english version

Hodnoty suplující řád; nepřirozená tvář hodnot a lidských práv

 

Ve společnosti pod řízením přirozených principů se o hodnotách svobodě a rovnosti příliš nemluví a tyto výrazy se používají jako ostatní pojmy hovořící o nějakém stavu. Je jasné, že svoboda asi nebude vnímána v rodině, kde je samozřejmá vzájemná vázanost a závislost. V demokratickém mechanismu je samozřejmé, že musí být svoboda slova. V tržní ekonomice musí být svoboda tvorby a reklamy. Jakmile je ovšem nějaký nepřirozený stav, útlak, diktatura, nezasloužené nerovnosti, začnou mít tyto pojmy význam. Taktéž tyto hodnoty zastupují řád ve společnosti, která jej ztratila, která přirozené mechanismy překonala. Hodnoty byly zvěcněny (viz 79), staly se z nich modly. Záměnou hodnot za řád, potom hodnoty, jinak docela konformní, dostávají nepřirozený charakter v pozici, která jim nepřísluší, nemluvě ještě o tom, že obvykle mají ve svých odvozených produktech diskontinuální charakter. Svoboda nemůže tvořit řád, naopak musí být řádem omezena, bezpodmínečná rovnost se vydává za falešný řád. Obě hodnoty správně mohou být jen součástí řádu. Správný řád je výsledkem harmonie hodnot. Bez řádu hodnoty expandují, jsou extrémní, pošetilé, zhoubné, působí diskontinuálně.

O svobodě nelze mluvit bez přívlastku jako o hodnotě samotné, bez představy, co je tím míněno. Takové vyjádření je mlhavé, lze si představit cokoliv. V pracích mnohých filozofů má výraz svoboda vágní význam. Svoboda je pojem, který lze použít pro cokoliv. Odloučení od rodiny se deklaruje lidskými právy a svobodou, odloučení od vlasti a národa se deklaruje myšlenkami a projekty multikulturalismu, etnickým sebemrskačstvím, sebezničujícím pacifismem atd. Na druhé straně svoboda podnikání podporuje přirozený mechanismus trhu a je přirozená. Jakákoliv svoboda tvorby také. Svoboda slova může být značná, nikoliv nekonečná. Svobodu tedy nemůžeme spojovat jen s jedním trendem a dávat jí nějaký univerzální zvěcnělý charakter.

Svoboda jako osvobození ((release)) jednotlivce uplatňovaná jako zvěcnělý ideál je implicitně odloučení, je to zpřetrhání vazeb s jinými lidmi a odlétnutí do prostoru. S rovností je to podobně: Přirozená rovnost je jen ve společenstvech založených na přirozených principech. Ve struktuře společnosti je přirozená nerovnost, rovnost je použitelná jen tam, kde to přirozený mechanismus vyžaduje, například v demokracii (občanská rovnost), a trhu (rovnost příležitostí).

Zvěcnělá rovnost jako ideál není přímo odvozena od odloučení, a proto se někdy používá jako náhrada obecného řádu. Zvěcnělá rovnost vzniká odloučením od přirozených principů, tedy od přirozenosti jako takové. Důsledná rovnost muže a ženy, rovnost sexuálních orientací, rovnost dítěte s dospělým – jsou projevem odloučení od přirozených principů a dokládají vysokou míru nepřirozenosti. Zvěcnělá rovnost vede ke všem projevům relativismu: multikulturalismus, sebezničující pacifismus, rovnost sexuálních orientací, neuznávání zásluh, ani rodičovských, ani v rámci společnosti (zesměšňování hrdinů a p.). Pro vykořenění bývá připraveno fyzické prostředí, které ztěžuje navázání těsnějších vazeb mezi lidmi (prostředí bez trvalých vazeb, stálé stěhování, nevytvoření pevných a trvalých pracovních kolektivů) a relativismus je jednak reakcí na toto prostředí a jednak brání ukořenění lidí v tomto prostředí pokud by to třeba i šlo.

