english version

Nadčasová společnost

 

Motto: Náš život, blahobyt a pokrok se může odvíjet jen ze zbytku prostředků poté, co jsme s největší mírou zodpovědnosti zajistili zdárné pokračování světa a lidstva.

  Nadčasová společnost je taková, která odpovídá přirozenému životu. Společenský řád nadčasové společnosti bude mít dva zdroje pravidel: Tradiční pravidla, (stará i nově vznikající), a pravidla odvozená z přirozeného řádu, lépe řečeno zavedení přirozených mechanismů a nastavení jim pravidel společenským řádem (např. pravidla pro fungování trhu). Stále náročněji se projevuje požadavek na hodnoty. V Ježíšově době by asi lidé těžko rozuměli výrazu „svoboda“, slovo bylo jistě používáno v mnohem užším významu a jeho zařazení do hesla by nechápali. V osvícenecké době už lidé rozuměli svobodě jako obecné lidské hodnotě. Dnes ovšem budou hodnoty ještě složitější, protože je ještě obtížnější realita, a bude nutno vynaložit úsilí k jejich objasnění.

  Protože člověk se nevzdal podstatného ovlivňování procesů na naší planetě pomocí svého rozumu (nekončí éra rozumu), musí především s ostatními tvory a jejich kontinuitou cítit sounáležitost. Sounáležitost je tedy hlavní metodou pro činnost uvnitř společnosti i v kampaních ovlivňujících svět, aby se neprojevilo sobectví a zneužití pravomoci nad druhými lidmi a nad přírodními objekty. Heslo pro politické kampaně je sounáležitost, kontinuita, rovnováha. Jsou to vůdčí hodnoty lidského duchovního prostoru, něco jako kdysi volnost, rovnost, bratrství. Tyto hodnoty jsou samozřejmě složitější než bývalé, tak jak je složitější doba. Heslo nemusí být nadčasové, lidé žijící trvale v nadčasové společnosti jako jediné možné kontinuální skutečnosti, nemusí považovat shora uvedené heslo vždy za potřebné a vytvoří si jiné, zvláště když se hodnoty heslem vyjádřené stanou samozřejmostí. Stejně je sounáležitost vyjádřena bez její opoziční hodnoty, protože je zapotřebí vždy bojovat za to, čeho se nedostává, nikoliv ovšem do extrému, ale rovnováha musí potom zajistit optimální střední cestu.

1/ Sounáležitost mezi lidmi, sounáležitost s ostatní živou skutečností planety a s potomky.

2/ Uvědomělá snaha o kontinuitu národa a civilizace biologickou a kulturní a zachování přírodních objektů, vytvářející nadčasovou společnost.

3/ Rovnováha hlavních společenských hodnot (práv a povinností, pravomoci a zodpovědnosti, spravedlnost, trest jako rovnováha v poškození atd.). Rovnováha soutěže a sounáležitosti. Snaha o harmonii a odstranění extremality hodnot.

Sounáležitost – se dosahuje opatřeními, která budou dále uvedena. Předpokládá se obecně, že lidé nabudou sounáležitosti v podmínkách, které se vytvoří v oblasti ideové a materiální. Umírnění konkurence a zvýšení sounáležitosti se dosáhne ukořeněním. Ukořenění v domově představuje emotivní i fyzické zázemí sounáležitosti a vykazuje už implicitně většinu znaků sounáležitosti. Fyzické zázemí se realizuje především převahou obživy z místních zdrojů přinášející nezávislost a spolupráci se známými lidmi s viditelnými a ovlivnitelnými výsledky (to je opak Marxova odcizení a vůbec odloučení, kde je spolupráce s neznámými lidmi v rámci globálního trhu a s neovlivnitelnými výsledky). Ukořenění obvykle odstraňuje ideologické myšlení, protože nastavuje obecné myšlení: snahu o jednotu obyčejných zájmů místních lidí, tím podporuje přirozený život (Scruton tomu říká sousedská společnost).

