english version

Obecný řád, transposice, společenský a tradiční řád

 

Obecný řád je obraz, který člověk ve svém životě vnímá jako soubor pravidel, podle nichž žije. Jsou to pravidla, která jsou dána vnitřně lidskými emocemi, instinkty a intuicí (lidská podstata), pravidla mající zdroj ve společenském řádu operativním (situační příkazy nadřízených lidí) a tradičním (dogma a tradiční pravidla zakotvená výchovou), dále v přirozených principech obvykle daných potřebností obživy a vůbec tlakem existenčního prostředí. Tedy všechno to, co lze považovat za přirozeně i nepřirozeně nelibovolné. Mnohdy nelze fragmentovat jednotlivé zdroje lidského přizpůsobování. Obecný řád je souborem normativních informací různého původu a různé ontické podstaty, koordinující činnost člověka. Je zapotřebí též upozornit na to, že člověk je součástí přírody a nadčasová musí být i příroda. Proto obecný řád chápeme pouze tak, že obsahuje také pravidla pro zacházení s přírodními objekty.

Obecný řád je soubor struktur (viz 66), podle každé z nich je potom regulováno lidské jednání. Obecný řád vytváří lidské role, při jeho změně se některé role přizpůsobují, zanikají a vznikají nové. Celý obecný řád, jeho struktury i role předchází lidskému jednání, ale lidským jednáním se pozměňuje a vzniká inovovaná verze. Změnu pravidel lidským jednáním nazývám transposicí. Struktura je svým charakterem reálná, uvnitř má pravidla ideálního charakteru. Nová pravidla vzniklá na základě transposice vytváří pro člověka nové role nebo upravuje staré. Kosmos nezkoumá vnitřní struktury obecného řádu. Má na něj jako na celek jen určité požadavky, které jsem nazval „kosmická kritéria“, která se týkají pouze vnějšího obrazu obecného řádu. Vnitřní změny obecného řádu tedy nesmějí narušit jeho výsledné vnější působení, vnitřní transposice pravidel (třeba nahrazení přirozeného principu pravidlem tradičního řádu) musí mít takový charakter, aby obecný řád se navenek choval k nadřízeným kosmickým principům stále stejně a měl stejné účinky.

Zákon přirozeného výběru má více slojí. Nejnižší se týká živých tvorů jednotlivě a vybírá jedince nejlépe přizpůsobené prostředí (tento výběr už u lidí v nepřirozeném světě je silně omezen). Vyšší sloj vybírá pro dané prostředí nejlépe přizpůsobená společenstva a tím provádí výběr pravidel jejich obecných řádů a vybírá ta nejlépe přizpůsobená prostředí. Zákon přirozeného výběru (pokud ovšem ještě mezi společenstvy funguje) tedy nutí společenstvo k transposici pravidel obecného řádu v souladu s měnícím se prostředím.

Kosmickými kriterii je požadavek takové formy života a chování člověka, aby jeho existence byla trvalá. Měl přirozenou reprodukci, nikoliv přemnožení, vitalitu takovou, aby generačně psychosomaticky nedegradoval, zachovával zdravé životní prostředí atd., jak je známo a popisuji jinde, prostě zachovával přirozený život.

