english version

Osvobození a odloučení člověka, Marxovo odcizení

 

Marxistická filozofie a její následovníci (frankfurtská škola a p.) řešili problémy systémů. Filozofie navazovala na politiku, měla podpořit řešení lidských existenčních problémů. Veškeré myšlení ovšem zůstalo v rámci nepřirozenosti, naopak věci se mnohdy měly řešit dalším odklonem od tradičního řádu a přirozených mechanismů – trhu a demokracie. Představa o ztracené sounáležitosti byla někdy iracionální. Tyto koncepce měly částečnou platnost, nepostřehly však podstatu – povýšení člověka nad přirozené principy. Hlubšímu poznání bránila strukturace odloučení, které se v jisté době projevovalo pouze u některých vrstev (tříd). Existovalo odloučení vyšších tříd, které už přijaly odloučení, od nižších tříd, které ještě vykazovaly určitý aspekt sounáležitosti. To vedlo k představě jakési „proletářské solidarity“, která byla účelová ve strukturálním boji, ale myslitelé její význam přecenili. Hlavní Marxův omyl byl ve spoléhání na dokonalého člověka, iracionální sounáležitost a nepochopení funkce přirozených mechanismů trhu a demokracie. Jeho aktivita vedla k úplnému zavržení kapitalismu, nebylo pochopeno, že přirozené mechanismy v tehdejší historické verzi kapitalismu nemají podmínky a vlastně se nemohou rozvinout. Právě rozvinutí demokracie později Marxe překonalo. Naopak zavržení demokracie a trhu v komunistickém režimu vytvořilo anomickou společnost, ve které bylo nutno silně omezit svobodu, aby vůbec fungovala. Víra v dialektiku a neschopnost pochopit uzavřenost a determinovanost přirozených principů, uvnitř kterých dialektika neplatí, měla tragické následky. Marxovy myšlenky se obvykle zcela zbytečně vrací tenkrát, když demokracie nefunguje a neexistují pravidla, která by nastavila parametry trhu. Marxova teorie je však vcelku nepoužitelná, lze se jen poučit z některých myšlenek. Jednou z nich je teorie odcizení.

Již Hegel si všiml (viz 71) jakéhosi odloučení člověka od své vitální podstaty a uzavření se, což na druhé straně znamenalo externalizaci, předání svého já vnějšímu světu. Marx tvrdil, že člověk si nemůže v kapitalismu přivlastnit tento externalizovaný aspekt své osoby, zbaven vlastního já. Toto JÁ spočívalo v pocitu skupinové sounáležitosti a jakéhosi přirozeného života člověka. JÁ ovšem kapitalismus vykořenil (životní prostředky patří někomu jinému, každá věc je něčím jiným než je, moje činnost je využívána k něčemu jinému než chci….). Habermas (viz 71) tvrdí, že člověk se pod vlivem systému odklání od svého „životního světa“. Na prvním místě kritiky je viditelný nepřítel – kapitalismus, jako určitý model sytému založeného na tržní ekonomice. Kapitalismus má svoje vývojové fáze (viz 74), v té poslední je vlastně totálně vládnoucím režimem, protože přirozený mechanismus trhu zvýhodňuje bohaté a ti potom ovládají i státní aparát. Takový režim je samozřejmě špatný a diskontinuální, protože státní aparát by měl být ovládán demokracií a nadřízen trhu. V podstatě můžeme historicky nahlédnout, že kapitalismus je tím horší, čím více jsou deformovány přirozené mechanismy trhu a demokracie a čím větší je direktivita – tedy buď úřadování, nebo vláda monopolů a mafiánů a se státem spojených korporací.

Tržní mechanismus může a nemusí podporovat nepřirozenost a odloučení. V současnosti se tak děje protože má tzv. keynesiánský charakter, je založen na plýtvání, ničení životního prostředí a nadměrném vyčerpávání zdrojů. Zároveň stravuje člověka honbou za úspěchem a prospěchem a nedovoluje mu se rozvinout jinak a vykonávat svoje přirozené povinnosti k lidskému rodu. Pro takový režim je kritika klasiků v podstatě věcná (vyjma některých plevelných a omylných názorů). Ale už obyčejný klasický liberalismus, ve kterém si konkurovaly malé rodinné firmy, většinou vyráběly potřebné věci, které lidé kupovali bez vnucování, lidé zároveň měli i určité samozásobení, nebyli závislí na světovém trhu, podává zcela jiný obraz kontinuální společnosti založené na trhu (samozřejmě musíme brát na zřetel tehdejší nižší materiální status).

Ale klasikové socialistických teorií nemysleli nadčasově, chtěli osvobození ((release)) člověka od práce pro kapitalisty. Chtěli svobodnou práci, ale v nepřirozené společnosti, kde člověk bude pracovat buď pod vedením komunistické kamarily, nebo bude dělat jen dobrovolné práce (odměna podle potřeb). První samozřejmě není žádné osvobození (naopak) a druhé je nepřirozené, protože člověk ztrácí přirozené dovednosti a postupně degraduje.

