english version

Kontinuita (nadčasovost) a rovnováha (harmonie)

 

Kontinuita je konkretizací času na hmotné objekty a hlavním příkazem kosmického řádu. Hmotné objekty (jednotlivé nebo soubory) jsou buď stálé, nebo mění hodnotnost s časem. Člověk je samozřejmě dočasný, ale společnost může být kontinuální, pokud zajistí potomstvo a jeho materiální existenci. Kontinuita tohoto souboru existuje jen tenkrát, když se dodržují kosmická kritéria. Pokud se objekty nechovají podle kritérií, obvykle zanikají. Jeden z příkazů kontinuity je zachovávat a poslouchat přirozené principy. Pokud člověk překonává přirozené principy, potom je zapotřebí udělat transposici pravidel tradičního řádu tak, aby s největší mírou zodpovědnosti odpovídal kosmickým kritériím, nikoliv ovšem zpátečnictvím nebo ustrnulým či ideologickým jednáním, ale snahou o zachování člověka a jeho civilizace a přírodního prostředí. Platón řekl, že vznik a zánik nikdy neexistují ve formě substance. Jsoucnosti ideálního bytí (přirozené principy) jsou věčné a společnost, která se o ně opírá, může být také věčná.

Rovnováha je poměr vlastností jsoucen (obvykle protikladných) tak, aby nastala funkčně nejvýhodnější relace. Historicky byla vnímána lidmi a řešena různými akcemi, jako např. oběti bohům, které žádaly, aby bůh vykonal nějakou práci pro lidské společenstvo. Rovnováha musela vzniknout, bůh musel něco obdržet za službu. Figurace oběti provází lidstvo a setkáváme se s ní i v křesťanství. Vnímání spravedlnosti je vnímání rovnováhy.

Duální princip je popisován v mnoha dílech (viz 1, 27, 65, 68) a je základem světa. Některé (viz 27) vychází z konfuciánské teorie protikladných principů Jin a Jang. Většinou můžeme pozorovat jednotu protikladů a spolupráci protikladných dvojic – kladná a záporná částice v modelu atomů, žena a muž v rodině, tyčinka a pestík u rostlin apod. Poznatelný svět se projevuje v protikladech, mezi kterými se realizuje nějaký druh rovnováhy. Lidé jsou schopni vidět jen to, co je v protikladu k něčemu jinému.

Protikladné pojmy samy mohou být jsoucnostmi bytí reálného nebo ideálního, záleží na tom, zda se mění v čase a prostoru nebo jsou věčné a stejné. Řád a chaos jsou určitě polární principy ideálního bytí, zatímco prodávající a kupující jsou zájmové protipóly přirozeného mechanismu trhu. Žena a muž jsou komplementární protikladné objekty reálného bytí.

Některá rovnováha je přirozeným principem sama o sobě a lze ji buď použít, nebo zamítnout, některá, zvláště týkající se společenských problémů, je člověkem přímo řiditelná a vyžaduje zjednávací okolnost. Dále proberu některé druhy rovnováhy, třeba rovnováhu společenských a individuálních zájmů, která vyžaduje obecný nadhled a sounáležitost se společenstvem a lidmi. Bez této zjednávací okolnosti se buď extremalizují osobní zájmy a společnost upadá, nebo se, obvykle ideologicky, extremalizují zájmy společnosti a jednotlivec trpí některým druhem dirigismu a nesvobody.

