english version

Nadčasový humanismus (NH)

  Cílem NH je kontinuální život v souladu s přirozenými principy dosahovaný tentokrát uvědomělou činností člověka, poskytující uplatnění lidského rozumu. Nekončí éra rozumu, není čím nahradit rozum. Domněnky, že je možno se vzdát rozumem řízeného bytí, jsou liché, nutně vedou k fatalismu a přihlížení zániku. Končí jen „pýcha rozumu“ a nastává „pokora rozumu“. Představa nadčasovosti živé skutečnosti na naší planetě patří spíše ke střední transcendenci (viz 68), protože může být většinou ukotvena v docela reálných představách, je návěštím, ukazatelem k velké transcendenci, když hledá kosmické nadčasové principy. Je založena na přesvědčení o nutnosti zachovat živou skutečnost v čele s člověkem.

  NH mění základní východiska humanismu. Končí starý humanismus na základě Kantova rčení, že člověk je účel sám o sobě. Jak se ukazuje, takový člověk sám o sobě může i ukončit svoji existenci a zničit svět, když se mu to bude líbit. NH mění výchozí odloučeneckou podstatu humanismu na nadčasovou hovořící o tom, že člověk je nástrojem k zachování a zdokonalování světa v souladu s přirozenými principy. NH podává původní prostý a přirozený smysl života, který je v obživě a v práci pro budoucnost. Protože člověk zůstává subjektem zásadně ovlivňujícím svět svým rozumem, ke správné vládě se potřebuje řídit sounáležitostí s ostatními. 

     

Transposice pravidel společnosti

  Úhrnný soubor transposic v rámci kampaně NH zajišťuje vývoj po spirále sociálněkulturní evoluce a je jakýmsi vektorem idejí směřujícím do budoucích časů.

 Výchozím bodem jsou předtotalitní funkční vzory a původní kritický racionalismus, který dodává základní myšlenky (kritické myšlení, snaha o objektivitu a pravdu, dokazování na základě zkušeností a experimentů). Kritický racionalismus je hledání pravdy a povýšení pravdy na základní faktor projektů a rozhodování (důležitým historickým vzorem je Jan Hus) a která je důležitější než ideologie. NH není plánování budoucnosti, je to vnímání budoucnosti v souladu s kosmickými kritérii, je v souladu s konzervatismem pokud se jím nemyslí zpátečnictví nebo ustrnulost, ale zachování (kontinuita) podstatných jsoucen (člověka a přírody).

  V nadčasovém myšlení je jedno, zda jsou procesy spontánní nebo řízené, obojí existují, ty člověkem plánované a řízené jsou mutacemi lidských artefaktů předložených k odzkoušení. V podstatě je jen nutné, aby měly nadčasový charakter, proto je nadčasové myšlení v pozadí všech procesů. Od bodu nepřirozenosti nelze na čistou spontánnost celého vývoje spoléhat.

Transposice se děje dvěma způsoby: nadčasové myšlení řídí přírůstek vzhůru na spirále evoluce a obroda řídí návrat zpět, tím se naznačuje obrat na šroubovici. Nadčasové myšlení je řídícím a určujícím pro vývoj všech aspektů a idejí. Oba zdroje nejsou odděleny, každá jednotlivá akce je vektorem složeným z obou složek, které ovšem mohou být v různém poměru.

  Nadčasové myšlení je trvale zjednávající princip, mající smysl přesahující život jednotlivce. Nadčasové myšlení je sociální myšlení, které dovede pro trvalost lidského rodu, civilizace a biosféry nepříznivé jevy rozpoznat a konstruovat dění (viz 68) tak, aby z nadčasového hlediska zhoubné jevy byly vyloučeny. V tom smyslu vytváří určité ideové konstanty, ale i navozuje instinktivní a vitální podstatu lidských aktů. Je to nové ve smyslu evoluce a je řídícím prvkem složky vektoru směrem vzhůru.

  Nadčasové myšlení nahrazuje dřívější „nadvládu přírody“, nadvládu přirozených principů, které už dříve člověk překonal svým rozumem. Je to příspěvek lidského rozumu k evoluci tak, aby odpovídala kosmickým kritériím. Člověk pod řízením řádu, který se stává tradičním, podle vůle kosmických kritérií, podřizuje tuto složku evoluce svému rozumu veden ideou zodpovědnosti za budoucnost; vytváří pro člověka nové role a upravuje staré.

