english version

Otevřená společnost a ostatní filozofie současné modernity

 

Proti nadčasovému myšlení, které je v této knize východiskem pohledu na svět, stojí obrovská hradba teorií, konceptů, ideálů, pocitů a zažitých myšlenkových klišé. Vše to je obvykle staré a neplatící po bodu nepřirozenosti. Většina toho platí pro období, kdy ještě přirozené principy ovládaly život člověka, který počítá s nimi a nechce si přiznat, že už neplatí. Poslední přirozené principy obsahoval tradiční řád, který byl opuštěn po odlučovací kampani šedesátých let. Je těžko z tohoto náhledu najít nějakou jednotící myšlenkou pro současný svět. Lze současný svět popsat a vysvětlit zhoubné fenomény a jejich charakter – nepřirozenost. Lze stanovit esenciální podstatu – odloučení na základě „pýchy rozumu“. Ale současným filozofickým systémům lze pouze vytýkat zastaralost, slepotu, zahleděnost do svých agend a hlavně nedostatek obecného myšlení. Principiální chybnost podstaty současného vedoucího a nejmodernějšího myšlenkového systému – teorii „otevřené společnosti“, který už ostatní dříve překonal, nelze najít, kromě toho, že zastaral. K tomu bych řekl, že opoziční teorie většinou na něj nedosahují a jsou ještě překonanější, nebo nemají dostatečnou filozofickou přesvědčivost (stávající ekologické agendy) obvykle proto, že jsou redukované jen na svůj problém. Proto se budu věnovat kritickému racionalismu (otevřené společnosti), který je spolu s novopozitivismem hlavním filozofickým základem současné modernity.

Hlavní apologet moderního racionalismu K.R.Popper (viz 26) vyslovuje svoji konformní myšlenku „otevřené společnosti“. Otevřenost je ideová, prostorová a časová. Soutěž myšlenek ve svobodné společnosti má určitá pravidla kritické diskuse, za ideje se neumírá na bojištích, lidé „nechávají za sebe zemřít svoje ideje“. Prostor je otevřený k pohybu zboží, peněz a lidí. Budoucnost je otevřená, není určena nějakou agendou, společnost se zaměřuje pouze na nástroje. Historická předsjednanost je odmítnuta. Tím ovšem nejsou popřeny sociologické teorie, které jsou pouze nástroji. Toto pojetí se zdá být dnes samozřejmé a vlastně bychom se mohli ptát, proč bylo tolik povyku okolo toho, ale na začátku šlo Popperovi o opozici proti konstruktivistickým ideologiím. I dnes ovšem můžeme tuto Popperovu teorii „otevřené společnosti“, s vědomím její omezenosti na pouhou konformitu, přijmout téměř bez výhrad, pokud bychom zůstali jen u ní. Nadčasové myšlení sice Popper neuvádí, ale je možno jej přidat k nástrojům, byť je zcela jasné, že je založeno na parametrech přirozeného života, což Popper jaksi neřeší. Popper vzhledem ke své otevřenosti emotivní jednání neodmítá, i když jej ve své kritice starších teorií nerad vidí.

Je správné, že Popper staví na lidském poznání a vědeckých závěrech. Není možné v éře rozumu jednat jinak, pokud to ovšem není „pýcha rozumu“. Nepředpokládá zhoubný vliv „pýchy rozumu“, „zbožštění člověka“ a veze se v konformitě na základě individuálního pojetí otevřené společnosti. Moderní racionalismus tedy „nadčasovou“ kritiku společnosti může připustit, nicméně zakladatelé této teorie tyto problémy neřešili a zůstali z nadčasového hlediska u konformismu.

Tak jako mnoho jiných konformních myšlenek modernity, nový racionalismus ve své podstatě podporuje odloučení, pomalu se projevuje vykořeněním, přestože se nestaví proti sounáležitosti. Rétorikou, kterou se postavil Popper proti historicismu, nasměroval své apologety k doktríně otevřenosti jako mýtu, byť to tak v principu ani být nemůže a ani myšleno nebylo. Přece proboha nemůže být vše otevřené! Nemohou být státy bez hranic, nemohou neexistovat plány do budoucnosti, nemohou neexistovat projekty s prognózami! Nemohou se davy lidí stěhovat světem a ničit jiné kultury, nemůže kapitál nezdaněný bloudit světem bez zodpovědnosti a vztahu ke státu kde vznikl! Popper předpokládal existenci států, hranic se cly a kapitál s daněmi. Celá myšlenka je dnes extremalizována ideology a zneužita těmi, kterým se hodí.