 Sounáležitost má tři podoby:

Sounáležitost mezi lidmi: Politická (obec, rodina, občanská společnost). Výchovná (výchova ve skladebných hodnotách: jednota společenstva, solidarita pracovního kolektivu, rodina, altruismus, věrnost, vděčnost, reciproční výpomoc).

Sounáležitost s živou skutečností planety (ekologie):  Opatření výchovná (postoj „nasyceného predátora“, hospodáře obstarávajícího potřeby přednostně ze svého prostředí bez dalekých dovozů a s minimem neobnovitelných surovin). Ekologická opatření v rámci ukořenění.

  Sounáležitost s potomky: Poskytnout podmínky pro rodiny a zajistit jejich zakládání lidmi v přiměřeném věku. Výchova a kultura v paradigmatu směřujícímu k reprodukci. Zdravý životní styl a komplexní pojetí práce. Prostor pro vitální přirozenost, obroda zdravé vitality.

Jestliže je nepřirozenost způsobena odloučením jako hlavním a podstatným fenoménem, je prvním předpokladem směřování k nadčasové společnosti zastavit proces odlučování a nastolit proces sounáležitosti. Sounáležitost reprezentuje harmonii v mnoha oblastech, zejména harmonii emotivního a prospěchového vztahu každého jednotlivce. Jestliže odloučení bylo odklonem od kosmických kritérií, od přírody, od vlastní vitální přirozenosti, lidí vzájemně od sebe a od společnosti, potom sounáležitost je toho opakem. Příklon, který nazývám sounáležitostí, musí být ovšem kompletní, segment sounáležitosti s kosmickým řádem se projevuje nadčasovým myšlením.

  Částečná Sounáležitost jen mezi lidmi, zvaná solidarita, by byla vlastně návratem ke starému humanismu, který je překonán, vedl k extremalizovanému nacionalismu a komunistickým režimům, protože i on byl vlastně částečně odloučený od přirozeného řádu, nicméně se ještě řídil postupně upadajícími tradičními pravidly. V podstatě by to byl návrat pouze k neindividualismu bez zodpovědného vztahu k budoucnosti a celému kosmu.

  Sounáležitost se vrací ke křesťanské lásce, ale vývoj se nikdy nevrací zcela, jen se přibližuje starému paradigmatu. V Kristově době nebylo znečišťování prostředí, nebyl problém s vymíráním a s přelidněním, nebyl problém s rozpadem společenstev, nebyl problém s osvobozováním se člověka od vitální podstaty. Láska je součástí sounáležitosti, která je ovšem obecnější, protože se svět stal složitějším a úkoly člověka směřují též k sounáležitosti s přírodou a s celým kosmem. Tam se výraz lásky nehodí, protože v přírodě se člověk chová spíše jako správce, některé tvory musí zabíjet, s jinými manipulovat. Láska musí akceptovat svobodu. Ta může platit pro člověka, nikoliv pro zvíře.