Rovnost svobodu doprovází a v původním významu určuje, že svobodní lidé si musí být rovni, jinak svoboda ztrácí význam, stane se chaosem; každý bude svoji svobodu navyšovat na úkor druhého. Rovnost do toho vnáší řád a odtud se vyvinula občanská rovnost jako přirozená, vlastně jako pravidlo obecného řádu. Podstatná část řádu ve svobodné společnosti vždy zajišťovala, aby byla dodržována občanská rovnost, aby svoboda jednoho neohrožovala svobodu druhého. V éře odloučení se deformuje obecný řád, a proto se vytrácí i toto pravidlo.

Pocit odloučení se tedy projevuje v požadavku rovnosti: rovnost má suplovat sounáležitost, je to poslední vztah mezi odloučenými lidmi, v epoše před přerušením kontinuity, kdy ještě funguje poslední přirozený mechanismus – ekonomická soutěž, jako reakce na ni.

Ve společnosti, která se odloučila od přirozených zákonitostí a tradičního řádu, svoboda a rovnost zůstaly z minulosti jako jediné hodnoty, o které je možno se opřít. Tím se ovšem extremalizuje jen jeden pól a ztrácí se harmonie. Obě tyto zvěcnělé hodnoty byly rozprostřeny do mnoha „lidských práv“ obvykle nevyvážených povinnostmi, extremalizovány do krajnosti. Staly se „zástupnými zákonitostmi“, mají suplovat obecný řád. Proto vidíme, jak se staly modlami, jak se staly směrnicemi k řešení všeho, jak se deformují, protože nejsou vedeny přirozenými principy a jinými normami zajišťujícími rovnováhu hodnot. Jak zcela nepotřebné věci, jako sňatky homosexuálů vycházející z nepřirozené rovnosti, jsou přijímány s vážnou tváří jako velmi důležité, jak vraždy nenarozených plodů jsou vysvětlovány právem ženy na svobodné rozhodnutí, jak zločinci mají práva oproti obětem v rámci falešné humanity, za kterou stojí rovnost a nepřirozená práva. Jiné hodnoty vykazující skladebnost, třeba věrnost a jednota, odchází spolu s tradičními pravidly obecného řádu, protože jsou v rozporu s deformovanou svobodou a rovností. Zatím ještě platí nějaké konzervativní zákony a zvyklosti dovolující společnosti fungovat. Ale vidíme jak mnohé z nich jakoby už do společnosti nepatřily (kladení věnců hrdinům, armáda k obraně země, občasná výzva k obraně státních zájmů).

Hodnoty blokují operativní činnost, protože omezují svobodu politických orgánů. Jestliže obecný řád povoluje svobodu v určitých mezích, hodnoty, které jej vyřadily (lidská práva v ústavě nahradila zákony), blokují život, který je harmonií dobra a zla. Je omezen pošetilou snahou komat jen dobro. Ústavní soud má snahu zablokovat řešení na základě harmonie, vzniká chaos a nicota.

Demokracie nefunguje ve společnosti, která je čistě hodnotově orientovaná a odstraňuje systémová pravidla (přirozené mechanismy tvořící systém). Občanům se vnucují „hodnoty“, které nahrazují obecný řád: pozitivní diskriminace, unisexismus, antiharašment, odstup od vlastenectví, univerzalistické kampamě atd. Je obava, že by lidé mající ještě v paměti tradiční řád mohli tyto „hodnoty“ pomocí demokracie odmítnout. Mocenské vnucování „hodnot“ zvnějšku je metoda omezování a dekonstrukce demokratických principů. Pravidla nadřízená tržní ekonomice chybí a ta přestává být nástrojem správně orientovaného blahobytu, ale stává se „účelem sama o sobě“.