Omylem shora uvedených teorií odcizení je především redukce jen na některé jevy, které se zdají být v dané době společensky významné a špatná představa o lidské podstatě. To potom vede k myšlence, že odcizení lze překonat osvobozením ((release)) člověka od řádu a od systému (kapitalismu) a návrat k přirozenému (životnímu) světu. Protože autoři a apologetové těchto teorií jsou v zajetí představ o dokonalém člověku, domnívají se, že takto osvobozený člověk bude nejenom šťastný, ale i dobrý. Ve skutečnosti je člověk nedokonalý, nemůže existovat bez řádu (viz předchozí kapitoly) a osvobození ((release)) od řádu vede k chaosu a diskontinuitě. Toto osvobozování bývá maximalizováno, přesáhne do odloučení od tradičního řádu, který zajišťoval funkci rodin a společenstev a vůbec všech vitálních přirozených pravidel, a tím naruší přirozený život, který potom paradoxně je uchvácen tržním systémem, protože ten jediný má jasná pravidla a může lidem zajistit řád, nebo je jej nutno suplovat totalitou. Celý problém se řeší jen mezi těmito dvěma redukovanými tématy, která se střídají a vrací a lidé se věnují jenom jim. Podstatné ovšem je, že v rámci obou témat se lidé začnou osvobozovat od všech zátěží života, začnou si pro to vytvářet teorie, které jsou pošetilé z hlediska funkce společnosti a zodpovědnosti za budoucnost, nicméně je budou urputně prosazovat, do obou témat dosazovat a obhajovat, protože jsou součástí příjemného a nezodpovědného života, a neuznají, že ony jsou příčinou krize, protože by museli tento život změnit. Boj za osvobození od zátěže obecného řádu končí osvobozením ((release)) od přirozenosti (tím neodmítám boj za změnu režimu). Osvobození a odcizení zahrnuji obé do pojmu odloučení, protože vychází ze stejného zdroje a mnohdy je nelze od sebe odlišit. Proti sobě stavět první dva pojmy bylo činěno vesměs účelově pod politickými zájmy.

Příkladem osvobození vytvářejícího odcizení může být příběh rozpadu rodin: Osvobozením ((release)) ženy a muže od vzájemné závislosti v rodině: osvobození ((release)) od materiální závislosti samostatnou výdělečnou činností, osvobození ((release)) od dělby práce v rodině, osvobození ((release)) od tradičního řádu, podporuje silně odcizení: neschopnost založit rodinu, rozvody, špatnou výchovu dětí, cílenou neplodnost. Tyto zhoubné jevy nevznikly samy od sebe, ale jejich existence se objevila s myšlenkou osvobození ((release)) člověka od všeho, od čeho je to možné. Osvobozením ((release)) od zájmů společnosti a tradičního řádu vzniká vzájemné odcizení lidí: nespojují je společné cíle, zůstávají jen cíle individuální, které jsou vzájemně spíše konkurenčního charakteru. Libovůle (svobodná vůle bez omezení systémem), která je v pozadí marxistických představ o beztřídní společnosti a na které by měla být založena společnost, je základem „svobodné práce bez donucování“; pokud se vůbec realizuje, nakonec vede ke ztrátě lidských schopností a zodpovědnosti. Určitě mi budou oponenti tvrdit, že jsou případy, které tuto kauzální závislost nepotvrzují, ale pokud vím, budou argumentovat buď nepřevažujícími případy, nebo teorií „dokonalého člověka“, kterou ovšem nelze prokázat.
Cíl osvobození – svoboda a rovnost člověka má smysl jen ve společenských vztazích, podporujících přirozené mechanismy trhu a demokracie. Jsou to především všechny způsoby svobody a rovnosti, které slouží zájmům demokratické společnosti a tím podílu jednotlivce na moci. Dále svoboda kreativity a rovnost příležitostí. Jiný druh rovnosti může mít podpůrný nebo parciální význam, nemá ovšem obecnou hodnotu. K tomu náleží zcela jistě materiální okolnosti existenčního prostředí, vznik ukořeněné střední třídy tvořené většinou obyvatelstva, která bude materiálně nezávislá, ve svých rozhodováních svobodná a její příslušníci si do největší možné míry rovni v rámci zákonů. Tito příslušníci střední třídy budou mít své zájmy totožné se zájmy společnosti, protože jen ona jim bude garantovat jejich majetek, postavení a rezervy vytvořené prací. Zároveň to nebudou jednotlivci, ale rodiny, malé firmy nebo družstva, budou tedy tvořit společenstva známých lidí a jednotlivci je budou jen reprezentovat. Svoboda je zároveň v možnosti dostat práci a vybrat si prostředí firmy a lidi, se kterými chci spolupracovat, případně pracovat sám v rámci nějaké sítě nebo přímo pro trh. V žádném případě se svoboda nedosáhne ve společnosti lidí nemajetných a bez rezerv, řízené velkokapitalisty nebo komunistickými úředníky, a to přesto, že by společnost vykazovala jiné druhy tzv. osvobození (osvobození od rodiny a zodpovědnosti), kterými vládnoucí skupina bude manipulovat, protože ji to nic nestojí a bude chtít tím zakrýt nesvobodu. Opravdová reálná svoboda začíná u nezávislých zdrojů obživy, majetku a ukořenění v domově. Jediný smysl osvobození je boj za nadčasovou společnost, ostatní obmysly jsou zavádějící, jsou totožné s odloučením a vedou k odcizení.

Domnívám se, že ukořenění, které uvádím dále, je, mimo jiné, také možností překonání Marxova pojmu odcizení, návratem získávání životních potřeb bez prostředníků a správným zhodnocením věcí. Sounáležitost se dosahuje spoluprací na budování domova a vzájemnou závislostí ve společenstvu, nicméně musí být přítomný i pocit soutěže s domovy jiných lidí, jinak není pravděpodobný vznik skutečné sounáležitosti.

Leave a Comment