  Sounáležitost je chápána obecně v rozsahu prostoru a času. Musí tedy být nejenom mezi lidmi a tvořit přirozená společenstva, ale i náležitost k přírodě a kosmu. Sounáležitost musí vykazovat nadčasový charakter, tedy sounáležitost s potomky a budoucími přírodními objekty. Anglický konzervativní myslitel E. Burke vyjádřil nadčasovou sounáležitost jako „partnerství“: „…společnost je partnerstvím nejen mezi žijícími, ale mezi žijícími, mrtvými a dosud nenarozenými“. Sounáležitost je též to, co se v ruské tradici označuje jako „sobornosť“ (soubornost) tedy také jakási „smlouva“ mezi lidmi, duchovní spojení a blízkost. Těžko může být založena na něčem jiném než na identitě se společenstvem a určité vzájemné závislosti lidí. Nelze spoléhat na nějaké „duchovní osvícení davů“ vytvářející sounáležitost jaksi bez práce a automaticky; dobře víme, že osvíceni byli vždy jen jednotlivci, kteří se mohli stát proroky a vůdci. Přesto si myslím, že křesťanství, pokud by se mělo postavit do čela obrody, vyžaduje nové proroctví, ale hlavně potřebuje hlásat Sounáležitost z důvodů, které jsem uvedl, a musí být obecné, komplexní, holistické. Ale hlavní je pochopení, že materiální život není špatný, bez těla nemá kde duch sídlit, nemůže vykonat práci a konat Boží příkazy. Bohužel staré náboženské agendy jsou přizpůsobeny době před bodem nepřirozenosti, jejich výzvy k odpoutání od materiálního života byly vyslyšeny jen ojediněle, o samotný život se starat nemusely, protože přirozené principy nebyly člověkem překonány. Dnes musí duchovní snahy směřovat k zachování života, jinak neplní svoje poslání. Současný odstup lidí od křesťanství lze vysvětlit tím, že nehovoří tak, jak si doba žádá. To ovšem nemám na mysli nějaké přizpůsobování idejím nepřirozenosti, ale lidé poznají, že s nepřirozeností nebojuje účinnými metodami, nebo produkuje jen kulturní nadstavbu. Mnohdy přežívající představa, že tělo je špatné, a že je nutno jej umrtvovat čistě duchovním životem, může napomáhat nepřirozenosti.

  K sounáležitosti mezi lidmi patří komunikační společnost. Habermas (viz 79) tvrdí, že překonání současného odcizení lze komunikací jednotlivců. K tomu jsou dnes dokonalé technické prostředky (internet a p.). Nemyslím si, že zrovna tyto prostředky provedou obrodu, ale zase se nedomnívám, že by byly překážkou. Samotné technické prostředky nic nevytvoří. Diskursní společnost, kde se budou myšlenky probírat, bude se diskutovat, je jistě více než potřebná. V demokratické společnosti by měly vítězit myšlenky jako politické programy. Nemyslím si ovšem, že většina lidí bude nějak diskutovat, budou mít svoje problémy s obživou a budou je zajímat jen zúžená témata. Opět půjde jen o to rozeznat správného vůdce. Spoléhat na to, že komunikace vše vyřeší, je od věci.
Sounáležitost k objektům mimo společenstvo, tedy i k přírodě, potřebuje být založena na novém uvědomění sounáležitosti, které spíše odpovídá výrazu „přátelství“. Je jasné, že sounáležitost není a nemůže být nějakou nepřirozenou hodnotou, milovat zvířata více než člověka nebo mít kosmos důležitější než lidský rod, prostě bližší je košile než kabát a pokud by to tak nebylo, pohybovali bychom se v utopiích a odtud pramenící nepřirozenosti.

Dalšími dvěma hodnotami jsou kontinuita (nadčasovost) a rovnováha (harmonie), které jsou implicitně přirozenými principy a budou trvale přítomny v nadčasové společnosti, protože je budou obstarávat přirozené mechanizmy. Pro akci tvoří cíl a upravují význam sounáležitosti. Kontinuita dává směr sounáležitosti, aby byla opravdu komplexní i směrem do budoucnosti, tedy nevytvořila nějaká hédonická společenstva bez zodpovědnosti. Rovnováha zajišťuje, aby sounáležitost se nestala řádem, aby fungovala nakonec jen jako opoziční hodnota odloučení.

  Protože přirozené principy byly vyřazeny ze života, je nutno je obnovit jako přednostní hodnoty a cíle politického programu, protože především ony vyhovují podmínkám kosmických kritérií. Velice jsem si vážil profesora Vavrouška a jeho étosu. Jeho definice hodnot trvale udržitelného života (viz 2 a 5) je jedinečná a svědčí již částečně o nadčasovém myšlení. Dovolil bych se k těmto jeho zadáním vyjádřit.

