english version

Nadčasový přirozený život

 

Přirozený život je trvalý, odpovídá kosmickým kritériím, je tím, co existovalo před bodem nepřirozenosti. Trvalost vyžaduje platnost přirozených principů a přítomnost vitálních vlastností (přirozené instinkty, intuice, city, emoce, sounáležitost s druhými lidmi a s přírodou) u lidí. Netvrdím, že přirozený život je vždy krásný a jen takto sám o sobě nějaký ideál, i on může být špatný i dobrý a víme, že dobrý vždy nebýval, byl plný zápasů a lidských neštěstí. NH by měl vytvořit přirozený život bez oněch bytostných nedostatků, ale přesto obnovit jeho původní smysl. Níže si dovolím vysvětlit vztah  k podobným pojmům používaným dříve.

Člověk se domníval, že přirozený život je špatný, krutý a omezující svobodu, a chtěl jej nahradit krásným lidským světem, který si vysnil jako ideál, ale který vzhledem ke své nedokonalosti není schopen vytvořit, všechny pokusy o „čistě lidský svět“ zklamaly, bylo vždy nutno se navrátit alespoň částečně k některým přirozeným principům (trhu, demokracii) – atributům přirozeného života. 

Teze „čistě lidského světa“ budí u některých lidí opírajících se o ekologické ideály antitezi nějakého „přírodního světa“, která zavrhuje lidské chování poměrně do hloubky, tvrdí, že člověk ničil přírodu už jako zemědělec, způsobil mnoho ekologických katastrof a žádá proto zastavení všeho toho, co přírodu mění. Takto pojímaný svět neodpovídá přirozenému životu, který uvádím a ve kterém člověk přiměřeně přírodu měnil a využíval, aniž by ohrožoval její podstatu svým chováním pod řízením přirozených principů nebo tradičního řádu či vnímáním kosmických kritérií.

Budu zde stručnější, než by si téma zasloužilo, tato publikace má omezené možnosti, proto se omlouvám, že se moje vyjádření může zdát příliš sebevědomé. Přesto alespoň naznačím vztah nadčasově pojatého přirozeného života s tím, jak si jej představovali klasikové. Klasikové definují svůj přirozený svět jako jakýsi naivní dávný svět, spíše vysněný svět, kde více platily přirozené principy a lidské vitální vlastnosti se více uplatňovaly. Proti tomu staví svět vědy založený na „čistém rozumu“. Rozporem mezi přirozeným světem a světem vědy vzniká krize. Svět vědy mění přirozený svět, lidé se řídí vědeckými poznatky a nikoliv svými přirozenými vnitřními vitálními normami. Nastává rozštěpení na svět lidského bezprostředního názoru a vědeckého rozumu. Podle této koncepce přírodní věda není rozvíjením světa přirozeného (naivního), ale jeho radikální rekonstrukcí. Dochází k sebeodcizení, sebeabdikaci, minimalizování citu osobnosti. „Vší životní rozmanitostí jako by zazníval jediný tón lhostejné nicoty“ (viz 67).

Podle klasického (Patočka a další – viz 67, 81, 82) podání člověk žije ve svém přirozeně daném okolí, které zahrnuje složku danostní (zformovaný smyslový materiál, přítomnou a minulou, vlastní i cizí názorovou zkušenost) a složku interpretační (jakási kvazi-zkušenost – naivní nekritické extrapolování faktických zkušeností). Proti tomu stojí jasné a zřetelné ideje vědy. Žijeme tedy ve světě zdání, protože pravdou je rekonstrukce založená na formálních (matematických) zákonitostech, které mají vposled podobu mechanismu. Habermas k tomu dodává, že systém (mechanismus – kapitalismus) požírá „životní svět“ (přirozený svět). Marx tvrdí, že odcizení vzniká prací v kapitalismu, kde člověk nedělá to, co chce dělat, musí dělat to, co nechce, stává se někým jiným, výsledky jeho práce si přivlastňuje proti jeho vůli někdo jiný. Hegel má postřeh, že člověk externalizuje část svého já okolnímu světu. Husserl mluví o přirozeném světě spíše jako o „světě našeho života“.