Obecný řád se vývojem vnitřně proměňuje, jen dílem má pravidla ideálního charakteru. Pravidla ideálního charakteru lze tedy odstraňovat nebo zavádět, nikoliv jejich vnitřní podstatu měnit. Pravidla reálného charakteru lze měnit. Struktury obsahují pravidla z obou zdrojů, transposice se provádí změnou reálných pravidel a vyřazením nebo výměnou ideálních pravidel. Struktura má tedy navenek reálný charakter (mění se v čase a prostoru). V podstatě se proměňují jednotlivé struktury řádu a tím mění obecný řád, který má tím navenek reálný charakter. Mutace pravidel řádu přicházejí s lidskými myšlenkami, které se ujmou jako pravidla. Tato mají buď epizodické trvání, nebo obstojí v rámci přirozené selekce a stanou se součástí tradičního řádu. Zároveň jsou jiná pravidla odstraněna. Jestliže byla nová pravidla vybrána pod řízením přirozených principů (zákon přirozeného výběru) dostanou ideální charakter. Tímto způsobem ovlivňují přirozený řád a tak se člověk stává „spolutvůrcem vesmíru“. To vystihl velmi dobře David Bohm ve své teorii implikátního řádu (viz 65). Implikátní řád je ideální bytí, přirozené principy, tedy to co nazývám přirozený (kosmický) řád. Z něho si lidské společenstvo „rozbalí“ (převezme určitý obraz) pro svoji potřebu část nazvanou explikátní řád. To je především tradiční řád a přirozené principy člověkem používané, tedy ideální část obecného řádu. Člověk ovšem používá ve svém životě též pravidla, která sám vymyslel (reálné bytí), a která jsou také součástí obecného řádu. Ta jsou buď operativního charakteru (příkazy) nebo dlouhodobější pravidla společenského řádu. Ta projdou přirozenou selekcí, část se stane součástí tradičního řádu a část se projeví jako epizodická a obvykle zaniknou. Všechna ideální pravidla, tedy ta původně „rozbalená“ stejně jako ta nová, obvykle zvěcnělá dogmata (viz 79) prošlá sítem přirozeného výběru, se opět „zabalí“ a jejich obraz se připojí k implikátnímu řádu. Člověk tím spolupracuje s kosmem a dodává mu jsoucnosti ideálního bytí (příklady uvádím v oddíle o dogmatu). Je jen jedna podmínka: epizodická pravidla kosmos nepřijme, protože mají reálný charakter.

Od bodu nepřirozenosti člověk nedodává kosmu ideální pravidla. Tím ztrácí význam pro kosmos, odloučil se od kosmu domnívaje se, že si vytvoří vlastní řád, vlastní kosmos, vlastní implikátní řád. Pravidla, která člověk vytváří v nepřirozeném světě, nejsou vybrána přirozenými principy, jsou reálného charakteru, jsou epizodická stejně jako už existence samotného člověka.

Před bodem nepřirozenosti odstraňování přirozených principů z lidského života vyvolalo transposici tradičními pravidly, proto též níže uvedené tradiční pravidlo pro vznik rodin nahradilo původní přirozený spontánní sex a společnou výchovu dětí v úzkém společenstvu. Vnější podoba obecného řádu a jeho působnost tím nebyla narušena. Berger a Luckmann (viz 79) tvrdí, že člověk je chudý na instinkty a proto vyžaduje instituce. Těmito institucemi byl tradiční řád, který nahrazoval funkci instinktů. Teprve odloučením společenstva od tradičních pravidel se hroutí vnější podoba obecného řádu, jak bude postupně vysvětlováno, člověk dnes nemá ani instinkty, ani řád.

Ve srovnání obecného řádu se spontánním řádem F. A. Hayeka (viz 13, 23, 24) bych si dovolil tvrdit, že v podstatě výklad spontánního řádu (viz 24), vyjma některých zcela specifických částí, je použitelný pro výklad obecného řádu a platí spíše pro historické způsoby jeho transposic. Já podávám obecný řád jako soubor pravidel ideálních i reálných, která jsou obrácena přímo k člověku, a člověk se jimi řídí ve své životní praxi. Vnitřní mechanismus změn, které jsou částečně spontánní, lidé provádí, aniž by sledovali nějaký účel, nebo je provádí cíleně, nazývám transposičním mechanismem. Název spontánní řád, tak jak je uváděn F. A. Hayekem, bych v mém výkladu považoval poněkud za zavádějící, protože ze zcela obecného pohledu transposici mnohdy dělají lidé účelově, mnohdy vládcové, mnohdy davy revolucí, tedy výsledný produkt není vytvořen jen spontánně na základě nějakého mechanismu. Většina transposic udávajících směr vývoje je konstruována a spontánní jsou jen přirozené principy.

Člověk ve svém životě nerozlišuje jednotlivé díly obecného řádu: Ráno vyjede autem, které je produktem vyspělé techniky založené na ideálních principech realizovaných v reálném produktu, za svými obchody, ve kterých se přizpůsobuje tržnímu mechanismu s ideální řídící složkou, nicméně má velkou míru svobody. Při jízdě se řídí dopravními předpisy – pravidly operativního charakteru, které svobodu sice do značné míry omezují, nicméně v jistých mezích dovolují. Potom, veden kulturně upravenými instinkty, si vzpomene na svoji ženu a děti a jde do obchodu koupit dárky, při koupi jsou ovšem instinkty částečně přehlušeny tržním principem. Koupě je nakonec kompromisem mezi cenou (tržním principem) a snahou o kvalitní dárek (instinkty). Výchova dětí je dána kulturními pravidly, která sám ovlivňuje, a její kvalita je velmi závislá na tom, jak si uvědomuje budoucnost. Zda jenom jako hédonickou a konzumní záležitost, nebo myslí na budoucnost obecně, tedy z pohledu budoucnosti společnosti, na které je konec konců závislý. To závisí na jeho přesvědčení získané výchovou a vlivem prostředí.