„Otevřená společnost“, doktrinářsky chápaná, je dnes problematickou teorií platící ve své době jako podobné jiné a nedává už dnes odpovědi na mnoho otázek. Třeba ohledně dekadence lidského rodu, ohledně zákona přirozeného výběru v lidské společnosti, ohledně pochybností o nekonečné lidské svobodě, ohledně některých otázek životního prostředí, zvláště těch, které přímo člověka ničí (znečištěné potraviny a léky). Zvláště tedy tam, kde se vyskytují problémy na základě otevřenosti. Pokud se ovšem zachovají konkrétní společnosti, byť v Popperově smyslu částečně otevřené, je možno tyto problémy řešit, pokud se zneužije této teorie k prohlubování odloučení uvnitř společenstev a jejich rozpad, nebude síla, která by se dekadentnímu vývoji postavila.

Kritický racionalismus byl ofenzivní myšlenkou proti starším nevyhovujícím teoriím konstruktivistického charakteru, která se nezbavila pečetě doby svého zrození. Staré agendy porazila, ale časem se prokazuje, že tím její skutečná účinnost končí. Doba se mění, otevřenost do budoucnosti sama o sobě nic neřeší, otevřenost prostorová začíná vykazovat svoje problémy a poražené agendy se začínají přeskupovat a vytahovat do boje s novými zbraněmi. Proti těm se zdá být otevřenost nicotným oponentem.

Otevřená společnost je obecnost do značné míry dosahovaná nicotou. Aby byla opravdu obecná, raději nic konkrétního neříká. Otevřenost sama o sobě se už stala samozřejmostí. Proto proti ní samotné nelze v podstatě nic namítat, pouze proti jejímu duchu realizovanému v odvozených produktech, hlavně v důležité ideji doby, ve skeptickém fatalismu. V této myšlence nalezla nicotná obecnost „otevřené společnosti“ konkrétní podobu. Samotný racionalismus však fatalismus nepodporuje.

Otevřenou společnost podporuje také F. A. Hayek (viz 13), nazývá ji „rozšířeným řádem“. Zatímco jeho starší pojem „spontánní řád“ byl vlastně „konkrétní společností“ a jeho obhajoba byla obhajobou toho, co nazývám tradičním řádem, „rozšířený řád“ se vztahuje ke světovému prostoru. Z myšlenek „otevřené společnosti“ a „rozšířeného řádu“ vychází všechny ostatní teorie modernity, včetně teorie multikulturní společnosti, některé diskontinuální, jiné jen konformní. Podle Hayeka tzv. velká a stále více se otevírající společnost nemůže být založena na instinktech a vůbec emocích. Vitální lidské vlastnosti jsou tedy nepřítelem „rozšířeného řádu“ a přirozený život je do jisté míry špatný. Člověk nemůže upřednostňovat svoje bližní, musí být kolečkem v mechanismu, má sice svobodu, ale její uplatňování v rámci instinktů a emocí není správné. Hayek upřednostňuje „čistý rozum“ vedený především prospěchem. Že lidé budou ve svobodné společnosti uplatňovat především instinkty, jaksi nezohledňuje. Zvláště instinkty k lidem v rámci národa nebo obce jsou nepatřičné, měly by vymizet. Cizinec je stejný člověk jako domácí, platí pro něj stejné vztahy. Hayek tedy žádá vykořeněnost. Člověk sleduje svoje individuální zájmy, spolupracuje s neznámými lidmi v rámci trhu, konečný účel jeho práce mu nemusí být znám, i když se na něm podílí a má z něj prospěch. Upřednostňovat někoho na základě instinktů není v rámci této teorie možné. Zde už je, mimo jiné, zřetelně vidět neúcta k vykonané práci předků, na kterou má nárok především jejich potomek, nikoliv cizí člověk. Kontinuita se popírá nejen ve vztahu k minulosti, ale vědomě i do budoucnosti, tu zajišťuje pouze „spontánní řád“, ve který se potom musí vlastně věřit, že vždy a dobře funguje.   

