english version

Lidská podstata, její nedokonalost a nezměnitelnost

Jsem na rozpacích, jak nazvat správně vlastnosti člověka (nedokonalost není zcela výstižný výraz, ale jiný nemám). Část vlastností je ideálně daná lidskému druhu, jsou nezměnitelné a obsahují je všichni normální lidé a všechny rasy (viz 48), přičemž jedinci jsou jedineční nad tuto část podstaty. Touto konstantou je EIDOS – pravzor daný stvořením druhu, tvrdé jádro lidské podstaty. Řekl bych tedy, že EIDOS je součástí ideálního bytí, je nedokonalý a člověkem samým nezměnitelný, obsahuje určité lidské podstatné vlastnosti. Jsou to etické hodnoty, stejně jako emoce, instinkty nebo snaha o prospěch. Její nedokonalost spočívá ve vlastnostech, z nichž některé nejsou chápány jako dobré. Podstatou nazývám obě složky: nezměnitelnou EIDOS i část měnitelnou genetickým vývojem. Do jádra podstaty (eidos) nepatří lidské vlastnosti měnitelné přizpůsobováním se prostředí, pokud se jedná o normální zdravé lidi s normálními sociálními vlastnostmi (viz 45) obsahující rasové a etnické rozdíly.
Antropologické konstanty jsou vlastnosti, které jsou vlastní celému lidstvu, nemusí to být jen eidos, ale i s jistou tolerancí chápané i mírně odlišné vlastnosti rozšířené části podstaty, ale i ty, které jsou shodně získávány výchovou a kulturními vlivy, protože prostředí planety je do jisté míry shodné a strategie pro zachování rodu obdobná. Člověk obdrží narozením jen nejzákladnější vlastnosti potřebné pro přežití. *Navenek lze společensky pozorovat dvě základní konstanty: Ego a sounáležitost. Ego vyjadřuje jakousi vůli směřující k zachování a uplatnění vlastní osoby a to i proti druhým. Je podkladem vlastního prosazování v soutěžích s druhými, v požadavku svobody pro svoji osobu, indikuje člověka jako odděleného tvora, který je individualitou, a ukazuje, že člověk není včela nebo mravenec sloužící instinktivně naplno svému společenstvu, ale má svoji oddělenou vůli. Sounáležitost se projevuje láskou ke druhým lidem a kolektivními ctnostmi, které se sice člověk teprve učí, ale má pro ně základ ve své podstatě. Ego a sounáležitost nejsou imanentně jen špatné nebo dobré a mohou se v závislosti na dalším rozvinutí projevovat jako dobro nebo zlo, přesto jsou lidé, kteří někdy sounáležitost necítí (možná je lze nazvat autisty), ale to jsou nenormální odchylky. Je zajímavé, že ego je to poslední, co člověk opouští. Většina duševně nemocných a vůbec lidí na okraji možností svého mozku si stále zachovává ego. Proto je ego daleko více niterné než sounáležitost a mnohé názory vedou k tomu, že sounáležitost je jen účelová přetvářka pro uspokojení potřeb ega (člověk společnost potřebuje, aby přežil nebo alespoň vytvářel spoluprací lepší život). Myslím si, že to tak není, že pro lidské sounáležité chování nestačí jen výchova, musí být nějakým způsobem vrozeno a obrana vlastních genů u příbuzných, vlastních dětí a svého rodu, případně kultury, mnohdy s nasazením života, dokazuje, že i konání pro zachování vlastních a příbuzných genů má hluboký základ v podstatě. Přesto je přijatelný názor, že vlastně ani nejde o lidského jedince, ale o geny, a ego i sounáležitost jsou konstanty mající jediný význam – zachování a šíření genů; konstanty jsou tedy jen metodami čehosi vyššího – soutěže o zachování těch schopnějších a silnějších genů, ve které se uplatňuje tu ego, tu sounáležitost, jak to vnější okolnosti vyžadují. To je samozřejmě už v současné společnosti dosti potlačeno, proto se projevuje ego a sounáležitost jaksi odděleně, zároveň ego je základem soutěže jednotlivců, ale pro soutěž kolektivů je zapotřebí sounáležitost uvnitř kolektivů. *

  Obě konstanty jsou v protikladu, prvním úkolem společnosti je dát je do souladu a vytvořit nějakou spravedlnost jako první pravidlo řádu obvykle předávané matkou dětem. Mýtus o principiálně „dobrém“ člověku je nepravdivý, stejně jako o „špatném“. Také univerzální lidská práva (hodnoty) nejsou antropologickými konstantami, jednotlivec má přirozeně s jinými společné jen vlastnosti, nikoliv normy nebo hodnoty, které se mohou vyvíjet jen ve společnosti. Člověk při narození přirozeně neobdrží ani svobodu, ani není automaticky roven ostatním, dokonce ani nemá právo na život, to vše mu může zajistit jen řád lidské společnosti.