Tradiční pravidlo je takové, které má vliv na kontinuitu společnosti, má tedy dlouhodobou účinnost, a soubor takových pravidel je díl obecného řádu nazývaný tradiční řád. Pravidla jsou odzkoušena dlouhodobou praxí v lidské společnosti, která byla úspěšná v procesu sociálněkulturní evoluce, tedy prošla sítem přirozeného výběru. Tato soutěž společenstev nebyla jenom válečná, ale i v rychlosti osídlování neosídlených prostor, vytváření vzorů k napodobení, přičemž vzorem byl především úspěšný řád. Protože se společenský řád vyvíjel v přirozeném konkurenčním prostředí a neúspěšný společenský řád zanikl (nemuselo zaniknout vždy i společenstvo, pokud přijalo úspěšný vzor), zatímco úspěšný přečkal historické procesy, můžeme říci, že historicky ověřená součást společenského řádu –  tradiční řád má v sobě znaky ideálního bytí (přirozených principů), protože prošel sítem zákona přirozeného výběru, proto také můžeme říci, že alespoň některé jeho segmenty jsou součástí ideálních principů. Protože ne všechny znaky přirozených zákonitostí může člověk rozpoznat a některé nechápe, dopouští se obvykle fatálních chyb při zásahu do tradičního řádu na základě svého nedokonalého rozumu.
Třeba tradiční pravidlo pro zakládání rodin požadující, aby mladý pár nezačal sexuální život před svatbou, jehož plnění bylo kdysi vyžadováno, vypadalo jako zbytečné omezování. Ve skutečnosti bránilo promiskuitě a stálému střídání partnerů. Mladí lidé vedení přirozenými instinkty se museli stát manžely, aby mohli spolu sexuálně žít, volný nezávazný sexuální svazek společnost neuznávala a ostrakizovala. Vznikla rodina v mladém věku rodičů a tím i prostor k dostatečné natalitě. Na základě tohoto a ještě dalších doprovodných pravidel mělo společenstvo dostatek potomstva a muselo se i jinak tomuto stavu přizpůsobit, musely vzniknout navazující mechanismy umožňující mladé rodině obživu a existenci. Dnes vidíme, jak toto pravidlo s návaznými opatřeními bylo produktivní, dávalo do souladu lidské instinkty s potřebami společnosti. Nyní toto pravidlo neplatí a mladí lidé spolu dlouho žijí bez dětí a střídají partnery, vidíme, že dřívější věk prvorodiček se zvýšil z 21 na 29 let, což už je značně mimo biologicky optimální období a nevýhodné pro vznik a zdraví dalších dětí. Nejhorší ovšem je, že společnost nemusí pomáhat mladým rodinám, protože nejsou, prostředky využijí lidé i společnost na něco jiného. Společenské problémy se řeší omezováním existence potomstva.

Obecný řád s pravidly zajišťujícími budoucnost byl evolučně perspektivní a společenstvo mělo větší pravděpodobnost přežití. Jádro tohoto pravidla můžeme považovat za součást přirozených principů, také proto, že navazuje na nezměnitelnou lidskou podstatu (citový vztah, sex). Některé okrajové části tohoto pravidla je možno měnit, jsou tedy součástí reálného světa, jádro je ovšem v interakci s nezměnitelnou lidskou podstatou. Touha po sexu a romantické vztahy u mladých lidí je součástí lidské podstaty. Jádro pravidla na to navazuje a usměrňuje sex do manželství, tím, že ho jinak pro mladé lidi nedovoluje nebo nějak odmítá. Víme, že shora naznačené pravidlo obsahovala všechna monoteistická náboženství (křesťanství, islám) a pochopili jej všichni společensky angažovaní vůdci a proroci. Stalo se dogmatem, tedy jakýmsi neověřitelným a nezdůvodnitelným pravidlem, vyzkoušeným generacemi, nicméně problematicky dokazatelným. Dogma obsahuje pravidla, která se děti učí, aniž by se mohla vysvětlovat, protože je to mnohdy na daném edukačním stupni nemožné.