Patočkovo hledání univerzálních lidských práv (hlásaných V. Havlem), jako pevných normativních konstant, které prý nějak předzjednaně existují v celém lidstvu a proto se musí dodržovat bez ohledu na obecný řád, je politické zadání pro celosvětový normativní konsensus a jen v tomto smyslu je možno je kladně hodnotit. Tak jako Marx hledal účelově teorii pro zlepšení údělu proletariátu, ale našel jen utopii, taktéž disidenti Patočka a Havel účelově hledali filozofii, kterou by opřeli proti všemocnému komunistickému státu. Tato teorie však dnes působí proti jakémukoliv státu a řádu. Marxova teorie byla překonána demokracií v sociálním liberálním státě. Přestože komunistický stát padl a nové režimy jsou demokratické, lidé mohou nebo nemusí Patočkou a Havlem stanovené hodnoty do svého řádu zařadit, jsou hlasatelé těchto „práv“ jaksi nad to povzneseni a demokratický konsensus pro ně neplatí, protože nositeli „jediné pravdy“ jsou oni. Oni prý nejlépe vědí, které normy jsou ty opravdu „přirozené“ a univerzální pro celé lidstvo. Vzniká zneužitelná idea „vnucování dobra“, podobná jako marxismus. Nejhorší není jen subjektivnost tohoto počínání, ale nezávislost na zkušenosti, proto i tradiční řád považují za špatný. Tato teorie se stala nástrojem pro likvidaci státu a demokracie, podporuje globalizaci, vládu světových monopolů, celkovou otevřenost a kosmopolitismus.

Rodina mezi hodnoty nepatří. Neodpovídá totiž modernistickým modlám a vyžaduje řád, aby ji chránil a vytvářel pro ni prostředí. Hodnotou by měla být úplná rodina s dětmi v reprodukčním množství, případně nějaké odvozené modely, třeba žena samoživitelka žijící v širší rodině, kde mužské vzory (děda, strýc) nebo vychovatelé nahrazují otce. Cokoliv, co nepodporuje tento model je diskontinuální. Těmi jsou samozřejmě modernistické představy kladoucí před model rodiny jiné „hodnoty“.

Hodnoty (mnohdy nazývané práva) mohou být v konformním nebo nadčasovém projektu řízeny řádem, tedy různě povolována, nastavovány jim meze. Náboženská tolerance nemůže být bezbřehá, jsou církve, které popouzí lidi k násilí a vyžadují normy povyšující jejich lidi nad ostatní. Takové nemohou být v celé šíři povoleny, případně musí být zakázány, protože by narušovaly svobodu občanů. Nicméně bez řádu, jen s tolerancí jako totálním ideálem se mnoho nevystačí, nutně dojde k anarchii. Právo na svobodu nemůže platit pro uvězněné, právo na život pro vraha odsouzeného na smrt, nebo pro nepřítele, který přišel se zbraní v ruce brát svobodu nebo majetek. Prostě hodnoty je nutno podřídit obecnému řádu, neplatí obecně. Zatím se tak neděje, agresivnímu náboženství se ustupuje nejenom ze zbabělosti, ale proto, že není základna, ze které by se vedl boj, když tradiční pravidla byla opuštěna.

Nikdo exaktně nestanovil pro všechny národy shodné normy. Kdo stanovuje míru hodnot, které se už hájí cizím vměšováním? Prakticky lze vyslat armády do jakékoliv země, která má funkční tradiční řád, o kterém však panují určité pochybnosti v oblasti svobody (ve svém vágním výkladu) a lidských práv, jejichž chápání může být v různých kulturách různé. Lze vnucovat muslimské ženě svobodu a rovnost, když ji nechce? Tak lze vyvolat jakýkoliv konflikt.

Evropská unie, soubor států s tradičními normami různých národů, která nemá jednotnou evropskou identitu, potřebuje na něčem stavět svoji jednotu. Proto ji staví na univerzálních hodnotách, které ovšem nejsou konsensuální, ale jaksi předzjednaně dané. Proto také provádí kampaně, aby tyto „hodnoty“ byly postaveny nad domácí zákony a pravidla. Polské školy nesmí mít kříže a všude musí být povoleny potraty, být přijaty vágní antidiskriminační zákony a zaveden genderový feminismus do škol. To je jen začátek.