1/ Svobodné rozhodování spojené s vědomím sounáležitosti s kolektivem a lidskou společností jako celkem. – Pan profesor tu vyjadřuje totéž, co jsem naznačil shora: harmonii svobody a sounáležitosti. Nutno dodat: harmonii musí obsahovat řád, který se stane tradičním, a svobodné rozhodování je v rámci tohoto řádu. 2/ Při zajištěných základních potřebách – důraz na kvalitativní rozvoj člověka, duchovní a intelektuální, rozvíjení schopností člověka. – Rozvoj člověka je potřebný do té míry, do jaké je možný. Nelze ovšem spoléhat, že člověk je schopen nějakého nekonečného rozvoje a stane se dokonalým. 3/ Plánované rodičovství zaměřené na stabilizaci regionální a světové populace. –  Plánovaným rodičovstvím se mylně nazývá prosazování individuální vůle v porodnosti, která má spíše katastrofální následky. Nikdo neví, jaký počet dětí je vlastně správný a proto se lze jen podřídit přirozeným principům v prostředí domova (viz 7) v rámci „ukořenění“, kde se pod vlivem kulturních vlivů a omezených zdrojů přirozeně vyvine počet dětí na základě představy, že nelze expandovat (nebude kam), ale náhlé vymírání je zhoubné.

Jinak bych téměř bez výhrad zařadil do nadčasových hodnot tato Vavruškova zadání: 4/ Důraz na kvalitu života, uvědomělou skromnost a odříkání se věcí zbytných. 5/ Rozvoj lidských práv a svobod při zvýšení spoluzodpovědnosti za vývoj společnosti a stav přírody – rovnováha práv a povinností. 6/ Vědomí sounáležitosti s přírodou – která ovšem vyžaduje vitální lidské vlastnosti a tím i pocit „nasyceného predátora“. 7/ Princip předběžné opatrnosti a doplnění racionálního přístupu intuicí – zde neodolám doplnit: a životním pocitem „zachovat se“. 8/ Doplnění soutěživosti kooperací – harmonie soutěže a sounáležitosti. 9/ Vědomí negativních důsledků činnosti člověka – uznání nedokonalosti člověka. 10/ Vědomí dlouhodobých důsledků lidské činnosti, odpovědnost k budoucím generacím – nadčasové myšlení. 11/ Rozvoj samosprávné demokracie. 12. Vzájemná tolerance, empatie, řešení problémů jednáním.

  Pan profesor byl blízký nadčasovému myšlení, nicméně nepřekročil onen Rubikon ekologů, kteří řeší jen přírodu, ale od člověka chtějí nepřirozené jednání (omezení porodnosti) spoléhajíce nějak na dokonalého člověka, který se snad vytvoří rozvíjením duchovních a intelektuálních schopností. Pro člověka platí stejné zákonitosti jako pro přírodu.

  Harmonie svobody a sounáležitosti je podstatná. Odloučení ve formě svobody je v jisté podobě nutné, je součástí soutěže, soutěžící subjekty vyžadují být do jisté míry odloučené, aby soutěž mohla probírat, a sounáležitost se projevovala jako dohlížecí prvek zjednávající humánní charakter soutěže.

  Na ukořenění má vliv synergické působení sounáležitosti, kontinuity a rovnováhy. Protože člověk je ukořeněn na nejnižší úrovni struktury společnosti, v rodině, obci a občanské společnosti, je zapotřebí, aby co nejnižší společenstva dostala co nejvyšší pravomoci a zodpovědnost. Rodina by měla dostat pravomoci a zodpovědnost v sociální oblasti (péče o své nemocné a staré lidi). Pokud to nestačí rodina, nastupuje obec, které má mít také sociální a hospodářskou pravomoc, to v praxi přináší vlastní daně. Krátká zpětná vazba bez zbytečných mezičlánků zbaví stát rozbujelé sociální sítě, kterou si vytvořili odloučenečtí lidé jako náhradu svých rodinných vztahů a řešili odloučení od svých nejbližších. Zvýší rozhodovací pravomoci občanů. Tato opatření nejsou nikterak nová, byla zde v minulosti vždy, jsou konzervativní a přirozená, využijí identity se společenstvem a místní bezprostřední informovanosti nezávislé na manipulovaných sdělovacích prostředcích. V hospodářské oblasti je potom potřeba zavést totéž: co největší nezávislost na globálním trhu, autarkie, místní trh včetně částečné energetiky z místních obnovitelných zdrojů. Pokud bude obec dobře fungovat, může soutěž demokratická nahradit tržní, obec může vlastnit podniky. To se ovšem ve svobodné společnosti vyvine samo.

