english version

Ideje svobody a rovnosti

 

  Svoboda je neodmyslitelně spojena s majetkem a nezávislostí. Člověk se stal nezávislý, když začal něco vlastnit, stal se nezávislý na náčelníkovi, stařešinovi, tlupě apod. Když se stal nezávislý, stal se svobodnější. Když se stal svobodnější, stal se výkonnější, začal pracovat na svém majetku daleko intenzivněji, aniž by to považoval za omezení svobody. Majetek se stal stimulátorem svobody a pokroku.

  Vztah svobody a řádu (viz 9) je sporný po celou existenci lidstva. Svoboda může existovat jen pod řízením řádu. Staré liberální rčení zní, že svobodný lid podléhá jen těm zákonům, které si sám dal. To je velice vznešeně řečeno, ale rčení zapomíná na tradiční pravidla zahrnutá do dogmatu. Dal si je svobodný lid kdysi dávno a vzniklo tím dogma, nebo současný svobodný lid dogmata předků neuznává, tradiční řád vůbec, a pravidla mění v chaosu pro každý případ zvlášť? Je svobodný lid tak moudrý nebo ne? Ano, i svobodný lid si může svobodně vybrat moudrost nebo hloupost.

  Pro svobodu je majetek podstatný stejně jako řád. Lze říci, že nejproduktivnější je řád, který ponechává co nejvíce svobody, umožňuje získat a garantuje majetek. Svoboda je totiž obvykle využita především ke svobodné kreativitě. Zároveň ovšem řád umožňuje svobodu, protože chrání nižší společenstva a jednotlivce proti zločinnému jednání a dává pravidla, kterými se činnost svobodného člověka řídí tak, aby jeho činnost byla produktivní.

  Individualismus je prakticky promítnutá individuální svoboda do vztahů k okolí. Je do největší míry prosazován nezávislostí člověka na svém okolí, na ostatních lidech a na společnosti. Je výrazem další fáze odloučení jednak od principů, ale hlavně od společnosti. Individualismus zde popisovaný nemusí být vždy výsledkem nějaké neúspěšné socializace jednotlivce, ani nejde o odchovance různých světů (viz 79) majícího „smíšenou“ identitu. Je to určitý typ socializace pod vlivem odloučeneckých kampaní, které snižují identitu se společenstvem a zavádí určitý druh myšlení, které nepočítá s nutností podporovat společenstvo, ve kterém žije. Výsledkem toho se obvykle odmítají určité druhy vztahů, které vytváří závislost a zodpovědnost za společenstvo, což nemusí narušovat společenské styky a běžné druhy nezatěžujících vztahů: přátelství, společenský život, nezávazný altruismus. Individualismus je založen především na ideji zvěcnělé svobody hraničící se svévolí.
Původně byla rodina jako organizovaná struktura přednější a považována za hodnotnější útvar než jednotlivec. Feminismus jaksi automaticky osamostatňováním ženy považuje za hodnotnějšího jednotlivce a jeho zájmy nad zájmy společenstev, hlavně rodiny. Rodina se stává nedůležitou (viz 56), v lepším případě samozřejmou, v horším nepotřebnou. Spíše se hledá jiný model, který by nahradil tuto duální soustavu, ale zřejmě bez protipólů nic trvale nefunguje a stíráním rozdílů nemůže vzniknout žádný stabilní mechanismus. Feminismus neříká přímo, že zamítá rodinu a děti. I když sama podstata feminismu má jádro spravedlnosti a ohromuje svojí konformitou, diskontinuálně působící myšlenkou se stává, když je jako redukované téma protlačován na prvořadé místo v životě a hodnotnější obecnější téma rodiny, dětí a budoucnosti odsouvá (viz dále).

  Všimněme si, že lidská práva se navyšují, ale povinnost jednotlivce ke společnosti s tím adekvátně neroste, není tedy jasné, kdo bude reciproční povinnosti plnit. I výchova dětí k individuálnímu jednání v duchu „práv dítěte“ nenese v sobě reciproční zodpovědnost ke společnosti. Dítě zná svá práva, ale neví, že musí také poslouchat a že musí uznávat autority (to je nutné pro loajalitu k zákonům). Zájem společnosti, mít v budoucnosti zodpovědné občany, absentuje, vytratila se tedy obecná představa, co taková výchova přináší. Typickým příkladem je ústava, která obsahuje celý seznam lidských práv, které mají většinou ekonomické dopady na stát. Co když stát tyto peníze nemá? Lidská práva sama o sobě většinou nemohou být kritizována, pouze postrádají, jako všechny modernistické projekty, obecnou představu dopadu na společnost, jsou individualisticky laděná, jsou produktem doby odloučení, ve které je společnost nedůležitá a o budoucnosti se nemluví.