Společenstva, která měla promiskuitní společenský řád, nepřežila v soutěži s ostatními (příkladem mohou být domorodí Havajané, starořímská šlechta apod.), mimo jiné také snadnějším přenosem nemocí, ale hlavně nízkou natalitou a špatnou výchovou dětí. To ovšem nevylučuje v jisté nepříliš velké míře mnohoženství.

Dogma mnohdy nahrazuje v rámci transposice už nefungující přirozené principy. Shora uvedené pravidlo se dostalo vývojem do dogmatu proto, že společenské poměry se změnily, dřívější spontánní sex začal působit diskontinuálně, bylo nutno zavést pravidlo pro vznik rodin. Transposice zachraňovala společenstvo při změnách života. Zemědělství bylo vykonáváno úspěšně jen pod vlivem mnoha dogmat, která se musela dodržovat, protože člověk ještě neznal zákonitosti přírody (třeba fotosyntézu). Mnohá z nich byla spojena s rituály dokazujícími spojení s kosmickým řádem jakýmisi prosbami, aby se neprojevila jeho „drsná tvář“. Člověk, který původně žil v přírodě, využíval jejích samočisticích mechanismů. Jakmile se odstěhoval do měst, musel uskutečnit některá technická opatření a s tím spojit dogmata, přestože neznal nic o bakteriích a virech. Římané třeba zavedli akvadukty a kanalizaci a návazné zákony, jak je k tomu vedly zkušenosti, aniž by věděli cokoliv o podstatě nemocí.

Lidské jednání v nepřirozeném světě, které odstranilo tradiční pravidlo pro zakládání rodin (a další na něj navazující), dostalo společnost do stavu, který je nevýhodný k dostatečné natalitě a tím je její budoucnost ohrožena. Přitom to nebylo děláno z jiných důvodů, než jen vyhovět lidským konzumním požadavkům zvýšit hédonistický blahobyt. Jiná náhradní pravidla přijata nebyla, nedošlo k transposici, tedy nahrazení vývojem překonaného pravidla obecného řádu jiným, funkčně minimálně shodným. Došlo k degradaci obecného řádu.

Tradiční řád obsahuje mnoho dalších pravidel, z nichž některá přežila všechny modernistické útoky a jen díky jim může společnost fungovat. Třeba nutnost trestat zločinné jednání. Produktivní byl trest smrti v případě velmi nebezpečného jednání. Společnost se zbavila zločinného jedince, který mohl svůj čin opakovat. Nicméně tlak na stále větší a větší extremalizaci individuální svobody před zájmy společnosti vede k odstraňování pravidel, která ještě dosud společnost chrání. Individualismus a relativismus jsou nepřáteli tradičního řádu a jejich upřednostňování předznamenává vyřazování přirozenou evolucí prověřených pravidel vzniklých dříve pod působením přirozených principů.

Podstatnou součástí kultury společenstva je obvykle společenský řád, mající svoji složku zákonnou a morální. Pravidla jsou buď psaná a společenskými institucemi vymáhaná nebo nepsaná, nicméně dodržovaná společenskou konformitou. Pravidla byla buď tradiční, vyzkoušená předchozími generacemi, nebo nová, vytvořená na základě vůle současníků. Schopnost inovovat pravidla společnosti znamenala tvořit mutace pro odzkoušení v existenčním prostředí. Tradiční řád je součástí společenského řádu, který navíc má i pravidla operativního charakteru, tedy jakési dočasné příkazy pro určité situace (dopravní předpisy). Společenský řád je potom součástí obecného řádu. Společenský řád má za povinnost vymezovat a avizovat předem známé zlo a eliminovat pokud možno zlo přicházející zvnějšku (nemoci, přírodní katastrofy, shodu náhod) a nedokonalostí lidí (zločinnost, přestupky apod.). Řád má směřovat k jistotě. Proto lze nazvat spíše chaosem zákony, které strojí léčky pro občany (exekuce na nezaplacenou pohledávku, která není předem několikrát a vyčerpávajícím způsobem vyžadována; vysoká pokuta za zapomenutou průkazku a vůbec tresty za opomenutí, které nezpůsobilo velké zlo).