Ti, kteří kdysi prohlédli lidskou nedokonalost v konstruování sociálních struktur a spoléhali na otevřenost a spontánnost řádu (Hayek, Meyer), se sice v podstatě nemýlili, ano obecný řád se stále spontánně přetváří transposicí (nikoliv ovšem správně) a kosmický řád působí naprosto nesmlouvavě. Pokud se ovšem víra ve spontánní řád stane ideologií, vede k fatalismu (nemusíme nic dělat, vše se řídí samo). Jestliže si jsme vědomi podmínek, které nám kosmický řád dává pro naše přežití, nemůžeme zcela bez výhrad přijmout myšlenku, že nejlépe se vše řídí samo. Náš emotivní vztah k lidstvu a planetě nás vede k zodpovědnosti za budoucnost a ty spontánní procesy, které jsou zhoubné, zastavit.

Tvůrci představ o tom, že vykořenění lidé bez citových vztahů k nějakému společenstvu mohou normálně morálně fungovat ve všech institucích, které společnost potřebuje, byli vedeni zkušenostmi z velké společnosti, kde se mnozí lidé chovali spravedlivě i k neznámým lidem. To je vedlo k domněnce, že existuje nějaké „čisté lidství“, člověk se bude chovat ke všem lidem obětavě a vstřícně jen tak nějak sám o sobě nebo snad na základě nějaké teorie. Nezapomeňme, že velké společnosti, které existovaly obvykle jako státy, měly k disposici lidi vychované touto společností, ukořeněné v ní a řídící se pravidly této společnosti. Občanství bylo základem výchovy, která nasměrovala přirozené lidské tribalistické emoce do niterného vztahu ke společnosti, obvykle zvaného vlastenectví. Člověk se choval tak, aby neporušoval zájmy svého státu a národa a pracoval pro tento zájem. Jeho role byla podložena sounáležitostí s celkem. Omyl shora uvedených filozofů vznikl domněnkou, že lidé se tak budou chovat vždy, i když taková společnost nebude existovat nebo nebude důležitá nebo se emotivní vazby ztratí. Nebrali na zřetel diskontinuální charakter vykořenění. Sice to podrobněji nevysvětlují, ale dá se předpokládat domněnka, že stačí pouze zaplatit, aby lidé konali dobře svoji roli. Dnes se tento omyl tragicky naplňuje, původně konformně se tvářící myšlenky se dostaly do zhoubné podoby. Vykořeněním se emotivní vztahy se státem a národem porušily a lidé se chovají nemorálně. Role původních vlastenecky cítících veřejných funkcionářů se změnila na roli mechanismů. Prostě jim není jasné, proč by se měli angažovat pro něco, co jim není blízké. Jiní budou svoje protesty vést bez ohledu na své spoluobčany, ničit při demonstracích obchody a auta, mnohým bude bližší nějaká ideologie, obvykle teroristicky zaměřená. Nikterak neomezená otevřenost mající kosmopolitní charakter a vykořeněnost se podporují.

Tím ovšem neodsuzuji otevřenost v souladu s existencí konkrétních společenstev, ve kterých jsou lidé normálně ukořeněni, tak jak ji vysvětloval Popper, který mimo jiné pochválil i Československou první republiku jako stát v jeho smyslu vykazující znaky „otevřené společnosti“. Je potřebný světový trh, cestování, stěhování. To nemůže ovšem mít takový charakter, aby vykořeňovalo lidi konkrétní společnosti, která samozřejmě nemusí být zcela uzavřená, ale musí hájit svoji svébytnost v rámci diverzifikovaného světa jako oddělený vzor soutěžící s ostatními. Otevřenost je spíše chování společnosti jako celku. Přitom nezáleží vůbec na tom, zda je společnost malá nebo velká, je pouze důležité, aby lidé v ní byli ukořeněni.

Odloučení vlastně k extrémně otevřené společnosti vede jaksi samo, protože člověk vykořeněný z konkrétní společnosti potřebuje žít v nějakém prostoru, který je nutno nějak pojmenovat. Otevřená společnost je vhodný název pro tento otevřený prostor vykořeněných kosmopolitů, i když neodpovídá zcela tomu, co měl na mysli Popper.