Už Aristoteles mluví o zlaté střední cestě (viz 12). Je to druh rovnováhy protikladů. Při realizaci rovnováhy (harmonizaci) polárních hodnot (protikladů) vzniká obvykle přirozený duální mechanismus (třeba rodina na rovnováze polárních prvků – muže a ženy) nebo nový pojem. Jak Aristoteles uvádí, střední cestou mezi polárními principy zbabělosti a opovážlivosti je odvaha. Ale i odvaha vzniká za určitých okolností, které mohou být dány skutečnostmi obecného řádu, nebo nějakou podstatnou zjednávací okolností, třeba vlasteneckým konceptem; proto se třeba nevyskytuje vždy, nemusí být stálým vnitřním přesvědčením člověka, ale vyskytovat se jen za určitých okolností. Střední cesta vytváří nám známý mnohoznačný svět různých pojmů, ve kterém se mnohdy těžko orientujeme. Proto také odvaha může mít různé podoby a gradaci. Polární principy mohou být takového charakteru, že dokáží mezi sebou vytvořit statickou rovnováhu (elektrický kladný a záporný pól), kompromis (protipóly mohou vytvořit průnik), střední cestu – tedy vytvořit nový pojem (odvahu) nebo celý přirozený mechanismus fungující dynamicky (trh, rodinu). Ale vše je vždy založeno na rovnováze a vůli (v lidském životě) nebo energii (ve fyzice) udržovat (vůle je vyjádřením psychického potenciálu a práce je spotřebováváním energie).

Věci se mohou vyvíjet v čase a měnit. Protipóly reálné skutečnosti mohou zaniknout a vzniknout nové entity. Protiklady nemusí být věčné hodnoty. Protiklady lze též nazvat teze a antiteze. Obvykle, když se objeví teze (světlo) automaticky vzniká antiteze (tma, která existovala nevnímána už předtím, ale jako pojem se náhle vynoří). Vzájemné potýkání lze nazvat dialektikou, která překoná oba protipóly a vznikne harmonický produkt syntéza. Za dialektiku (jinak slovo používané pro kdeco) považuji v souladu s Hegelem boj vedoucí ke zničení protipólů, nikoliv jen nějaké lehké potýkání uvnitř systému; výrazy teze a antiteze však lze použít i pro případ, kdy k jejich zániku nedojde nebo se to předem neví. Zánik protipólů a vznik nového produktu je spíše v tomto světě zvláštní případ, který ovšem není vyloučen. Mnohdy, pokud jej zkoumáme esenciálně, dojdeme k tomu, že základ protipólů nezanikl a syntéza je vlastně střední cestou. Pokud existuje možnost, aby dialektické vztahy opravdu pronikly do přirozených principů, potom to už není přirozený princip. To se může stát v rodině, kde žena a muž nespolupracují a začnou spolu bojovat. Nebo v trhu, kde se nějak zvnějšku trh rozloží tím, že konsensus, kterým je prodej, se rozbije bojem prodávajícího a kupujícího. Ale to vše je jen tenkrát, když jsou nějaké deformované vnější podmínky, které přirozený princip zruší.

Svět se pohybuje v protikladech a rovnováha, harmonizace a střední cesta mezi protiklady jsou základem reálného i ideálního světa. Pokud zmizí jeden z protikladů, zmizí i protipól ze zřetele lidského vnímání. Pokud by náhodou zaniklo zlo, zmizí i dobro, protože přestane být vnímáno (ono de facto nezmizí, ale člověk jej nevnímá). V konfuciánské filozofii jsou protiklady Jin a Jang na sobě závislé (podobně u Aristotela). Pokud zmizí jeden, zmizí i druhý, tím zmizí i všechny pojmy na protikladech závislé, tedy všechno, co je střední cestou mezi nimi. Pokud zmizí světlo, bude jen tma, zmizí též všechny barvy a odstíny. Hmota a její protiklad: prázdný prostor – musí existovat obojí, aby existovaly všechny přechody hustoty hmoty mezi těmito polárními hodnotami. Teze a antiteze se překonají dialektikou a vznikne synteze, v tomto případě protipóly zaniknou.

Dialektický proces je spíše vzácností a vysvětlovat svět pouze dialekticky byl omyl, většinou nelze polární hodnoty relativizovat nebo přibližovat bez následků. To platí hlavně pro lidskou společnost. Nelze přibližovat dobro a zlo, nelze srovnávat rozdíly mezi mužem a ženou, stejně jako mezi tyčinkou a pestíkem u rostlin. Takové splývání přináší dekonstrukci všech středních cest a mechanismů na polaritě závislých. Když se vybije záporný a kladný náboj v elektrickém proudu, přestává elektrická energie pracovat, póly tedy musí mít stále svůj náboj, který je stále doplňován ze zdroje, aby fungovaly všechny spotřebiče na elektrický proud napojené. Tento příklad mluví za ostatní.