V modernitě se prosazují většinou jen účelové zájmy skupin. Pokud individualismus fungoval pod řízením přirozených principů a tradičního řádu, byl civilizačním vzorem s určitou perspektivou. Dnes, vzhledem k extremalizaci svobody, se stává fenoménem, který sám o sobě vede k chaosu. Je to také tím, že lidé neindividualisté, obvykle konzervativně založení a mající rodiny, jsou vlastně znevýhodněni a výhody si vybojují skupiny, které pro společnost mají daleko menší význam. Je to dáno diskriminací rodiny, protože právě ta nemá prostředky, byť koná pro budoucnost společnosti podstatnou práci, zatímco skupiny pro společnost nedůležité a hlavně rodinou nezatížené se prosazují. Není náhodou, že se věnuje taková pozornost homosexuálům (jejich pochody zajišťují dokonce velvyslanectví význačných států). Je to skupina, která má dosti peněz a vlivu zřejmě proto, že se nemusí věnovat rodině a vynakládat na ni náklady a čas.

  Jedině dosud přežívající instinkty, převážně u žen, vedou k překonávání překážek a jakémusi „vypětí vůle“ pro rodinu. Další generace žen už je ochotna stéle méně snášet příkoří s touto diskriminací spojená (viz 7), v individualistické společnosti ovšem těžko pochopitelná, protože myšlení lidí je nepřirozené. Typické individualistické rčení poukazující na osobní zodpovědnost: „vždyť sis to způsobila sama, děti jsi mít nemusela“ je zcela ve smyslu odloučení postrádajícího obecné myšlení. Když byly rodiny samozřejmostí, nebyly jiné vzory. S přibývajícími bezdětnými a nesezdanými přibývá vzorů jak se problémům vyhnout (problémy se zaměstnáním a zaměstnavateli). Individualisté tento problém nechápou: důchody jsou odvozeny od úspěchů v zaměstnání, jejich velikost je obvykle k počtu dětí v opačném poměru, přitom jsou to vesměs děti těch s nízkým důchodem, které platí rozmařilé důchody těm, kteří se přirozeným povinnostem vyhnuli.

  Zde je zapotřebí připomenout, že pošetilých lidských práv postrádajících obecné myšlení, si lze užít jen na základě sobeckého fatalismu. Individualismus je idea pro jednu generaci. Lze vytvořit společnost velmi svobodnou, s vysokými lidskými právy, odpoutanou od všech závazků a zároveň s vysokým ekonomickým standardem na základě dekadenčního blahobytu. Nicméně v takové bude žít poslední, v nejlepším případě předposlední generace evropských etnik. Následně přijdou agresivní etnika nesoucí civilizaci podobnou středověku, kde už žena nejenom nebude manažérkou, ale bude přímo otrokyní.

  Celé prostředí modernity, které dovoluje unikání zodpovědnosti, dovoluje též krizi svěřenectví. To znamená, že lidé jsou stále méně ochotni přebírat zodpovědnost za cizí majetek, který jim byl svěřen, nebo za veřejné prostředky. Individualistická výchova bez solidarity, ztráta lidských vazeb předznamenává, že člověk považuje jednání jako tunelování, zpronevěra apod. za přípustné (alespoň pro sebe). Otevřený svět a možnost úniku to podporují. Vykořenění z domova, nevymahatelnost zodpovědnosti v otevřeném světě, ideje zvěcnělé svobody, to vše je jen zárukou, že jakákoliv morálka není a v tomto prostředí nebude. Směr k chaosu a rozklad řádu je viditelný v této oblasti už dávno. Komunističtí pohlaváři už dávno vyměnili ošoupané boty revolucionářů a začali si ze svého postavení dělat výhody, státní podniky v sociálně-tržních ekonomikách západní Evropy začaly neprosperovat a postupně se z nich staly „dojné krávy“ pro jejich zaměstnance a manažery tak dlouho, než je Thatcherová privatizovala. Banky „ždímají“ vkladatele, kterým by měli sloužit jako věřitelům, zachází mizerně s jejich vlastnictvím, dělají rizikové úvěry apod. Také to lze vyjádřit tak, jak to učinili v díle M. Potůčka a spol. (viz 58): „Svoboda se stala cílem sama o sobě. Lidé nejsou schopni přijímat dobrovolně závazky, které by je spojily s jinými lidmi“.
Ale to už není svoboda, je to jistý stav odloučení, které se projevuje nezodpovědností.

Individualismus není sobectví, je to společenská idea řídící chování lidí, ve kterém je nedůležitá společnost, její zájmy a budoucnost. Lidé jinak mohou být velmi altruističtí, mohou se chovat k sobě velmi dobře. Dokonce se dá říci, že se zvýšila citlivost k jednotlivci, vcítění do jeho problémů. Bohužel celé prostředí individualistické společnosti hledí pouze k jednotlivci, jeho zájmy jsou na prvním místě, společenské záležitosti nejsou důležité, společenstva se rozkládají a nelze od jednotlivce vyžadovat zodpovědnost za společné věci (založení rodiny, obětavost pro druhé, politickou angažovanost, společnou obranu apod.). Jedná se tedy především o pravidla společnosti, která jsou vedena filozofií trhu ke službě jednotlivci až k zanedbávání společných zájmů a nevyžadování povinností jednotlivce ke společnosti. V této poloze je individualismus škodlivý. Individualista je sám, ví, že je smrtelný a bojí se odejít, protože je účelem sám o sobě. Společnost a lidé s ní sounáležití však mohou existovat ve své kultuře a potomstvu a žít věčně v jejím obraze.

Leave a Comment