  Dějiny mohou platit jen tenkrát, když uznáme, že člověk se v podstatě nemění. Jinak by to byly dějiny o někom jiném a poučení z nich by neplatila. Změnit podstatu není v možnostech samotného tvora, i kdyby byl sebeinteligentnější a schopnější (jedině genetickými manipulacemi), ani běžným prostředím (viz 41, 42, 44, 45, 46, 47). Člověk se nevyvíjí k žádnému vyššímu druhu a jeho vlastnosti se mění jen v rámci měnitelné části podstaty. Pokud měnitelná část podstaty se již není schopna u daného druhu měnit v rámci měnícího se prostředí, druh je nepřizpůsobitelný změnám a nutně zaniká. U člověka by to ovšem platilo jen tenkrát, kdyby nebyl schopen okolí měnit a nepříznivé aspekty prostředí odstranit. Člověk většinou je schopen svoje prostředí měnit více, než se mění sám. Navíc člověk je chudý na geneticky děděné instinkty, spíše je dovede potlačovat a obcházet, lidské vlastnosti jsou dány převážně výchovou a vlivem prostředí, řád má velký význam na vznik vlastností, což je velká výhoda proti jiným tvorům planety, kteří mají pevně dané nezměnitelné instinkty a nemají kulturu, která by instinkty omezovala, řídila a překrývala. Zánik tedy teoreticky nehrozí, alespoň v prostředí této planety a v situaci, ve které jsme, nicméně jen tehdy, když se vyhneme v budoucnosti totální dekadenci biosféry.

Lidská podstata se dědí (obvykle jako instinkty rodinné, sexuální, altruistické, prospěchové, obranné reflexy, touha po uplatnění, přijetí, uznání a p.) a pokud vznikne mutace taková, že člověk přirozené zákonitosti nereflektuje (obvykle zločinec, asociál), je ze společnosti vyloučen, a pokud funguje zákon přirozeného výběru v lidské společnosti, svoji mutaci nepřenáší do dalších generací. Tak se lidská podstata a obecný řád, tuto podstatu využívající, doplňují a společně fungují. Evolučně prověřený obecný řád úspěšného společenstva obsahuje v sobě prvky přirozených zákonitostí a jako jsoucnost ideálního bytí spolupracuje s lidskou podstatou.

Vitální, životní vlastnosti člověka vychází z podstaty a rozvíjí se výchovou, mohou být výchovou a celým kulturním prostředím využity nebo ne, jsou to ty nejpodstatnější antropologické konstanty vytvářející přirozený život. To, co má základ v podstatě, nemusí být využito. Na rozdíl od jiných tvorů planety řídících se téměř výhradně vrozenými instinkty, člověk nemusí většinu svých vitálních vlastností vůbec projevovat, může zanikat sám sebou, prostě výchovou ve špatném řádu s podporou kultury a techniky nepřirozenosti. Vitální vlastnosti nejsou nějakou samozřejmostí a zároveň nesnesou srovnání s determinovanými instinktivními vlastnostmi zvířat.

Proto také, když se člověk chtěl odloučit od obecného řádu, který ho zatěžoval, třeba od zátěže rodiny nebo nutnosti pracovat a snažit se, vytvořil odloučeneckou kulturu, která jej odvedla od jeho vitální podstaty (instinktů, ctnostného chování). Výsledkem bylo i odloučení lidí vzájemně, protože na instinktech jsou založeny i vztahy mezi lidmi (potlačení společenského instinktu deformuje vztahy směrem k izolaci, fragmentaci vztahů – odloučení). Zároveň se využívá jen část podstaty. Jiné, nové vlastnosti se v lidské podstatě netvoří, takže nepřirozený život je omezeným životem.

  Čím má obecný řád méně prvků přirozených zákonitostí a ponechává člověku více svobody, tím chaotičtější je život člověka. Lidská podstata, přestože je přirozeným principem, vyžaduje spolupracovat s obecným řádem, jinak sama o sobě směřuje k chaosu. Víme, že trosečníci na ostrovech vytvořili vzájemně se vraždící klany, vzbouřenci z lodi Baunty, na ostrově, v ráji, který hledali, se povraždili, taktéž výzkumy prováděné v USA ukázaly, že pokud se člověku dá neomezená moc nad jinými, téměř vždy se zneužije k násilnostem a konečně i vraždám. To samozřejmě prokázali i despotové a kápa v nacistických koncentrácích. Také u vládců „z Boží milosti“ se projevovaly tendence nedokonale jednat, vyvolávat zbytečné války a „mačkat“ ze svých poddaných nepřirozené výkony do té míry, do které jim to bylo umožněno. Žádné osvícení nezmění lidskou podstatu, neexistuje žádný osvícený guru s jinými podstatnými vlastnostmi, než mají ostatní lidé. Ano, i svěcení kněží projevovali svoji nedokonalou podstatu a někteří upalovali čarodějnice a kacíře. Proto také lze nejspíše počítat s tím, že každá nekontrolovaná moc svěřená člověku se (jednou) zneužije. Samozřejmě jsou výjimky, které tak neučiní.