  Základní ideové konstanty nadčasového myšlení:

1/ Pokora rozumu před jsoucnem přesahujícím člověka, zachování kritického rozumu, zachování vlády rozumu za podmínky sounáležitosti mezi lidmi a s ostatními tvory planety.

2/Přesvědčení o existenci přirozeného řádu a jeho poznávání. Přednostní využití přirozených a vitálních principů v lidském životě, odmítnutí jejich zbytečného překonávání.

3/ Pochopení, že člověk přebírá zodpovědnost za existenci živé skutečnosti na zemi.

4/ Přirozené přesvědčení o nutnosti „zachovat se“ v nadčasovém měřítku, nikoliv „expandovat“. Vytvoření k tomu potřebných agend a norem.

5/ Vnímání kosmických kritérií jako omezujících a řídících norem v zájmu zachování existence celé živé skutečnosti planety.

6/ Uznání nedokonalosti a nezměnitelnosti lidské podstaty.

7/ Rozvoj civilizace jako úkol ve zdokonalování světa, nikoliv výlučně pro lidský prospěch.

 

  Nadčasové myšlení dává člověku možnost pokračovat v racionalismu přirozeném, tedy v souladu s kosmickými principy (s Boží vůlí). Nadčasové myšlení je uvědomělé navracení a udržování přirozeného života. Nadčasově myslící lidé by ke svým konformním teoriím a doktrínám měli vždy dosadit přidanou nadčasovou hodnotu, tedy něco, co dává jejich činy do souladu s kosmickými kritérii. Dovolím si představit křesťanského kazatele, který, jinak konformní, navíc řekne, že není v souladu s Boží vůlí, aby děti seděly u počítačů a štítily se manuální práce. Pokud někomu jeho ideové zaměření toto nedovoluje, řídí se doktrínou, která se zabydlela v nepřirozenosti. Všechno to, co dále popisuji, jsou způsoby, jak dosáhnout nadčasového myšlení uvědomělou činností a přirozeně tlakem existenčního prostředí, a následkem toho i dosažení ideálu přirozeného života. Lidmi organizované transposice, podporovány nadčasovým myšlením, by měly použít rozum do té míry, aby byly co nejblíže správnému řešení podle kosmických kritérií a nedocházelo ke zbytečným ztrátám při opouštění nevyhovujících civilizačních vzorů.

  Konflikt přítomnosti a budoucnosti je zcela jasný a je žádoucí jej harmonizovat. Přestože budoucnost je prvořadá, neznamená to, že přítomnost může být anemická a že se vyžaduje opustit humanismus.

  Obroda je ona část transposičních pravidel řídící návrat na šroubovici evoluce, je to tedy složka vektoru směrem zpět, je obrodou kulturních vzorů a obrodou přirozenosti a dohromady obnovuje pro člověka jeho někdejší role pozměněné novými podmínkami. Metoda obrody by se mohla nazvat angažovaný konzervatismus, který na rozdíl od konzervatismu defenzivního hájícího staré hodnoty ve společnosti, je angažovaným ve smyslu snahy o návrat do starších dob. Nicméně to staré, které se vrací, může být dokonce tak převažující, že se angažovaný konzervatismus stane hlavní metodou transposice pravidel. Angažovaným konzervatismem se vrací především důležité staré kulturní vzory a tradiční pravidla.

Obroda přirozeného života. Přirozeností není myšlen nějaký návrat k přírodě, k přírodnímu životu dávných předků, ale návrat k životu v souladu s přirozenými principy, ke kterým patří také tradiční odzkoušená pravidla, a vnitřní vitální vlastnosti člověka. Přirozený život je v souladu s přirozeným řádem, jehož segmenty jsou jak v lidské podstatě, tak ve skutečnostech vnějšího světa. Obroda přirozeného života se skládá z návratu přirozených principů do života společnosti a obrody vitálních vlastností člověka (zdraví, predátorského principu, rodinných instinktů, identity se společenstvem atd.). Na základě nadčasového myšlení se obroda přirozenosti děje návratem kulturních vzorů a vytvořením nových sociálních konstrukcí. Definitivní návrat přirozeného života v obou bodech se obvykle dosahuje ukořeněním.

