english version

Obroda – duchovně kulturní návrat

 

  Obroda (revival) je použití starých vzorů k novým věcem. Zároveň může obecně být i fyziologickou obrodou lidské vitality a životního prostředí. Historický vývoj civilizace jde po spirále a vrací se ke starým vzorům, nikoliv na totéž místo. Tento návrat obstarává obroda, princip umožňující návrat, snaha o návrat. Návratem ve smyslu obrody nemůže být dosažení původní historické pozice: Technické nástroje mezitím vytvořené se nezruší, vědecké objevy nezapomenou a hlavně bída minulosti, tak často oponenty uváděná, se nevrátí, protože tenkrát byla tvořena přelidněností a nedostatkem zdrojů. Šroubovice vývoje rozsuzuje spor o tom, zda tu už „všechno bylo“ (Bin Akih) nebo „vše je nové, nic tu nebylo“ (Popper) (viz 38). Dá se říci, že oba mají i nemají pravdu, něco tu bylo a něco je nové. Konzervatismus se v obrodě stává akční silou, nespočívá v obhajobě stávajícího stavu, ale v návratu starých dobrých věcí.

  Šroubovice vývoje je probabilistickým přirozeným principem zjištěným experimentálně a dokazují jej historicky stálé návraty různých paradigmat, nikoliv ovšem nepozměněných. Přesto šroubovice je jen přibližný tvar, přírůstek vývoje směrem vzhůru je sporný z hlediska výchozí představy, co je vlastně pokrok, proto je svislá osa spíše osou novosti (viz 38), přírůstek věcí, které tu ještě nebyly. Ty, které mají charakter ideálního bytí, jsou přínosem pro kosmos, přidávají se k ostatnímu ideálnímu bytí a kompletují se jako explikátní řád (65), který se může „zabalit“ a předat kosmu. Ty věci, které jsou součástí obrody a stáčí šroubovici zpět, samozřejmě nové nejsou, tedy ani netvoří přírůstek explikátního řádu.

  Obroda být samozřejmě nemusí, vývoj se nemusí stáčet kruhem zpět, ale společenstva, která se nevrací, napřimují svůj vývoj do nicoty, jak ukázal komunistický režim – spoléhají na nedokonalé lidské výmysly. Na druhé straně český národ svým obrozeneckým hnutím se vrátil ke své svébytné historii na jiné úrovni a jaksi pozměněn. Pokud by se nevrátil, vystoupil by z dějin, zanikl by jako odlišný kulturní vzor. Thatcherová se vrátila k liberalismu svých předků a dokonce komunisté tak učinili i v Rusku po 70. letech a napodobili vzor ruské republiky z mezidobí po zbavení moci cara do říjnové revoluce. Řecký národ se zachoval kvůli schopnosti obrody, několikrát se vrátil ke staršímu vzoru, nikoliv ovšem k úplně nejstaršímu. Tímto způsobem se zachovává především jazyk. Takto obrozené útvary jsou životaschopné, na rozdíl od „napřímených“ vývojových linií různých ideologií, jejichž aproximací je výstup ze šroubovice vývoje a tím z dějin. Jiné případy mohou být drastičtější, dá se říci, že starý Řím také vystoupil z dějin, křesťanství jej nezachránilo, byť se na něj spoléhalo, zřejmě potřeboval ještě něco jiného, nejspíše obrodu vitality samotných Římanů, nikoliv spoléhání na své barbarské spojence. Přesto se obrazy starého Říma stále vracely a ovlivnily celý středověk včetně renesance.

  Podle Sheldrakovy teorie jsou staré obrazy různých situaci nejen známé z historie, ale jsou zároveň vepsány i v morfogenetické paměti vesmíru (viz 65 str. 326). V genetické informaci lidí se zachovávají tvary, situace, obrazy, prostředí, okolí, krajiny. Obrazy ze života předků, situace a celé prostředí domova jsou takto k disposici i vzdálenějším potomkům a jaksi se nabízí k použití, ačkoliv je nikdy nezažili a ani třeba o nich neslyšeli. Archerová (viz 71) vysvětluje to, co Sheldrake ověřil i na zvířatech, že kulturní systém nezávisí na tom, čemu lidé tady a teď věří, ale na celé minulosti předků. Morfogenetická paměť se ztrácí se vzdáleností od místa minulého obrazu a s časem. Totalitní komunismus z dějin vystoupil, to ovšem neznamená, že v morfogenetické paměti nezanechal nic z obrazů svého paradigmatu. Národy evropského Východu a Západu jsou stále odlišné, nejlépe je to viditelné na obou dílech Německa. Češi by se dnes podobali Rakušanům, pokud by neudělali komunistickou zkušenost. Slovinci se více podobají svým sousedům na západě, protože neměli na hranicích tak striktní železnou oponu. Obrazy se budou zjevovat potomkům ještě dlouho a podporovat v jejich smýšlení to, co lépe těmto obrazům odpovídá. Ideje se ovšem nedědí, těchto „dědičných“ obrazů (třeba jistota zaměstnání za komunistického režimu) může využít i jiná teorie. Obvykle se vynoří ten obraz, který se týká podobné prožívané situace.

  Právě touto teorií lze vysvětlit vývoj ve spirále, návrat ke starším vzorům je snadnější než k něčemu zhola novému, částečná obnova podle starého je tedy samozřejmější a praktičtější, podporována vlivem morfogenetické paměti. Přitom návrat (obroda) nemůže být dokonalý, ale také se nekoná k nějakým velmi starým věcem, které časem z prostoru kosmické paměti vyšuměly. Do mutací v rámci přirozeného výběru se zahrnuje i tento fenomén: obrazy a zkušenosti předků. Vzory chování předků existují dále a nedovolují nějaké „velké skoky“, „kulturní revoluce“ a jiné pošetilosti; zvláště při neúspěchu takových fantasmagorií se obrazy ze života předků silně vybaví a stáčí vývoj zpět.

  Národy Západu si takto „pamatují“ spontánní odlučovací kampaň šedesátých let, která na Východě neproběhla, naopak poměry byly převážně konzervativní. Návrat ke starším vzorům před odlučovací kampaní je snadnější pro národy Východu, zatímco Zápaďané budou stále mít v paměti obrazy své „kulturní revoluce šedesátých let“, kdy se „objímali“ se všemi národy světa, tolerovali všechny odlišnosti a mysleli si, že pacifismem vyřeší všechny problémy. Tyto naivity se stále vrací, stále jsou vnucovány Východu hospodářskou silou i politicky, univerzity jsou stále v zajetí těchto obrazů. Východu nezbývá, než si zachovat nějakou kulturní nezávislost a vytvořit vlastní vzor. Obava z návratu komunistického režimu tomu ovšem brání a tak je zapotřebí nového ideálu.

Leave a Comment