Pragmatismus je střední cestou mezi prospěchem a ctnostným jednáním. Víme, že ctnostné jednání je potřebné, ale není možné jen samo od sebe, protože takový ctnostný člověk by vlastně nemohl existovat, všechno by rozdal a nakonec zemřel hlady. Víme také, že rytířská ctnost často vedla pouze k válkám, kde se bojovalo jen o čest a žádný pragmatický důvod k ní nebyl. Produktivní je střední cesta a záleží velmi na tom, jak se mezi oběma polárními pojmy zaujme. Proto musí být rovnováha morálky a prospěchu. Většina činností, byť ctnostných, musí být odměněna, na druhé straně veřejné činnosti nemohou být založeny pouze na prospěchu. Extrémní postoje jako je absolutní moralismus a protipól sobectví jsou proti normálnímu životu. Taktéž neexistuje absolutně ctnostná společnost, ve které lidé nevyžadují prospěch.

Příkladem může být tržní mechanismus. Protikladné zájmy zákazníka, který vyžaduje co nejvyšší kvalitu a nejnižší cenu, se musí harmonizovat se zájmy prodávajícího, který chce co nejvyšší cenu. Tyto polární principy se harmonizují do smlouvy, tedy do konsensu, kterým je prodej. Přitom nelze, aby se polární principy odstranily a prodej zůstal. Poznali jsme to za komunistického režimu, jejich prodej bylo vlastně přidělování, a s prodejem jako střední cestou mezi rozdílnými polárními zájmy to nemělo nic společného, proto také nemohl fungovat a nahradit trh. Trh je tedy založen na duální soustavě, jakési konfiguraci, která je stálá.

Taktéž vytvářením shodnosti muže a ženy, splýváním jejich životního poslání jen na vydělávání peněz a mistrovství v zaměstnání, rozkládá rodinu. Polární princip – žena, musí být ženou v dokonalém smyslu pojmu, tedy musí mít cíl – děti, rodinu, jinak není ženou, je jen sexuální a romantickou partnerkou. Oba protiklady musí být opravdu protikladné a mít svůj smysl, jinak nemůže vzniknout střední cesta nebo přirozený mechanismus. Proto také pro takové případy, kdy protiklady tvoří víceméně stálý a do nějaké míry determinovaný systém vztahů, nazýváme duální soustavou, která se v normálním stavu nevyvíjí v něco jiného, jenom se v generacích s obměnami opakuje, je v podstatě přirozeným principem a vyžaduje podmínky, bez kterých se rozpadá, a to i kdyby protipóly zůstaly zachovány.

Přitom samozřejmě, ve smyslu dialektiky, může zaniknout celá duální soustava, třeba i rodina, střetáváním (vzájemným bojem) ženy a muže. Nevznikne ovšem žádná nová kvalita, možná jen nová rodina s jinými partnery. Bohužel všechny úpadkové systémy, včetně stávající modernity, nepočítají s rovnováhou. Je to proto, že zjednávací okolnost se ztrácí. Touto okolností je obvykle sounáležitost se společenstvem, spíše však nějaká správná rovnováha sounáležitosti a odloučení, ve které je odloučení omezeno jen na určitou oblast. Odstraněním jednoho polárního principu se rozkládá i rovnováha a střední cesta. Když člověk už není závislý na rovnováze přírody a sám zasahuje do přírodních procesů, jeho snaha jde směrem k nerovnováze, protože se domnívá, že tím odstraní nepříjemné opoziční hodnoty. Proto i život je založen na rovnováze strastí a slastí, práv a povinností, pravomoci a zodpovědnosti atd. Modernističtí lidé to nechtějí vidět, nechtějí slyšet, lidé vychovaní v modernistické kultuře tomu nechtějí rozumět, stále a stále se vynořují nové a nové požadavky vyžadující práva bez povinností. I schodkové státní rozpočty jsou odvozeninou tohoto myšlení. Příliš mnoho lidí má práva na různé platby, ale povinnosti nemají.