Já nemluvím o světě, ale o životě. Zatímco pojem svět je statická představa nějakého uspořádání, život se mění, přizpůsobuje se vědě a nepřirozeným začíná být až od jistého bodu. Podle Patočky (viz 67, 81) je krize způsobena vpádem vědeckého myšlení „požírajícího“ myšlení přirozené. Já tvrdím, že vědecké myšlení tu bylo vždy (výroba nástrojů, objevy přírodních zákonitostí, staří filozofové) a vždy ovlivňovalo přirozený život a zařazovalo se do něho. Je stejně pro člověka přirozené jako původní, naivní. Odmítnutí přirozeného života nastalo „pýchou rozumu“, povýšením člověka na boha, vyvýšením člověka nad okolní svět. Protože člověk přirozeně nemůže vše znát, dokonce ani vše dokonale nikdy nepozná, musí se držet jen toho, co zná, a pokud si nechce omezenost svého poznání na základě „pýchy“ připustit, musí fragmentární poznatky povýšit na obecné. Je to ztráta obecného myšlení zahrnujícího i nepoznané, tušené, instinktivní, ale hlavně odstup od tradičního řádu, který obsahoval to nepoznané, tušené a instinktivní jako vyzkoušená a funkční pravidla. Přechod k nepřirozenému myšlení znamená ztrátu obecného a povýšení fragmentárního na obecné. Toto jednání vyžaduje ideologii a potažmo kulturní posvěcení; veškeré sebeodcizení a sebeabdikace jsou zavedeny jistými agendami, lidskými ambicemi, touhou po osvobození, na které věda měla pouze zprostředkující vliv. Člověk se tak nutně chovat nemusí (také se v mnohých případech takto nechová). Vědecké objevy (i matematika) mohou být zařazeny do přirozeného života, jako jeho součást. Pokud bude člověk vnímat kosmická kritéria a uvědoměle je plnit, bude potom přirozený život nadčasový, nicméně určitě nebude odpovídat tomu, který kdysi byl jako naivní svět popisován klasiky. Přirozený život se tedy může vyvíjet, nebude ztrácet svoji přirozenou podstatu, ale jeho změny bude, kromě vlivů existenčního prostředí, vykonávat i věda. V tomto pojetí nejsem alespoň v podstatě osamocen (viz Zdeněk Kratochvíl 82).

Za vědecký „čistý rozum“ (abstraktní myšlení) považuji exaktní lidské uvažování a jednání, které nevychází imanentně z přirozené podstaty života, člověk jakoby se vnitřně od své přirozené podstaty pro tento účel odloučil. Člověk je v určité roli odloučen od všech instinktů, emocí, sounáležitosti, soutěživosti, slouží pouze abstraktním pojmům nebo idejím nadřízeným, neovlivněným vztahem k bezprostředně přítomným lidem. Do nějaké míry dokáže „čistý rozum“ vytvářet lidské role, člověk jakoby hrál (úředníka, vědce, manažera, prezidenta) a řídil se pravidly pro tuto roli a v zájmu jejího výkonu „neznal bratra“. Člověk ovšem tentýž den na jiném místě může hrát jinou roli: otce, sponzora, cvičitele mládeže, člena spolku. „Čistý rozum“ může také uvažovat sám o sobě, tedy kde jsou jeho meze a kde už by zasahovat neměl, že není na světě sám a svět se jím neřídí a nikdy řídit zcela nebude. Může tedy buď sloužit přirozenému životu, nebo se nad něj povyšovat a přirozený život měnit na nepřirozený. Nadčasové myšlení používá „čisté myšlení“, které si je čistě vědecky vědomo, že přirozený život musí zůstat zachován. Je to něco jako „zdravý selský rozum“, překonává zbytečně velkou zátěž filozofického „čistého rozumu“, vkládá více citu a vnímání kosmických kritérií. Člověk přijímá roli „nadčasově myslící osoby“. Myslím si, že je to akceptovatelné odklonem od „pýchy rozumu“. Přirozený život se může vrátit. Přesnější vysvětlení podávám v kapitole o odloučení.

„Čistý rozum“ vždy existoval a existovat musí. Soudci, zákonodárci, úředníci, všichni se musí odpoutat od svých citů, aby dobře dokázali dělat svoji práci, neboť jinak by jen prosazovali svoji rodinu, známé a přátele a nedokázali sloužit dobře abstraktním pojmům jako je spravedlnost, stát, zákony apod. „Čistý rozum“ jen výjimečně je dokonale „čistý“, obvykle v pozadí stojí nějaká idea, které slouží (vědec slouží dobru lidstva, úředník slouží státu). Tato idea však někdy nemusí být zcela „čistá“, proto může též vést ke zločinům za tuto ideu (náboženskou, státní, národní, fotbalového klubu), když se jí dá přednost před lítostí, solidaritou a identitou. Může být zneužita totalitními společnostmi. Ale je ještě jiné nebezpečí, nebezpečí nepřirozenosti, protože „čistý rozum“ je ve své podstatě odloučený od lidské podstaty, tak jako sloužil totalitním režimům, může čistý rozum sloužit nepřirozeným agendám. Také ovšem může brát přirozenost na zřetel a sloužit jí. Je to otázka vytvoření rolí.