Opravdová práva etnických menšin mohou vzniknout pouze ve své nezávislé obci, kde se také vyzkouší jejich civilizace komplexně, tedy i hospodářskou úspěšností alespoň na úrovni obživy. Ve skutečnosti jsou v modernitních „demokraciích“ roztroušena etnika, která jsou přirozeně diskriminována, protože svojí odlišností se nemohou dobře účastnit života (některá etnika se nedokáží dobře uplatnit v tržní ekonomice, jejich schopnosti jsou v oblastech, které modernita neobsahuje). Ale na základě mezinárodních tlaků a různého nedemokratického jednání jsou hájena a hospodářsky dotována. Tím se ovšem nic neřeší, společnost má jen další zátěž a občané jsou více rozděleni.

Demokracie absentuje především kvůli nedostatku sounáležitosti na základě fenoménu odloučení. To se už začalo projevovat na Západě v šedesátých a sedmdesátých letech vymáháním organizovaných zájmů různých skupin, hlavně odborových, když vlády musely ustupovat těmto zájmům, aby byly znovu zvoleny. Už začaly absentovat obecné ideály společných zájmů státu jako celku. Lidé se těžko spolčují (mimo nějaké účelové zájmy), aby bojovali za celek a tedy za někoho jiného, než jen za sebe samého a svoji korporaci. Díky této absenci sounáležitosti je možno prosazovat zvnějšku hodnoty jako řád.

Soudy se těžko opírají o zákony, protože neplatí morální řád, podle zákona lze nemravně odsoudit, není přirozená spravedlnost, protože ani zákony ji neobsahují. Právníci nepotřebují spravedlnost a jasné zákony, ztratili by práci a zisky. Lidé už vůbec neuvažují, že spravedlnost je založena na kontinuitě a rovnováze (kontinuita původního stavu a trest jako rovnováha v poškození), od spravedlnosti se odloučili, stejně jako od většiny přirozených principů. V oblasti spravedlnosti nemohou být zisky. Není možno, aby občan za nezaplacenou jízdenku přišel o dům, aby ho okradli právníci u soudu a exekutoři. Je to jedna z metod likvidace střední třídy. Opět je to jen nedostatek řádu, svoboda někoho legálně okrást je právě tou svobodou neomezenou řádem. Bohužel je to i na základě anarchie, kterou podpořil Patočka svojí teorií „univerzálních lidských práv“ vydávané jako determinované (prý přirozené) na lidské vůli nezávislé normy.

Precedens v soudním řízení se vytratil, protože postupně tvořil řád. Soudci chtějí mít svobodu, aby si mohli dělat, co chtějí. Každý rozhodně jinak. Občané nemohou na základě praxe odhadnout, jak jejich spor dopadne. Nemohou se řídit tím, jak dopadl stejný případ. Žádná hodnota jim v tom nepomůže, hodnota není pravidlo.

Prosazování deformovaných hodnot je předzvěstí chaosu, do kterého směřuje modernita jako reálné jsoucno neřízené ideálními principy. Rozpaky ohledně svobody projevu jsou viditelné. Každý chápe, že cokoliv říci nelze. Jednak je nutné bránit práva osobnosti, jednak je zapotřebí bránit společnost proti nemorální propagaci. Je jasné, že na začátku je potřebná představa, co společnosti škodí, pokud ovšem tato vize není, potom je těžko stanovit, co je morální a co ne. Svoboda slova je omezena jen strachem z problémů při napadení nějaké zájmové skupiny. Již téměř jen na vlásku se ještě drží zákaz pornografie, různě obcházený. Svoboda slova už brzy bude omezena jen strachem z odvety mocných jednotlivců a skupin. Ti, kdo nejsou dostatečně mocní, mohou být libovolně napadáni a haněni. To je svoboda bez řádu. Řád svobodu garantuje, svoboda sama sebe obhájit nemůže. Někdy se říká, že zákon chrání slabého, aby si silný nemohl dovolit vše. K tomu ovšem je zapotřebí zákon a instituce jej vyžadující. Hodnoty samy tímto zákonem nejsou. Pokřivené myšlení davu potom slabého hájí emotivně a impulsivně a žádá jen další rozklad zbytku řádu, který vlastně je jediným co lidi chrání a jejich svobodu umožňuje.

Leave a Comment