Poctivá snaha vytvořit v rámci současné „vykořeněné společnosti“ nějakou koncepci pro strategickou volbu (Martin Potůček a spol. viz 58) znamená se dostávat do rozporů a vyslovovat nereálné prognózy. Tyto lze v podstatě shrnout asi takto: Společnost by měla být multikulturní a tolerantní ke všem odlišným jevům a přesto by měla mít sociální soudržnost, občanskou iniciativu a společnou identitu. Lidé by měli být flexibilní a přizpůsobiví, vstřebávat cizí podněty, stěhovat se za prací, cestovat světem a přitom se nestát kosmopolitními vykořeněnci, měli by zakládat rodiny, vytvářet „sociální kapitál“, cítit identitu se svým národem a státem včetně zachovávání tradic.

Tímto vzniká jen eklektický soubor rozporných a vzájemně se účinnosti zbavujících opatření. Lze předpokládat, že ukořenění lidé uznávající tradice a sociální soudržnost, se přirozeně postaví proti toleranci k cizímu kulturnímu vnucování a cizím etnikům přinášejícím jinou civilizaci. Ti vykořenění, kteří tento svůj vnitřní koncept vyjadřují širokou tolerancí a multikulturalismem, nutně musí odstoupit od sociální soudržnosti a tradic.

I když současná otevřená společnost zašla dále, než ta, o které mluvil Popper, je dítětem racionalismu a pozitivismu. Přesto na původní myšlence otevřené společnosti lze stavět i nadčasový humanismus. Je to především otevřenost ideová: vědecký přístup v sociologii, zkoumání přirozených principů a jejich používání, kritické vyhodnocování, svobodná diskuse, otevřenost myšlenkám, úcta k objektivní pravdě, odmítnutí doktrinářství, logické zdůvodňování, demokratická a svobodná společnost. Otevřenost je obecnou myšlenkou, pokud nesklouzne do nicoty, otevřenost ideová by měla naznačit odstup od redukovaných ideologií, měla by se stát diskusním fórem myšlenek. Otevřenost prostorová má svoje hranice. Otevřenost časová je samozřejmostí, pokud zůstane otevřenost ideová.

Skeptický fatalismus je odstup od časově obecného, je to myšlení redukované na přítomnost, zaštiťující se myšlenkou spontánního vývoje. Jan Patočka (viz 81) to nazývá sebeabdikací: „Sebeabdikace je spoléhání na přírodu (která ovšem už lidský život neovlivňuje), život přijímá, netvoří. Smysl je pouhé přijímání impulzů“. Je příkladem konformního a diskontinuálního myšlení. Není to nějaké spoléhání na osud, který by snad byl napsán ve hvězdách, ale je to spoléhání na vnější objektivní okolnosti společenského charakteru, které vyřeší problémy za člověka. Prostě je to ignorace procesu dekadence jako nepříznivého jevu. Skepse se projevuje k jakýmkoliv návrhům ohledně řešení důležitých společenských problémů, hlavně nadčasového charakteru. Někdy se projevují katastrofické fatalistické scénáře (viz 40), ale s těmi zde nepolemizuji. Skepticismus vznikl na základě neúspěchů lidského rozumu při řízení společnosti (komunistický režim a sociální státy).  

Spoléhání na spontánní řešení není zcela nové chování a nemá původ v modernitě. Lidé vždy spoléhali na to, že přirozené principy vše řídí a že člověk se nemusí budoucností zabývat. Absentuje pochopení, že po „bodu nepřirozenosti“ se už věci samy neřeší, přírodní zákony jsou vyřazeny lidskými zásahy a spontánní proces je nepřirozený.

Dokonce i náboženství obvykle orientovalo věřící na posmrtný život a nabádalo je, aby si na současném životě příliš nezakládali. Nelze tedy zazlívat současnému člověku, že smýšlí shodně a domnívá se, že problémy dneška za něho vyřeší nadpřirozené spontánní síly. Středověká křesťanská výzva k fatalismu: „nechme to vůli Boží“ chtěla člověka odvrátit od jeho pošetilých snah měnit svět a byla správná v době, kdy přirozené zákonitosti určovaly lidský život. Po „bodu nepřirozenosti“ ovšem tato výzva znamená nechat spontánní nepřirozený proces plynout a vykonat své zkázonosné dílo.

