutí k vyrovnávání a tím mechanismus funguje. Shora jsem uvedl jako příklad tržní odchylku. Demokracie je příkladem mechanismu, který funguje na základě určitých nesymetrií, které se stále vyrovnávají do rovnováhy, ale přitom stále vznikají životem další a další. Takový systém může existovat organizačně nezávisle na okolí a fungovat nekonečně. Sám člověk je takovým mechanizmem fungujícím na nesymetrii. Hlad nebo jiný nedostatek (nesymetrie), který považuje za podstatný, jej nutí k práci.

  Extremalita vzniká velkou odchylkou, která se už vymyká zájmům mechanismu, pracuje proti funkci mechanismu, je rozkladnou hodnotou. Extremalita je upřílišněná konkretizace obvykle neznající mezí. V nepřirozeném životě je extremalizace o to vyšší o co je nižší chápání obecného. Extremalita také vzniká absencí zjednávací okolnosti, obvykle sounáležitosti. Extremalita je někdy založena na zvěcnění nějaké ideje nebo hodnoty a vytvoření modly.

  Hegelova a Marxova dialektika je založena na polárních hodnotách (teze a antiteze), které se přepracovávají v syntézu zápasem. Tato syntéza není rovnováhou, ale novou kvalitou. Vývoj takto popisovaný sice může existovat, nicméně nemá tak obecnou platnost, jakou jeho autoři předpokládali. Sama zkušenost komunistického režimu byla jiná. Zatímco demokratická společnost se snaží o harmonii mezi podnikateli a dělníky, tak aby společnost fungovala, i když mnohdy došlo k extremalitám a bylo nutno věci řešit problematicky, nutně později vznikla rovnováha. Likvidací kapitalistů v komunistickém režimu zanikl mechanismus, přestal boj na této úrovni, začal na jiné. Nakonec sami komunisté se poučili, že přirozený mechanismus kapitalismu potřebují a obnovili jej. Boj za obnovení harmonie je součástí stability. Harmonie protikladů – kapitalistické soutěže a dělnické solidarity je nutná, je stálým námětem a cílem střetů. Jeden z extrémů není trvale možný. Přesto nenastává syntéza – nová kvalita, nastává jen harmonie. V přirozeném mechanismu syntéza zrozená na troskách obou polarit být nemůže, polarity musí existovat, aby mechanismus fungoval.

  Bída dělníků vznikala přelidněním daným lepšími civilizačními podmínkami a kapitalista se snažil ji řešit zvyšováním výroby a zaměstnáváním těch, které zaměstnat mohl.
Nezapomeňme, že výrobky musel většinou prodat bohatým a zároveň vydělat na investice, aby mohl zaměstnat další (a také dále vydělávat). Bída se řešila osidlováním kolonií, vyššími hektarovými výnosy, využitím neobnovitelných surovin a ve vyspělých zemích zmizela, až se snížila natalita. Kapitalisté sice mohli svým způsobem života budit závist, ale rozdělením jejich majetku by se život proletářů příliš nezměnil. Celá násilná verze sociální revoluce byla založena na mylných domněnkách a pokrok následně nepřinesla (něco jiného byla pozemková reforma, která vytvořila střední třídu).

  Proto též dějiny plné válek a zbytečných neštěstí jsou dějinami lidské vzpoury přirozeným principům. Jsou to stále se opakující svévolná jednání vládců, kteří se vzepřeli přirozenosti, domnívali se, že oni dirigisticky dovedou řídit společnost lépe než přirozený řád. Někteří dřívější ještě tvrdili, že slouží Bohu, a pozdější už se cítili bohy sami a tím i neomylnými. Jeden extrém vyvolal druhý. Voluntarističtí vládcové vyvolali revoluce jako reflexi. Jak jinak odstranit svévolnou vládu založenou na konstruktivistických projektech? Jak nastolit znovu režim založený na přirozených principech? Vždyť někdy se i tradiční monarchie zvrhly, protože vládcové se sami nechovali mravně, zbytečně vyvolávali války nebo ždímali neúměrně lid kvůli svým kulturním kampaním. Prostě každá vláda nezaložená na přirozených principech má sklon k nestabilitě a extremalitě. Je to dáno lidskými nedokonalými vlastnostmi, které extremalizují požadavky v boji za jejich prosazení.