  Na druhé straně je jednání v rámci lidské podstaty altruistické a ochraňovatelské, někdy s vysokým nasazením emocí, což může mít důsledky pozitivní i negativní, nejspíše nepředvídatelné. Samotná lidská podstata nestačí k tomu, aby vytvořila funkční společnost. Proto tvrdíme, že člověk je společenský tvor a potřebuje společenský řád, aby mohl existovat. Jak bylo řečeno shora, obsahuje lidská podstata i prvky kreativity a proto musí být ponechána člověku svoboda v nejvyšší možné míře, aby se kreativita uplatnila.

  Taktéž lid jednající jen na základě svojí nedokonalé podstaty, neřízen řádem, se stává davem, který může napáchat mnoho zla. Pravidla obecného řádu je tedy nebezpečné překračovat. Moudrý lid je jen takový, který si připouští svoji nemoudrost, ale je natolik moudrý, aby rozpoznal moudrost jednotlivců (pokud nějací takoví existují), které respektuje. V současné době lid opravdu není moudrý, obvykle jen povýšený, volící pochlebující hlupáky, ale to neznamená, že je špatný, že nemá soucit a necítí solidaritu. Lid dnes není moudrý proto, že propadl hédonismu a myšlenkám nepřirozeného života. Pokud existují moudří lidé, potom jim dav nerozumí, obvykle proto, že chtějí od lidu práci a zodpovědnost. Je to právě demokratický mechanismus, který má za určitých okolností šanci překonat lidskou nedokonalost. Obvykle se říká: „Člověk je špatný, ale lidé jsou dobří“. Shora uvedení špatní lidé se tak chovají, když jsou sami bez kontroly, úplně jinak se chovají ve společnosti. Je to dáno lidskou podstatou, ve které je zakotvena spolupráce nutná k přežití. Většina lidí se obvykle shodne na věcech spravedlivých, problémem je spíše neschopnost chápat pravdu a neschopnost řídit společnost. To je přesně opak lží modernistických agend, které hlásají, že špatný člověk je pouze produktem špatné společnosti. Většina zla je v člověku samém, jak ukazují zkušenosti, toto zlo lze pouze potlačit v rámci společnosti svobodných lidí, naopak vyzdvihnout tam, kde je omezena svoboda bránit se.

  Ne všechny atributy lidské podstaty se vždy uplatňují v životě v rámci prostředí. V nepřirozeném životě díky všem agendám nepřirozenosti se u lidí vyspělých zemí využívá jen díl lidské podstaty, právě ta, která funguje jen jako stroj k sebezachování a prospěchu jedince. Už jen omezeně vnímá přirozené principy: kontinuitu rodu, predátorský princip, rovnováhu a p. Protože lidskou podstatu nelze změnit, domnívám se, že při změně prostředí se mohou původní segmenty lidské podstaty opět projevit.

  Nezměnitelnost lidské podstaty jasně ukazuje, že její eidos je součástí ideálního bytí. Člověk byl stvořen s určitými antropologickými konstantami danými lidskému druhu, tak jak to bylo učiněno i s jinými tvory této planety. Nicméně to vidíme i na jiných tvorech, jejichž podstata je vydána na pospas působení člověka, který se snaží vypěstovat nové a nové rasy (psů, krav, koňů). Vlastnosti je možno měnit jen v rámci druhu, tvrdé jádro podstaty, která druh charakterizuje, se měnit nedá. Nenechme se mýlit vnějšími znaky (různou velikostí, barvou kůže, tvary některých proporcí), pes zůstane vždy jen psem, taktéž i ostatní tvorové. Podstata živočišného druhu je soubor vlastností, které dělají druh druhem. Neměnnost lidské podstaty, jak můžeme historicky sledovat, vyvrací darwinistické pojetí evoluce o vývoji druhů jejich postupnými změnami. Nemění se ani podstata ostatních vyšších živočichů, jak jistě potvrdí každý chovatel. Přesto to není úplným důkazem proti evolucionalismu (viz 42), evoluce okrajových vlastností (rozšířená část podstaty) je možná a zřejmě i u nižších živých organismů probíhá.

  Jen konstruktivisté se domnívali, že lze změnit antropologické konstanty k lepšímu (komunisté), jiní se domnívali, že se mění nějakým duchovním působením (nacisté) a vzniká nový tvor –  nadčlověk. Komunistům se nepodařilo změnit člověka ani za 70 let působení. Vznikli zmatení lidé, kteří nakonec nevěděli, co je vlastně správné a co ne, chovali se dvojatě, jinak doma a jinak na veřejnosti. Určitě nevznikl „nový lepší“ člověk. Nedokonalost a zároveň nezměnitelnost lidské podstaty lze zdůvodnit v nové historii chováním nacistů ve vyspělém evropském národě, které bylo srovnatelné s primitivními kmeny vraždícími svoje odpůrce, aby si připravili pro sebe existenční prostor. Člověk se tedy nezměnil ani v tisíciletém rozsahu historie. Obhájci teorie, že člověk se vyvíjí k lepšímu nebo že je dokonalý tvor, nepředložili žádné důkazy.

 

Leave a Comment