Návrat přirozených principů: V předchozích kapitolách jsem již částečně naznačil proces nepřirozenosti. Ale podle některých představ začalo nepřirozené chování lidí už dávno. Neolitičtí zemědělci vykáceli lesy a založili pole. Postupně byla v Evropě většina krajiny přeměněna v pole. To byl obrovský zásah do původních biotopů. Přesto to nebyla v nadčasovém smyslu slova nepřirozenost, pokud se člověk choval určitým způsobem. Pole vydala postupně (po zavedení hnojení) ročně více organické hmoty než přírůstek v původním lese. Tím také více kyslíku. Rovnováha se obnovila na jiné úrovni. Pokud bylo šetrné hospodaření s půdou, půda se neničila, meze a remízky zajišťovaly stabilitu půdy, rybníky doplnily odpar vody, aby byl celkově podobný jako u dřívějšího lesního porostu. Lidé kosmická kritéria postupně zjistili a dodržovali, do té doby možná učinili mnoho chyb, na které doplatili. Museli do svých dogmat přijmout mnoho pravidel. Přirozenost je právě takové jednání: Transposice je žádoucí dělat tak, aby rovnováha nebyla narušena a nenastalo trvalé poškození. Dalším návratem k přirozeným principům je zákon přirozeného výběru v lidské společnosti – viz dále. Jedině život pod řízením přirozených principů v míře, do které je to možné, vytváří prostředí pro kontinuální život.

Obroda vitálních vlastností: Pokud se dopracujeme k nejobecnějšímu z obecného: nejdůležitější jsou ty nejobyčejnější věci, prostě ty rozumem nejvíce opovrhované, životní, animální, vitální. Ty jsou základem života a jeho pokračování.

Ukořenění v domově je, mimo jiné, cílem obrody dosahovaným na základě návratu kulturních vzorů a přirozených mechanismů, které vytvoří prostředí pro návrat přirozených lidských vlastností. Ukořenění je rovnováhou materiálních a emotivních jsoucností v domově. Je nedialektickým kauzálním cyklem, ve kterém se nejprve vytvoří existenční prostředí vzájemné závislosti a blízkosti lidí v obci i v rodině a následně vzniknou emotivní vztahy vyjádřené sounáležitostí. Ty opět posilují spolupráci a tím materiální výsledky.

Kosmická kritéria jsou vnímatelná na základě antropologických konstant, naší vitální podstatou, našimi instinkty. Návratem k lidské přirozenosti se zvýší i vnímání kosmického řádu. V tom je nezastupitelná i sounáležitost s ostatními lidmi.

  Už Habermas (viz 79) tvrdí, že účelovou racionalitu lze překonat racionalitou komunikativní. Obroda vitálních vlastností musí být podpořena především životem v realitě, která je bude vyžadovat, tedy v prostředí, které vytváří podmínky k ukořenění. Přesto je komunikační společnost neodmyslitelným produktem pokroku, podporuje diskuse o správném řešení, komunikace vede k větší účasti lidí na řízení společnosti. Vědomí nekonečného pokroku je nadčasové, jeho součástí musí být i zastavení nekonečného materiálního bytnění. Uvědomění si mezí lidského rozumu (nedokonalosti člověka) patří k rozumu. Vnímání kosmických kritérií je otázkou vitálního citu a rozumu v přirozeném životě.

  Celá transposice tedy musí odpovídat kosmickým kritériím. Kosmickými kriterii je požadavek takové formy života a chování člověka, aby měl přirozenou reprodukci, nikoliv přemnožení, vitalitu takovou, aby generačně psychosomaticky nedegradoval, zachovával si svoje lidské vitální vlastnosti, zachovával zdravé životní prostředí atd. To lze ovšem těžko přikázat a musí probíhat přirozeně, pod řízením přirozených principů a tradičního řádu (tím nemyslím nějaký starý řád, ale jak už jsem vysvětlil, soubor pravidel odzkoušený v existenčním prostředí jako funkční ke kontinuálnímu životu).

  Jako příklad transposice, kterou je žádoucí učinit zcela určitě v zájmu kosmických kritérií, je návrat zákona přirozeného výběru do lidské společnosti. To souvisí s vytvořením přirozeného prostředí, jak jsem již uvedl a dále uvedu.

Leave a Comment