Nadčasový přirozený život je založen na vnímání kosmických kritérií. Např. Hartmann (viz 77) jej nazývá „život v ideji“. Člověk vykonává „hodnotovou odpověď“ na výzvy z kosmu a zároveň chápe, že svět tu není „pro nás“, ale má vyšší smysl, přesto jej činíme objektem svých aktivit. Můžeme se také inspirovat Hildebrandovým (viz 77) „zřením podstat“ (vnímání esence života). Brenton a Masaryk hájí „nejvyšší mravní dobro“. Všechny tyto ideje vyžadují rozšíření ve smyslu Meyer-Abichova (viz 77) „rozšířeného komunitarismu“ na ostatní tvory planety, navíc k tomu dodávám: také na potomstvo. Osvícení jednotlivci sice mohou davy pozitivně ovlivnit, pochybuji však, že většina lidí je „osvítitelná“ nad svoji lidskou podstatu a mohou se stát nějakými „novými lepšími lidmi“. Nicméně si myslím, že člověk mající svoje přirozené vlastnosti, zvláště když cítí nutnost zachování rodu a vnímá instinkt „nasyceného predátora“ (tvora, který loví jen pro obživu, aniž by navyšoval svoje potřeby jen pro nějakou nekonečně rostoucí patologickou vizi „lepší životní úrovně“), dokáže soucítit s přírodou, která živí jej i jeho potomstvo, koná podle kosmických kritérií a zachovává přirozený život, pokud od toho není odváděn myšlenkami nepřirozenosti a naopak je vychováván v přirozených idejích, jejichž součástí mohou být i ty, které jsem shora uvedl. Takový přirozený život je potom zároveň nadčasový a zmizí rozpory a krize, o které mluví klasici.  

O duchovním rozměru člověka a hodnotách pojednává mnoho děl (5, 35, 26, 20, 66), zde jen uvedu doplnění potřebná pro můj výklad. Existují hodnoty ideálního rázu a reálného, většina používaných logických pojmů však má oba rozměry. Hodnoty jsou tzv. transcendentní, když mají ideální charakter. Svoboda může být transcendentní hodnotou, třeba když se za ni bojuje, jinak má reálný charakter, když je součástí života a její hodnotnost se mění (třeba s tím, jak mnoho svobody člověku povoluje jeho šéf). Podobně je to s jinými hodnotami.

Jsou hodnoty a ideje skladebné a rozkladné, ale většina z nich je obvykle neutrální a rozkladnými se stává až od určité nehodnotnosti. Skladebné hodnoty spojují lidi ve společenstva a udržují je za všech okolností, jsou to třeba: jednota, solidarita, vlastenectví, víra v budoucnost, spravedlnost, spolupráce a p. Rozkladnými, které společenstva rozkládají, jsou: nenávist, nezájem, individualismus, egoismus a p. Stávající proces znehodnocování hodnot a idejí (proces nepřirozenosti) obvykle nevede přímo k rozkladným, spíše znehodnocuje neutrální (třeba svobodu), vytváří z nich rozkladné. 

U všech hodnot (ideálních i reálných) můžeme určit jistou mez skladebnosti každé z nich. Například svoboda se může stát nositelem rozkladu a nástrojem procesu entropie. Může být také neutrální (v oblasti trhu) nebo skladebnou (spojovat lidi v boji za svobodu nějakého společenstva nebo jednotlivců). Skladebnost je vlastnost spojovat prvky utvářející společnost.

Další důležitou metainstitucí v rámci lidského duchovního prostoru je spravedlnost. Je daleko obecnějším útvarem než svoboda a dělá si nárok na správné ohodnocení lidského (svobodného) jednání z hlediska rovnováhy. Sociální spravedlnost vycházela z převládajícího pocitu, že dělníci jsou vykořisťováni a nedostávají spravedlivou mzdu. Odtud se stále pléduje rovnostářství a vyrovnávání, což se může stát ošidné, neboť člověk nedovede dobře odhadnout, co je v materiální oblasti spravedlivé ohodnocení práce. Proto je vždy produktivní, když se pravidla společnosti opřou o nějakou zákonitost nebo princip ideálního bytí.

Leave a Comment