Vyrovnávání protikladů a tím vytváření středních cest a rovnováhy je stálé a nutné. Je to základní zákon života. V rámci trhu je zapotřebí stále odporovat reklamám a útoku nabídek. Je nutno stále si odpírat a nepoddávat se. Ve společnosti je potřebné stále bojovat proti zločinům, k tomu musí existovat represivní útvary. Nelze je vynechat nebo relativizovat jejich činnost. Je nutno stále rozeznávat mezi zlem a dobrem. I to je stálý boj, který nikdy nekončí, vyžaduje vůli a spotřebovává práci, a veškeré snahy o splývání protikladů nebo o relativizaci jdou proti přirozenému živou. Život je tedy většinou jakási statická dialektika bez výstupu, bez odstranění opozičním hodnot.

Rovnováha neznamená symetrii, střední cesta nebo harmonizace se nemusí nalézat uprostřed polarit. Naopak nesymetrie vyvolává v člověku vůli (energii) k životu a k boji. Aby dynamický mechanismus fungoval, je zapotřebí, aby existovala nesymetrie, někdy nazývaná řídící odchylka, která budí vůli k vyrovnávání. Trh může existovat jen, když je mírná poptávka po zboží nebo alespoň se předpokládá jeho potřebnost; jen tak je smysluplné vyrábět. Přitom další asymetrie, nadvýroba, vede ke snižování cen, přebytek poptávky ke zvyšování. Oba druhy odchylek řídí soutěž sama. Člověk může pouze metody životního boje kultivovat, ale nemůže je ze života vynechat. Celý civilizační vývoj tedy musí směřovat pouze ke kultivaci metod životního boje, nikoliv k jeho odstranění.

Někdy se vyžaduje zrušení jednoho polárního principu, třeba strasti, a užívat si jen slastí. Rovnováha je však stále dosahována tzv. zákonem zachování starostí (viz 68), který zajišťuje harmonii života, i když člověk se má velmi dobře, má všechno ke štěstí a užívání. Starosti prostě být musí a vždy se dostaví, o to více a naléhavěji, když jsou odsouvány.

Odstranit protiklady lze nebo nelze. Opět to záleží na tom, v jaké sloji jsou zařazeny. Určitě lze relativizovat rozdíly a komplementární činnost mezi mužem a ženou tak, že už nemůže vzniknout funkční rodina, také lze zrušit trh a nahradit ho přidělováním, ale nelze odstranit zlo a dobro nebo hmotu a prázdný prostor, protože oba principy jsou součástí ideálního bytí a základem světa. Pouze lze předstírat, že zlo není.

Pocit rovnováhy je obvykle už spojen s lidskou autonomní etikou a nazývá se spravedlnost. Ta bývá jednak součástí genetické výbavy, ale je obzvláště posílena výchovou. Spravedlnost patří k lidským ctnostem. Taktéž i celé vědomí rovnováhy je obvykle ctnostné.

Rovnováha práv a povinností je hodnota, která naplňuje lidský individuální a společenský život spravedlivým vypořádáním činností. Za určitou činnost (povinnost) se poskytuje právo (odměna). To není jen mzda za práci, ale mnoho a mnoho dalších věcí, které být v rovnováze musí, pokud má společnost správně fungovat. Proto také společenská pravidla musí obsahovat rovnováhu práv a povinností. V současné době je narušeno vnímání spravedlnosti a tím také rovnováhy práv a povinností. Obvykle se to vysvětluje rovností. Rovnost není rovnováha a obvykle se příčí rovnováze. Např. rovnost v odměňování je nespravedlivá vůči těm, kteří více pracují.

