english version

Národní humanismus

 

  Národní humanismus je součástí obrody vitálních vlastností člověka a podporuje ukořenění. Vlastenectví je součástí přirozeného pocitu sounáležitosti. Je možno jej jen kulturně překrýt fenoménem odloučení, který potom samozřejmě působí se všemi svými zápornými důsledky na rozklad hodnot. Obětavost lidí pro cíle NH si nelze představit bez „sociálního kapitálu“, který téma národa nastoluje. Přitom zde lze převážně použít metodu obrody starých vzorů, protože téma národa není nové a v českém národě existovalo bez nějakých závažných morálních selhání.

  Masaryk vyslovil myšlenku národního humanismu tvrzením, že humanita se realizuje v národě, protože lidstvo je pojem, který nic neznamená. V pozadí existovala myšlenka, kterou je zapotřebí oživit: Smysl českých dějin a národní cíle. Německý filozof Teodor Lessing, nacisty úkladně zavražděný v exilu v Mariánských lázních, uvádí (viz 52): „Národy jsou. Národy nelze nechtít. Neexistují (předem určené) národní cíle. Existuje jen národní půda, na níž lze pěstovat cíle….“ Tím jasně odmítl expanzi a definoval, že národní cíle jsou domácí záležitostí a lze je pouze hájit. Národní cíle jsou kulturního a sociálního charakteru. Mimochodem právě tím se stal nebezpečný nacistům.

  Pro národ tedy platí, to co jsem uvedl v oddíle o přirozeném společenstvu a dále to, že národní humanismus je dílčím údělem NH vztaženým na národ. Pouze je nutno zdůraznit cíle pěstované na národní půdě, těmi jsou dnes především zachování národní kultury a fyzické existence což je zcela samozřejmě spojeno se zdravým životním stylem a ochranou přírody, tedy obnovením přirozeného života.

  Národní humanismus jako součást nadčasového nemůže být jen oním dávným národním humanismem Masarykovým, protože tenkrát ještě nadřízeně existovala alespoň některá pravidla přirozeného řádu (určitě nebyl problém s vymíráním). Dnes je úkolem étosu národního humanismu nejenom vytváření sounáležitosti jako sociálního kapitálu, ale též zařazení tématu přírodního prostředí, kontinuity národa, vytvoření soběstačnosti ve zdrojích a další záležitosti ekologického segmentu.

  Lessing také napsal: „Žádný národ nemůže přežít bez sebeúcty“. V současné době chybí národu především sebeúcta. Ta je mnohdy vědomě i nevědomě podrývána sdělovacími prostředky, které uvádí záporné případy ze života národa. Dále politiky, kteří nemají morálku, a celým prostředím stálého záporného výkladu jevů. Mezi tímto záporným výkladem je i tzv. kritický pohled na dějiny, který postrádá kladné hodnocení význačných mezníků dějin, dokonce postrádá i výklad objektivní, aby nebyl záporný obraz narušen. Soustavné podrývání sebeúcty je součástí relativizace. Tento proces je rozkladný, narušuje jednotu a existenci národa.

  A přesto existuje trvalý historický cíl, který má od NH odvozený metafyzický rozměr: Smysl existence národa: Národ tu není zbytečně. Je tu proto, aby soutěžil svým odlišným kulturním a organizačním vzorem v rámci diverzifikovaného světa a tím vytvářet obecný pokrok. Nejsme tu jen k bezcílnému vegetování a přežívání, musíme se zachovat v rámci širší sounáležitosti s přírodou a celým kosmem. Toto poslání nám svěřil Stvořitel. Vše, náš národ a stát, i my sami, máme svoje místo v kosmu. To vše ovšem je dáno u normálního člověka geneticky vitálními vnitřními pocity, projevující se za určitých fyzických podmínek ukořeněním.

Národ nebo stát (záleží k čemu je přednostně směřována identita) je součástí diverzity národů světa. Je subsidiárním elementem podřízeným jen pokud možno nezbytným nadnárodním institucím obstarávajícím nejlépe pouze bezpečnost a rozsuzujícím spory, případně zajišťujícím hospodářskou soutěž v jistém hospodářském prostoru. Soutěž mezi národy je trvalým přirozeným mechanismem a nelze ji vyloučit. Veškeré kosmopolitní ideje zacházející do oblasti zavržení národů jsou scestné, neuskutečnitelné a utopické, jak nás historie poučuje. Nejspíše jsou jen metodou směřující k oslabení národa, který jim uvěří, službou národu jinému. Lidské tribalistické vlastnosti nelze změnit, pouze dočasně nějak kulturně překrýt a to obzvláště na základě fenoménu odloučení. Přesto lze provést přeskupení, tedy likvidace etnik a vznik jiných nebo růst jednoho etnika na úkor jiného. Ale tím vznikají jen konflikty a nic se neřeší.