Tradiční řády se vyvíjely tisíciletí a chtěly obvykle od lidí mnohá omezení, která se jim nelíbila. Mutace řádu, které vznikaly ve společnosti, byly odzkoušeny v existenčním prostředí. Přitom zde nechci nijak preferovat mutace vzniklé na základě lidského rozumu akceptujícího zkušenosti nebo voluntarismus nebo metafyzická sdělení obvykle nějakých proroků (ve starém Řecku filozofů). Každá z těchto mutací byla vyzkoušena v rámci sociálněkulturní evoluce, přičemž se obvykle dodatečně dobře zjistilo, který prorok byl falešný. Svobodné prostředí dokázalo povolit více mutací a tím vetší pravděpodobnost, že se v rámci zákona přirozeného výběru vybere ta správná.

Trvat na původních pravidlech ve změněném prostředí je stejně pošetilé jako dělat zbytečné změny v prostředí, které se nezměnilo, nebo přehnané reakce vyvolané jen malými změnami prostředí. Skokový vývoj řádu vyvolaný revolucemi a válkami obvykle byl důsledkem nerespektování změn prostředí. Nacistické a komunistické režimy byly přehnanou reakcí na přebytkem obyvatelstva způsobenou bídu, kterou předchozí režimy nedovedly řešit, protože nebyly schopny vytvořit pozvolné racionální reflexe na změnu situace. Chyba tedy byla v chování předcházejících režimů, které nebyly schopny reagovat na změny prostředí, a následně v přehnaných reakcích, které se svévolně odloučily úplně od tradičního řádu, snažily se věci řešit lidskými nedokonalými představami o společenském vývoji. V té době byl asi nejvhodnějším příkladem anglický a americký konzervativní režim úměrných řešení odpovídajících změnám prostředí.

Dogma (součást tradičního řádu) je ta část společenských pravidel, která se dávají k uvěření bez nějakého vysvětlení. Jsou pravidla, která vznikla empiricky, byla historicky ověřena a nelze je vysvětlovat (prostě tak a tak to funguje). Dogma je třeba i předsudek, je to staré fungující pravidlo. Původ dogmatu může být různý, nicméně jeho znakem je dlouhodobá funkčnost, aniž by existovala momentální logická vysvětlitelnost. Dogmatu se učí děti a mnohdy se musí „nasoukat“ do hlavy, protože jsou pro život nutné a jejich vysvětlení buď neexistuje, nebo je složité a na daném stupni edukace nepochopitelné, přesto je mladý člověk povinen je dodržovat. Pravidlo se stávalo zvěcnělým, bylo považováno za věc „odjinud“ přesto, že vzniklo původně lidskou činností (viz 79). Civilizace na dogmatech stavěla, člověk dosáhl určité úrovně osvojením si vyzkoušených pravidel a další život potom na nich stavěl jako na základním kameni a mohl si experimentálně nebo vlastními logickými úvahami figurovat další „nástavbu“ na vyšší úrovni. Tím se dostávala civilizace dopředu a do tradičního řádu se dostávala další dogmata, starší byla buď vysvětlena logicky, ztratila znaky dogmatu, mohla však působit dále. Produktivní mohlo být pouze odstranění dogmatu na základě ztráty funkčnosti, nikoliv jen proto, že není vysvětlitelné. Nemusím připomínat, že je pravděpodobné zneužití vládnoucími vrstvami vkládajícími do dogmat svoje pravidla k vlastnímu prospěchu. To už je ovšem otázka veřejné kontroly a demokracie.

V nepřirozeném myšlení zpochybňujícím víru v tradiční pravidla, založeném pouze na svobodné kreativitě, nastává problém ztráty energie, malé výkonnosti a myšlenkovém chaosu,  vzájemných bojích a přesvědčování i o zcela primitivních věcech, které by mohlo obsahovat dogma, teprve nástavba nad toto dogma by byla svobodná. Odstranění funkčních dogmat jen proto, že je rozum neumí vysvětlit je znakem „pýchy rozumu“, hloupostí modernity. Zároveň je velmi důležitá výchova dětí a mládeže v dogmatu i ostatních dobře vysvětlitelných pravidlech. Byla by asi zbytečná jen výuka pravidel dogmatu, kdyby nesledovala též výchovu k víře v dogma, tedy v přesvědčení, že dogma je pravdivé a užitečné. To zahrnuje na prvním místě podpora obecného myšlení, dávající najevo, že existují věci, které prostě neznáme, ale fungují.