Většina idejí, hodnot a teorií modernity, které dále uvedu, byly stvořeny pod vlivem skeptického fatalismu. Mohly vzniknout jen proto, že vytvořil prostor pro jejich adolescentní charakter. Řešení problémů budoucnosti vyžaduje přístup moudrého hospodáře, rázné jednání, vznik idejí a pravidel tomu odpovídajících. Skepticismus vytvořil zdání, že se stejně nic nevyřeší, že je zbytečné se vážnými otázkami zabývat, fatalismus vytvořil spoléhání na spontánnost společenské evoluce a tím přesvědčení, že se uvědoměle nic řešit nemusí. Lidé potom řešili jen svoje vztahové záležitosti a od společnosti si vynucovali plnění práv, které si nezasloužili plněním povinností. Taktéž pocit, že se vše řeší samo a že společenské zásahy do spontánních procesů jsou neproduktivní, vedlo k přesvědčení, že společnost je zbytečná.

Kvazikonzervatismus je přesvědčení o potřebnosti zastaralých pravidel a idejí, které už ztratily platnost změnami životní skutečnosti. Děti se už nerodí samozřejmě a příroda si samozřejmě od znečištění nepomůže, přesto se tvrdí, že mladí mohou s dětmi počkat jen proto, aby si užili ještě volného života, a pokud děti mít nebudou, nice se nestane. Že odvádění kanalizace do potoka a vyhazování odpadků do jámy nevadí, když se to tak dělá odjakživa. Zde jsou též zastoupeny vzdělávací mýty. Vzdělání se upřednostňuje před založením rodiny a je vlastně rozkladným faktorem. Už sám vzdělávací mýtus má čistě prospěchový základ, nejde o nějakou pomoc společnosti, ale sobě. Vystudovat může každý, pokud se snaží a má dost času. Proto je tím oslovováno velké množství lidí, i když pracovní místa v takové míře pro vystudované nejsou, naopak jsou potřební řemeslníci, kterých je nedostatek. Časově potom nevychází vyšší vzdělání se založením rodiny, materiálně také ne. Je to jeden ze způsobů nezakládání a omezování velikosti rodin. Nicméně vychází ze starých představ, z dob, kdy studovalo omezené množství lidí, na vystudování byly vysoké nároky, brzy končilo a absolventi měli velké možnosti uplatnění.

Odloučení od kosmických kritérií v tomto případě proběhlo metodou kvazikonzervatismu: Paradigma se mění a pochopení jeho skutečného stavu se neděje, netvoří se nová pravidla pro nové situace a vyžaduje se plnění starých, která už dávno ztratila platnost. Pokud se pochopí, že je paradigma změněné, vyžaduje se návrat původního, aby staré myšlenky mohly platit. To je málokdy smysluplné.

  Konstruktivismus je formálním opakem fatalismu. Vychází z existencionalismu, řeší existenční úzkost a soustředění na člověka, nespoléhá ovšem na okolnosti, ale snaží se věci řešit lidským rozumem. V dalším textu vysvětlím, proč jsou lidské projekty nedokonalé a čistý dirigismus kontraproduktivní (třeba: když se rodí málo dětí, zaplatíme rodičům za každé dítě, nebo: když je tržní systém nemravný, tak ho zrušíme a zavedeme přidělování). Dirigismus zcela nepostrádá uvědomění procesu nepřirozenosti a někdy se snaží jednotlivé projevy nepřirozenosti řešit. Neobsahuje však uvědomění nedokonalé lidské podstaty a tím i nedokonalosti lidských projektů. V malém rozsahu, v dílčích mutacích řádu nevadí dirigistické jednání, pokud je možno vyzkoušet projekty v praxi a případně od nich odstoupit. Skutečný konstruktivismus je tenkrát, když lidské projekty staví nad přirozený a tradiční řád a jeho tradiční pravidla bourá, aniž by je nahradil něčím nenicotným. Typickým představitelem byl komunistický režim. Dirigismus transposici dělá jednorázově (obvykle nějakou revolucí), ale nová pravidla neodpovídají kosmickým kritériím, často spoléhají na přímé direktivní řízení člověkem samým (vládcem, úředníkem) a nevytváří systém automatické transposice. Konstruktivismus se obvykle nepříznivě projevuje ve spojení s nějakou ideologií, protože chce „měnit svět“, přirozené principy a tradiční řád mu stojí v cestě a likviduje je (třeba trh). Potom je „vrcholem nepřirozenosti“.

  Nejškodlivější působení dirigismu jsou invazivní zásahy do fungujících mechanismů trhu, rodiny, občanské společnosti, obce apod., které rozvrací, likviduje nebo alespoň narušuje. V případě trhu jsou to především komunistické představy, v případě rodiny feministické, individualistické a relativistické.

Leave a Comment