  Do národního humanismu nespadá extremalizovaný nacionalismus. Obecná vůle i vlastenecká činnost jsou v národním humanismu na základě ukořenění, tedy trvalého vztahu k domovu, obhajoba zájmů rodiny a potomstva, nikoliv na základě ideologie. Za fyzické podmínky k ukořenění se ovšem může bojovat, pokud nejsou, může tedy být cílem snažení vlasteneckých akcí, potom se stává sounáležitost a projekt ukořenění součástí transcendentní ideje. Nacionalismus jako většina metafyzických hodnot má své meze skladebnosti. Od určitého bodu, který obvykle začíná u přípravy expanze na cizí území, je rozkladný v rámci širšího lidského společenství. Přitom nacionalismus ve smyslu „pěstování cílů na národní půdě“ je vlastně s vlastenectvím totožný a má vlastnosti skladebné ideje. Tento rozdíl v hodnocení nacionalismu se relativizačními rozkladnými silami zastírá, vlastenectví se ztotožňuje s útočným nacionalismem.

  V rámci národního humanismu se nejvíce projeví skladebné ideje – sounáležitost, jednota, věrnost, loajalita, kolegialita atd. Odloučenecké chování vidíme nejlépe na válkách sportovních klubů končící násilnostmi na stadionech. Národní jednota by měla všechny přesvědčit, že sportovní zápas není cílem, ale metodou tělesné zdatnosti národa, potom dostává sport hned jiný rozměr v mnoha ohledech.

  Na základě určitých skutečností se můžeme domnívat, že dnes existuje jistý zájem jakoukoliv nezištnou angažovanost pro vlastní národ eliminovat demagogickou propagací historických selhání extremalizovaného nacionalismu. Bohužel, jak už jsem uvedl, nejlépe viditelným výsledkem takové snahy je nemorální jednání veřejných činitelů a neexistence ideového základu pro vymáhání morálky. Latentním je potom ztráta společného cíle a nesoulad zájmů, hledání jiných cílů, případně hledání zařazení do společenstev nebo národů, které cíle mají. Národní nadčasový cíl také zahrnuje potomstvo. Rozklad rodiny včetně nízké natality můžeme též přičíst na vrub ztráty nadčasového a trvalého národního cíle.

  V dnešní době je založeno téma národa nikoliv etnicky, ale konstitutivně (úcta k ústavě) – občanský národ. Moderním je vlastenectví státní nazývané konstituční patriotismus (viz 70), které ovšem vyžaduje, aby ústava nebyla nějakým obecným výčtem práv a zákonů, ale obsahovala kulturní prvky národa, které jsou potom závazné pro všechny skupiny, etnika ve státě, i přistěhovalce. Národní kultura potom není něčím metafyzickým, neuchopitelným, ale zcela jasně definovaným. To je žádoucí v současném světě, kdy se tato kultura prezentuje před ostatními a přistěhovalci potom mohou vědět, co se od nich vyžaduje. Nový kosmopolitismus potom je založen na respektování těchto odlišností, hledání styčných bodů a dostává dostatek informací k přesnému definování styků mezi národy.

  S tím souvisí tzv. politické náboženství (viz 55), které je poněkud nepřesný název pro ideové systémy států založené na vůdčích pojmech státu a národa. Bývá to soubor státních symbolů vyžadujících loajalitu lidu k nim. Mohou být velmi různé, od demokratických (viz tradiční ideje USA: ústava, prezident, národní hrdinové, národní myšlenka svobody jednotlivce atd.) až po totalitní (sovětské: kult hrdinů práce, kult vůdce a p.) nebo feudální rezidua v osobě monarchy. Tento neškodný ideový systém opatřený tradičními hodnotami včetně demokracie považuji za skladebnou hodnotu a je více než nutný, protože je potřebné, aby eliminoval náboženství jiná, která mohou obsahovat fanatické víry v nějaké ideologie a spějící k totalitě. Vytváří to, čemu se říká „sociální kapitál“.

Leave a Comment