  Étos nadčasovosti vychází asi ze stejných přirozeně vitálních konceptů jako ekologie, protože je to vlastně ekologie rozšířená na člověka, je to nová ekologie evropské civilizace, která je nejvíce ohrožena nepřirozeností. Jde o to najít efektivní způsob skromného a kvalitního života spojeného s prací a životem v čistém prostředí s obnovitelnými zdroji. To vše spojit s ukořeněním člověka v domově v jakýsi fenomén komplexního ukořenění v biosféře.

  Zařazením nadčasové filozofie do praxe, v rámci harmonie zanikne pojetí kapitalismu a socialismu. Opatření, která jsou nadčasová, sice trh podporují, ale nikoliv jako modlu, taktéž některá opatření, která lze nazvat socialistická, se mohou stát součástí nadčasové filozofie, ale nikoliv založená na rovnostářství a relativizaci, spíše jen v rámci dokonalé spravedlnosti na podpoře těch, kteří dělají pro společnost práci, která není hodnocena přímo výdělkem v rámci trhu (třeba mateřství). Taktéž sloučení podnikání a starostlivosti o zaměstnance je žádoucí (viz Baťa), což by nemělo nijak ohrozit ekonomické výsledky, spíše naopak.

  Ve správně politicky uspořádané společnosti bude zdravé dobře vychované dítě, vyznávající morální hodnoty, prvořadě cenným produktem, protože na jeho práci bude založena budoucí prosperita, a jeho rodiče budou muset být za svoji práci náležitě ohodnoceni. Proto též morální hodnoty oproti materiálním nabudou na ceně zcela spontánně, včetně všech nástrojů, které je vytváří.

  Nemyslím si, že by nadčasová politologie měla striktně odmítat nějaké projekty odlišného života a všechno řešit jen návratem ke starším naukám. Třeba: Pokud budou mít feministky nějaký projekt jak na prvním místě umožnit mateřství a výchovu dvou až čtyř dětí bez újmy v kompletní rodině a teprve na druhém místě spravedlivé vyrovnávání údělů obou pohlaví, nemusí být takový projekt považován za nepřirozený. Nedovedu si ovšem představit stávající feministické názory, mnohdy tvrdící, že rodina je nástrojem mužské nadvlády, nějak v souladu s nadčasovostí. Dovolím si však představit nadčasový feminismus, v rámci kterého budou ženy požadovat uznání své mateřské role jako podstatné pro existenci společnosti. Tím se ženy mohou stát prvořadými aktérkami prosazující počáteční myšlenku NH.

  Míšení lidských etnik je potřebné pro udržení kvality populace a zamezení degenerace. Společenstva budou přiměřeně oddělená, aby mohla soutěžit svými odlišnými příklady a utvářet mnohotvárný svět s mírovou konkurencí. Proto je zapotřebí zachovat místní kultury a proto na přistěhovalce vytvořit tlak k přizpůsobení. Individuální rasismus je proti přirozenosti a je produktem odloučení, který je zapotřebí vyloučit v rámci „poskytnutí příležitostí každému“. Z potřeby společenstva je zapotřebí, aby přistěhovalci překonali určité obtíže, jako kdysi ti, kteří museli zdolat oceán mezi Evropou a Amerikou.