  Příkladem extremalizace je vrcholový sport. Zatímco většina dětí od nejútlejšího věku je omezována v pohybu, směřována k obrazovkám a zadělává si stát se celoživotním věrným klientem vysoce náročného zdravotnictví, skupina je ambiciósními rodiči nucena rezignovat na šťastné dětství v přirozeném pohybu, je přetěžována a jsou z nich vychována monstra odloučená od normálního života a nucená vykonávat nadlidské výkony, aby ona degradovaná většina měla na obrazovkách určitý segment jejich virtuálního života. Přitom smysl sportu je široce založená soutěž většiny národa. Samozřejmě, že takových extremalit obsahuje modernistický život více.

  Extremalizací je i podpora zájmů menšin. Menšiny jsou nepočetné, ale jejich zájmy jsou důležitější než zájem většinové společnosti, stále se o nich mluví a jejich zájmy se prosazují. To je třeba feministická snaha o uplatnění menšiny žen, které jsou ambiciózní a chtějí se uplatňovat v profesionální práci ve shodě s muži (muži jim stojí v cestě). Určitě je správné, aby tyto ženy měly rovné příležitosti, nicméně extrémní prosazování jejich zájmů vede k požadavku, aby všechny ženy byly ambiciózní a dělaly kariéru, protože jinak prý nejsou rovnoprávné. Přitom většina žen přirozeně tíhne k rodinnému životu a raději by potřebovaly vhodného partnera s dobrými příjmy. Díky extremalizaci vynucené menšinou se to nenosí a ženy jsou od svého přirozeného poslání odváděny, nechtějí o tom mluvit, a kulturně se přizpůsobují oné menšině, což má obvykle za následek narušení přirozeného života.

  Velmi častou metodou extremalizace je prosazování rovnosti. Třeba prosazování rovnosti homosexuálního a heterosexuálního vztahu. Oba vztahy zcela přirozeně rovné nejsou, protože homosexuální neplodí děti, je tedy odchylkou, lépe řečeno handicapem. Propagace a zvýhodňování homosexuality (extremalizace zájmů menšiny přes míru nutné ochrany) může poškozovat zájmy společnosti zatažením mladých a ovlivnitelných lidí, kteří svojí orientací stojí na okraji, do tohoto způsobu sexu a tím poškozovat zájmy společnosti nezaložením rodin. To samozřejmě platí i pro jiné druhy handicapů, pokud jsou lidé jimi poškození extrémně opečováváni. Méně úspěšní lidé většinové společnosti potom v takovém poškození mohou spatřovat výhodu a také si jej pořídit, případně si nevážit zdraví, protože není výhodou v dosahování životního úspěchu. To samozřejmě platí především pro lidi na okraji společnosti, kteří místo aby se snažili osobní iniciativou svoje postavení zlepšit, raději řeší svůj problém propadem mezi „opečovávanou handicapovanou menšinu“.

  Ve společnosti, ve které nejsou nadřízená morální pravidla a vládne jen trh, nikoliv, že by se trh sám v principu extremalizoval, nicméně zachvacuje celý život – politiku, zdravotnictví, kulturu, rodinu. Podporuje vykřičenou jednostrannou reklamu, přehánění v zájmu propagace, přesvědčování o nepravdivých a nelogických faktech apod. Extremalizace ovšem vyžaduje podmínky. V tomto případě dysfunkce jiných přirozených mechanismů, jejichž funkci přebírá trh, aby nevznikl úplný chaos. Řekl bych, že je to druhotná extremalizace, řízená celým paradigmatem. Nicméně trh má agresivní charakter, tlačí na svoje prosazování a proti němu nic pevného nestojí.