Rovnováha je i v trestání zločinů: trest má zajistit „rovnováhu v poškození, aby pomsta byla zbytečná“. Pokud to tak není a trest je jen nějakým „výchovným aktem“, je to nespravedlivé; zločinné jednání je tím podporováno a obvykle se rozrůstá. Problémem to zůstává v době, kdy pseudohumanisté odmítají kolektivní vinu. Terorista zabije mnoho lidí, ale sám tím spáchá sebevraždu a potrestá se. Takže se nic neděje, zločin se rozrůstá a teroristé dosahují svého účelu, likvidují jiné národy. Správně by se měly likvidovat základny teroristů na jejich území a popravovat spolupracovníky třeba i hromadně – rovnováha v poškození i kolektivně chápaná je nutná pro obecnou spravedlnost.

Od rovnováhy práv a povinností je odvozena rovnováha společenských a individuálních zájmů ve společnosti. Společnost nemůže omezovat zájmy jednotlivce a měla by to činit co nejméně, nicméně také jednotlivec musí plnit svoje povinnosti ke společnosti a lze je od něj vyžadovat. Opět je tu nutná zjednávací okolnost.

Pro jakoukoliv organizaci je potřebná rovnováha jednoty a rozrůzněnosti nazývaná někdy jednota v mnohosti. Jednotící myšlenka vyžaduje spojovat všechny články organizace, přestože jsou jinak rozrůzněné a mají svoje partikulární zájmy, nikoliv však stojící proti zájmům ostatních článků. Jednotící myšlenka musí převažovat a vyřazovat za jednotící linii články s jednotící myšlenkou nesouhlasné. Zároveň mnohost organizaci posiluje. Příliš mnoho jednoty může znamenat nefunkčnost a ztrátu inovace, příliš mnoho různosti může předznamenat rozpad.

Rovnováha ctností a prospěchu je přirozeným pravidlem, na kterém stojí produktivní život a umožňuje fungování přirozených mechanismů, a také se týká člověka samotného a jeho autonomní etiky. Mnozí lidé chtějí pro společnost vykonávat nezištnou angažovanost, ale přitom samozřejmě v tom vidí i svoje uplatnění, svůj prospěch. Tam kde jsou tyto složky v nerovnováze, nutně dochází ke konfliktům. Představa, že zastupitel musí být jen ctnostný a žádný prospěch ze své funkce nemít, je omyl, který se už mnohokrát vymstil (komunisté spoléhali na nového, ctnostného, socialistického člověka; náboženští fundamentalisté se domnívají, že stačí, aby člověk měl víru, a všechno se vyřeší). Naopak politika založená jen na kupování zastupitelů (tedy jen na prospěchu) s představou, že v politice se dá vše koupit, vede k nemorálnostem a chaosu. Rovnováha ctností a prospěchu je těžko dosažitelným kompromisem, ale představa, že neexistuje, představa, že vše se dá koupit (prospěch) nebo že vše vyřeší ctnost, je omylná. Obě složky jsou zcela nevyhnutelným atributem úspěchu.
V rámci společenstva je důležitá rovnováha solidarity a soutěže nutná k jeho fungování. Sounáležitost, mnohdy chápaná jako solidarita, je založená na ctnostech a soutěž, obvykle tržní, je založená na prospěchu. Tuto rovnováhu zajišťuje obvykle řád společenstva a celé kulturní prostředí, včetně školství, které musí k sounáležitosti vychovávat, protože ona je spíše méně samozřejmá. Zjednávací okolností je rovnováha sounáležitosti a svobody (odloučení), velmi problematicky dosažitelná a udržitelná, obvykle těžko chápaná lidmi závislými na ideologiích.

Rovnováha svobody a řádu znamená, že řád vyžaduje omezovat svobodu v zájmu zachování svobody. Vlastně řád zajišťuje rovnováhu svobody a omezení. Pokud by byla neomezená svoboda, společnost by se utápěla v anarchii, boji, prosazováním sobeckých jednotlivců, nakonec zničila sama sebe. Proto vyžadujeme obecný řád, ale jen takový, který ponechá co největší míru svobody tak, aby společnost produktivně fungovala a zajišťovala nezadatelná lidská práva na svobodu. Je to těžký úkol a každá společnost s tím zápasí a vyžaduje opět zjednávací okolnost: sounáležitost se společenstvem.