  Stát obstarává bezpečnost, zákony, dohlíží nad společností a vykonává jen nezbytné služby (školství, železnice, silnice, energetiku atd.). Nadstátní orgány (EU) mají dostat jen tolik pravomoci, které jsou nezbytné k vnější obraně a zajištění vzájemné bezpečnosti mezi státy, případně rozsuzovat spory a koordinovat společné zákony přijaté na základě pragmatických úvah (aby nebyly zbytečné neopodstatněné rozdíly). Odstranit nepřirozené vazby modernistického státu, který má mnoho zodpovědnosti, kterou není schopen utáhnout a utváří nepřirozené prostředí (lidé spoléhají ve všem na stát, stát dokonce zajišťuje „ochranu investic“ a jiné plevelné záležitosti, které jsou předmětem vydírání a nefunkčnosti).   Pravomoci demokratické struktury státu jsou nadřazeny všem ostatním mocenským vlivům. Je zapotřebí čelit občanským sdružením celosvětového charakteru, které mnohdy vnáší do místních poměrů svoji moc a tím zájmy svých sponzorů a v pozadí stojících veličin. To není xenofobie ke všem cizím vlivům, ale je nutno rozpoznat mocenský vliv, který obvykle uplatňuje cizí kulturní prvky vnucováním nebo zavádí zájmy mocenských subjektů. Jinak občanská sdružení a politické strany místní jsou nedílnou součástí politické demokracie a plurality moci. Přímá demokracie má svoje místo v demokratickém systému, ale nejvíce se asi uplatní v obci, kde lidé mohou rozhodovat se znalostí věci a také si sami za svá rozhodnutí ponesou zodpovědnost. Ve větších celcích obvykle není dodržena rovnováha pravomoci a zodpovědnosti, lidé obvykle neznají problémy dokonale, aby mohli rozhodovat přímo a zodpovědně, a rozhodování se může stát nezodpovědným a médii manipulovaným. Lepší je zastupitelská demokracie s volbou spíše místně známých osobností než stran.

  Pokud nebude nadčasové myšlení přítomno, nebude ekologie ve společnosti brána vážně, v současné modernitě stále bude jen otravným přívěskem, nikdy se nedostane dovnitř spontánního procesu nepřirozenosti, protože je bytostně přirozená. Pošetilé snahy skloubit ekologii se společenským procesem nepřirozenosti vedou právě k onomu zneužívání ekologie pro ekonomické zájmy a k různým nesmyslným nepřirozeným výstupům. Levicové relativistické a rovnostářské názory, které jsou ekologům podsouvány, mající omezit lidskou natalitu nepřirozeným životem a tím uvolnit prostor pro přírodní objekty, nevedou k cíli: zničí člověka i přírodu. Natalita nemůže být omezena nepřirozeným životem v odloučení od přirozených principů, ale jen v souladu s nimi.

  V současném nepřirozeném světě ekologie nebude samozřejmostí, ale jen protisystémovým mocensky protlačovaným a úředníky řízeným, pro většinu lidí nepřijatelným a mnohdy pošetilým požadavkem. Protože prostě nadčasové myšlení ekologů nemůže být pochopeno individualisty a relativisty. Člověk, který se stal „dokonalým a neomylným“, nemůže připustit, že by něco dělal špatně a že by se měl přizpůsobovat přirozeným principům. Protipřírodně orientovaná kultura (viz 1) je kultura nepřirozenosti založená na člověku jako bohu. Stávající ekologické aktivity vzpouru proti přirozeným principům ve společnosti podporují (multikulturalismus, feminismus, individualismus), ale náhle ve vztahu k přírodnímu prostředí ji kritizují a zcela selektivně jenom zde myslí nadčasově. Chovají se zmateně a jsou různě manipulováni, protože nemají stálou a pevnou nadčasovou myšlenku, která by platila obecně, podléhají jen chaotickým konkrétním, obvykle předpojatým názorům.   Člověk ovšem vždy zůstane predátorem a nemůže být jiný. Je možno pouze predátora vychovávat a kultivovat, k čemuž se předpoklady přirozeně vytvoří uvědomělou sounáležitosti s přírodou a vytvořením podmínek pro postmateriální život bez materiálního růstu. Ukořenění v domově tomu napomáhá, vykořenění lidé se právě v těchto otázkách chovají zmateně a ideologicky.