Přesto, pokud existuje racionální vysvětlení, je zapotřebí je předložit, víra se potom nahrazuje pravdou. Ohledně změn řádu je zapotřebí odstranit konflikt mezi vírou a pravdou (oba pojmy jsou metody uplatňování hodnot, mnohdy jsou ovšem zvěcnělé). Pravdu nelze trvale nahradit vírou, jak se mnohdy účelově děje, víra se vyžaduje ve věcech, které pravda vyvrátila. Pravda je totiž produktivní a vede ke správnému jednání. Pravda vítězí i nad vírou (fanatickou vírou prosazované nepravdivé komunistické dogma nakonec podlehlo v souboji s pravdou). Když je něco nepravdivé (obvykle se postupně nepravdivými stávají stará dogmata), je nutno, pokud se opravdu prokáže pravda, to z dogmatu odstranit a jasně dát najevo, že předmětem víry mohou být jen věci pravdivé. Obvykle je to obtížné, nicméně kritický rozum je zapotřebí pěstovat a úctu mít především před pravdou, ovšem opravdu prokázanou, ne jen povrchní a demagogicky šířenou. Dogmata jednotlivých organizací, obvykle církví, pokud jsou od poznané pravdy vzdálená (obvykle staré fundamentální dokumenty), neoslovují lidi, pokud se na nich trvá a vyžaduje se víra ve věci naprosto se skutečností rozporné (třeba geocentrický kosmologický model). Současná egalitářská víra v nepřirozenou rovnost lidí je v rozporu s pravdou, ale vyžaduje se korektnost k této ideji. Víra v existenci duchovních sil však usnadňuje pochopení mnoha jevů a je blíže holickému (celostnímu) pravdivému pochopení světa a jeho principů. Pravda totiž nemůže být redukovaná jen na to co je přímo dokazatelné smysly, ale rozšířená o to, co se experimentálně (historicky) ověřilo. Pravda je „pokora rozumu“, tedy víra v dogma do té doby než je vyvráceno jako nepravdivé, nikoliv likvidace dogmat jen proto, že je nedokonalý rozum neumí vysvětlit.

Pojem obecného nechává otevřené dveře věcem, které nás přesahují, umožňuje holické myšlení. Chápání obecného je způsob myšlení, které nám umožňuje vidět věci v nadčasové perspektivě, předvídat na základě pravdy o současnosti a minulosti budoucí vize s předběžnou opatrností a přidržením se přirozených principů. Jednoduchým příkladem je stavba domu nebo výchova dětí. Ale obecné má i prostorový rozměr, tedy pro celou společnost. Příkladem je starost o zdraví a pracovní schopnost lidu. Obecné zahrnuje nadčasové myšlení, proto také konformní idea není obvykle obecná. Snaha o dobro v obecném prostoru a času je maximalizací dobra a mravnosti. Obecná pravda je pravdivější než konkrétní, pravda je tím větší, čím obecnější je myšlení. Takové ideje jako sounáležitost musí být obecného charakteru. Kdo obecně myslí, vžívá se, ztotožňuje se s obecným řádem a může jedině tak vytvářet nadčasově orientované vnitřní změny řádu. Proto také ti, kteří by se rádi vydávali za proroky, snažili se o změny lidského chování a pravidel společnosti, je nutno testovat na obecnost a nadčasovost. Obecné poznání zahrnující polární hodnoty vytváří podmínky pro harmonické rozhodnutí. Samozřejmě, že běžná účelová životní rozhodnutí budou redukovaná a konkrétní.

Opakem obecného je konkrétní, fragmentární, redukované. Např. konformní ideje bývají redukované proto, že neberou na zřetel budoucnost. Někdy se tvrdí, že asijské civilizace mají přírodní náboženství, které se sice rozpadá do různých kultů, ale je neseno obecnou myšlenkou, zatímco evropská civilizace je fragmentární. Nemohla by být ovšem zcela bez řízení obecným, jinak by neuspěla. Naopak východní civilizace sice mají zřetelně obecné ideje, ale chybí jejich napojení na konkrétní. Odtud vidíme, že fragmentace je nutná k dosažení produktivity, ale řízení obecným je taktéž zapotřebí, a nynější krize je právě daná odloučením od obecného, nikoliv fragmentací jako takovou.

Odtud také vychází správná a historicky ověřená metoda západní civilizace: Metoda analýzy a syntézy. K řešení problému je zapotřebí prvky izolovat, problém fragmentovat (analýza). Nesmí se ovšem zapomenout na obecnou ideu, tedy opětné zařazení vyřešených problémů do obecné ideje (syntézu).

Leave a Comment