  Extremalizace je též metoda diskreditace různých hnutí. Třeba umírněná nacionalistická hnutí stále hledají nepřítele a vnitřně se vyhraňují proti jiným národům nebo rasám. Obvykle se snadno překročí mez obhajoby národních zájmů a objektivní kritiky a později stále více začnou nenávidět jiné národy a rasy. Přikročí se ke hledání příkladů, které nejsou zrovna morální a uznávané, a hnutí se začne dostávat do opravdového extremismu. Některá hnutí by bez nepřítele neměla důvod k existenci. Jiná by bez extramalizace byla veřejností nevnímána, protože nemá myšlenku, která by lidi oslovila, nebo ji nedovedou lidem podat. To se týká také některých ekologů, kteří se „zaseknou“ do své myšlenky, zachování brouka přináší obrovské náklady, extremalizují se nereálné požadavky a v posledku to může znamenat využití takových „užitečných blbců“ k poškození některého podniku v zájmu konkurence. Na druhé straně jsou snahy diskreditovat některé ideje poukazem na jejich extremalizované deriváty (nacionalismus, zločiny způsobené církvemi v minulosti) jakoby neexistoval neextremalizovaný základ těchto idejí a vše muselo být stále a vždy jen extremalizované. Všechno to je výsledek nedostatku obecného myšlení. „Zaseknutí“ na příliš konkrétní a redukované myšlence obvykle vede k extremalizaci a polarizaci.

  Jak jsem uvedl shora, také svoboda a rovnost se staly pošetilými ctnostmi především extremalizací, která je jakousi metodou jejich zvěcnění. Modernistická dekadence myšlenkových rámců je extremalita vzniklá voluntarismem, která v nesystémovém prostředí nemá protipól a hypertrofuje.

  Přirozené mechanismy a duální soustavy, třeba rodina nebo národ, se rozkládají extremalitami vyvolávajícími polarizaci. Polarizace znamená izolaci polarit. To se může stát v rodině, kde rodiče se začnou nenávidět, a každé slovo jednoho vzbuzuje nenávistnou reakci druhého. Aktéři se izolují, což je v současné modernitě podporováno jaksi samozřejmě individualistickou výchovou a snadnou možností žít odděleně. Přirozený mechanismus se rozkládá. To se může stát na politické scéně, kde se polarizují politické strany. Nakonec to skončí nenávistným bojem neznajícím pravidla. Přesto je pro fungování mechanismu nezbytné, aby polarity zůstávaly a jedna z nich vždy vytvářela asymetrii evokující protistranu k činnosti, ale nesmí se izolovat, protože izolace je obrácení se do sebe a odklon od mechanismu. Polární hodnoty musí zůstat obráceny k mechanismu a aktivovat se přes něj.
Zde uvedu, že i nejednotné školství obvykle způsobené domácími a různými školami různých ideových směrů (náboženské nebo jinak ideově orientované) bez jednotícího základu státní ideje může způsobovat rozklad společnosti právě tím, že témata stojí proti sobě a děti se nenaučí potýkat s jinými názory a zaujímat tolerantní postoje nutné ke společnému životu.

Polarizace může mít i dialektický charakter – znamená zánik mechanismu a vznik nových mechanismů, případně zánik polarit. Pokud bychom vzali za příklad vznik občanské války ve Španělsku, zjistíme, že obě strany – socialisté a falangisté – se polarizovaly ve společnosti. Každý občan se k někomu z nich přidal, i když musel třeba mnoho slevit ze svých představ. Vznikly extrémy, které se vnitřně utvrzovaly ve své jedinečnosti. Většina lidí musela někam patřit, nebyl žádný kompromis, státní mechanismus přestal existovat, zanikla demokracie. Vznikly mechanismy nové, těmi byly znepřátelené strany a jejich vnitřní systém. Tak jako proti sobě bojují různá společenstva, zde bojovaly politické proudy, které se staly společenstvy. Při občanské válce v Rusku bělogvardějci prohráli především proto, že na rozdíl od protivníků, nevytvořili mechanismus s vnitřní racionalitou, bojovali vzájemně proti sobě, neměli společný řád.

Leave a Comment