  Je zapotřebí se vyjádřit také k postmaterialismu. Postmaterialisté odmítají dobrovolně materiální konzum, žijí tedy materiálně skromným životem a uznávají jiné hodnoty života, nejspíše ty, které nějak souvisí s ekologií nebo jinou seberealizací. Postmaterialismus ovšem nemusí být nadčasovou idejí, protože může obsahovat hédonistickou tvář konzumu, lidé tedy mohou v rámci této ideje lenošit nebo prostě využívat této myšlenky k odmítání zodpovědnosti za rodinu a společnost, tím i za budoucnost lidského rodu.

  Taktéž svého času známá výzva monsignora Antonína Huvara: „Přemýšlejme nad tím, co všechno nepotřebujeme“ je správná jen pod dohledem nadčasového myšlení, obecně bychom také nemuseli potřebovat nejen materiální prostředky, ale ani rodinu a děti, odejít do klášterů a stát se velice bohabojnou poslední generací lidstva; přes všechnu nepřirozenost takového jednání, podle křesťanských měřítek, by byl potom každý spasen a nalézal se v nebi.

  Lidé bez materiálních prostředků jsou snadněji manipulovatelní velkými finančními subjekty a jejich reakcí jsou obvykle levicové názory směřující ke komunistickým projektům. Fyzický materialismus je špatný jen ten, který nadměrně čerpá materiální prostředky, tedy plýtvá. Obstarávání materiálních rezerv je správné a zodpovědné, podporuje ukořeněnost, je nutno zajistit rodinu a vytvářet prostředí politické svobody pomocí materiální nezávislosti jednotlivců. Jinak je myšlenka postmaterialismu správná a nadčasová.

  Člověk by se měl chovat jako dobře nasycený podřimující lev, kterému jsou okolo se pasoucí antilopy lhostejné. Nepřirozený stav by byl, kdyby nažraný lev antilopy pronásledoval a lovil v nějaké patologické vizi stále se navyšujícího nekonečného blahobytu (zvyšování životní úrovně nebo jiných modernistických nesmyslů). Lev tyto nepřirozené choutky mít nebude, člověk v nepřirozeném životě je má, v přirozeném nikoliv. Má-li se člověk chovat jako nasycený predátor, nutně musí žít postmateriálním životem, mít viditelně omezené zdroje ve svém prostředí a v rámci těchto zdrojů ovlivňovat svoji reprodukci. To je součástí pojmu ukořenění.

  Nadčasový postmaterialismus pomáhá překonat konzum a učí lidi skromnému životu, který ovšem v nadčasovém rozměru vyžaduje být spojen s prací, zodpovědností, založením rodiny a vytvořením rezervních prostředků – prostě směřuje k ukořeněnosti, není jen blouznivou kampaní.

  Ze zmíněných předpolitických předpokladů lze dosáhnout na nadčasovou politiku. Zde uvedu jen to, co lze dnes postřehnout: Ústava obsahující povinnost občanů a vlád zajistit fyzickou a kulturní kontinuitu národa (myšleno tím konstitučního národa). Rovnováha práv a povinností, rovnováha pravomoci a zodpovědnosti je další náplní ústavy. Subsidiarita a od ní se odvíjející přímá demokracie v malých politických celcích a tlak na ukořenění (viz dále). V současné době to znamená posílení zodpovědnosti a pravomoci obcí v oblasti vlastních daní, domovského práva, sociální a investiční oblasti. Samozřejmě, že tím to nekončí, ale dnes nelze více dohlédnout.

Leave a Comment