Rovnováha spirituální a materiální složky je důležitou součástí života. Duch může sídlit jen v těle, a zdravý duch dokonce jen ve zdravém těle, jak tvrdívali Sokolové (duchovní život člověka je závislý na zdraví a zdraví je mnohdy ovlivněno duchovní činností). Není pravda, že všechno je dáno jen duchovně, čímž se prý všechno vyřeší. Taktéž, že všechno je jen hmota (materialisté). Také vše nelze řešit jen materiálními opatřeními (přídavky na děti nevyřeší degradaci lidského rodu), nebo jen duchovně (vírou v nějakou ideologii). Ale nelze si představit život společnosti zcela jen duchovní bez ohledu na materiální stránku, jak to dělají některá náboženská společenství (sekty) a jak se můžeme přesvědčit na maladaptivních výsledcích takové činnosti (odvrácení se od života vedoucí k izolaci a zániku).

  Materiální stránka jen sama o sobě není možná, dokonce i komunisté, kteří tvrdili, že duchovní život neexistuje, nakonec chtěli „morálku socialistického člověka“, tedy jakési nezištné ctnostné chování, jakési náboženství a víru ve správnost komunistických myšlenek. Bez nějaké základní duchovní činnosti se neobejde žádné lidské společenstvo.

Jsou i další poměrně důležité druhy rovnováhy platící pro všechny oblasti života.  Rovnováha je též umírněnost, neextrémnost. To neplatí ani tak při prosazování nějakých požadavků prospěchového charakteru, kdy je přehánění součástí strategie, ale nemělo by proniknout do prosazování hodnot. Extrémní svoboda a rovnost jsou popřením těchto hodnot samotných. Prosazování tržních principů do oblastí, kde nikdy trh dobře nefungoval (školství, politika) je také extremalismus, trh přestává být nástrojem a stává se „účelem sám o sobě“.

Taktéž je zapotřebí rovnováha nutnosti a libovůle a individuální a obecné vůle. Člověk se snaží navyšovat svoji svobodu a tím rozšiřovat libovůli, vůle vyprovokovaná životní nutností je omezována. Život nevyžadující vůli upadá, bez libovůle zase není svoboda a štěstí.

  Polární hodnoty se mnohdy samy neprezentují dostatečně viditelně. Zaujmutí rovnováhy vyžaduje obecné myšlení, protože obě polární hodnoty musí být v zorném poli obecného poznání, které musí zahrnovat též zjednávací okolnost. Příkladem je rovnováha ekologického a ekonomického myšlení, velmi často špatně vnímaná právě proto, že chybí zjednávací okolnost, v tomto případě sounáležitost se společenstvem, ekologové svoje požadavky extremalizují a ekonomové také. Jedině sounáležitost je může dát dohromady k rozumnému řešení.

Samozřejmě, že je mnoho situací, které vypadají jako duální svět polárních hodnot. Dává se proti sobě voda a oheň jako polární principy. Tak tomu není, voda se sice k hašení ohně používá, oheň hřeje a voda studí (pokud není horká), ale polární hodnoty to nejsou. Současná doba se projevuje především nerovnováhou. Je to tím, že přirozené principy, které rovnováhu vytváří, jsou často překonány a rovnováha, která vyžaduje pro společenské dění zjednávací okolnost, sounáležitost se společenstvem a celou biosférou, zaniká právě na izolaci (odloučení) člověka a redukované myšlení. Dokonce není ani konkrétní zjednávací okolnost rovnováhy – vděčnost. Mladí dokonce nemají ani pocit, že by měli být nějak vděčni nejen rodičům, ale i učitelům, celému prostředí, které je vychovalo a vložilo do nich nemalé úsilí, a na základě toho vyrovnávali svůj dluh.

Leave a Comment