english version

Genderová teorie jako modelový příklad odloučení a nicoty

  Bylo by asi povrchní konstatovat, že základní ideje nepřirozenosti jsou jen extrémem individualismu a relativismu a nezkoumat hlouběji příběh tohoto odloučeneckého myšlení. Příkladem a zároveň dokladem hlubokého odloučení je genderová teorie. Podle ní „přírodní pohlaví“, přírodní podstata jednotlivce, je pouze regulačním ideálem, který produkuje tělo.  Tomuto pohlaví je kulturně vnucen gender, jakási kulturní nadstavba nad přírodní podstatu, tedy mysl, vědomí, dějiny, společnost, cosi co bychom mohli akceptovat jako součást tradičního řádu. Gender je apologety této teorie kritizován jako nespravedlivě konstruovaný (mužskou nadvládou ženám a jiným rasám vnucený) a pouze kulturně daný, tedy odstranitelný a nahraditelný něčím jiným (viz 56, 71).

  Tato teorie byla vyslovena obecně, tedy platí pro jakékoliv tvory, v lidské oblasti též pro rozdílné rasy a sexuální orientace. Cílem této teorie je kulturní normativní nánosy nad přírodní podstatu, zvané gender, dekonstruovat a vytvořit nové, mnohdy není jasné jaké, ale jistě rovnostářské. Zatímco u odlišných lidských skupin jde jen o to, aby nastala rovnost etnik, v případě vztahů ženy a muže to má hluboký dopad, ruší se tradičním řádem určené odlišné role. Ještě nikdy nešel nikdo tak hluboko v dekonstrukci norem, na kterých je založena rodina a vůbec veškeré soužití, tak daleko v ničení tradičního řádu a nabízel za to jen prázdnotu. To všechno je o to horší, že člověk je chudý na instinkty. Zatímco zvíře narozené v zoo je vybaveno instinkty a vypuštěno do přírody má ještě nějakou šanci, člověk se rodí s minimem instinktů prakticky „holý“, jen s intelektem, a čeká na výchovu, kterou přijme většinu vlastností; žena a muž přijmou svoje role (viz 79). Proto je tak důležitý gender, který je obrovskou výhodou oproti zvířatům, protože vlastnosti vhodné k životu ve změněném prostředí lze snadno přijmout výchovou a nejsou „natvrdo“ dány instinkty. Nový gender ovšem se musí vývojově přirozeně měnit podle potřeby existenčního prostředí, nikoliv být určen feministkami.

  Pokud genderovým kampaním něco vadí v jejich naplnění, je to především ta část genderu, která se týká rozdílných rodičovských rolí; bez rodiny totiž jsou role ženy a muže jen minimálně rozdílné; role bezdětné ženy se nikdy od mužské výrazně nelišila. A právě požadavek na přiblížení rolí povede k tlaku na změnu rodičovských rolí a může být zhoubný pro budoucnost lidstva. Muži svoji roli příliš nezmění, žena přijme roli bezdětné ženy, protože nějaká s mateřstvím počítající role není připravena, přirozený vývoj ji nevytvoří, ani teoreticky vytvořena není, ani být nemůže, protože taková konstrukce je neuvěřitelně utopická.

  Manipulace a sociální konstrukce člověka jsou mnohem snadnější než u zvířete a proto je tradiční gender potřebný a předběžná opatrnost změn důležitá. Přesto neobhajuji zcela původní gender, v novém prostředí musí být změny jen takové, které v oblasti genderu reflektují přirozené mechanismy trhu a demokracie, tedy rovnost před zákonem a rovnost příležitostí. Tyto změny genderu ve vyspělých zemích proběhly už dávno, nyní probíhají zhoubné přesahující kampaně, které vysvětluji v rámci nepřirozeného života.

  Děti vychované zvířaty se už nikdy nestanou lidmi, protože adoptivní zvířecí rodiče je vychovali ve svém genderu. Proto se domnívám, že lidmi nebudou ani lidé bez tradičního genderu. Nemusí se sice zrovna chovat zvířecky (ale, kdo ví?), ale ztratí se smysl toho, proč mimo jiné existuje gender: aby bylo pokračování rodu. To je o to horší, že děti se už spontánně nerodí, aby automaticky svojí neplánovanou přítomností vzbudily potřebné instinkty u rodičů a zatáhly je do jejich role. Tradiční řád (gender) má tedy velmi důležitou funkci, aby přivedl lidi v mladém věku k rodině. Dnes ovšem vidíme porušený gender především ve velkém počtu případů špatné výchovy dětí a vůbec neschopnosti se chovat jako rodič. Dalšími zásahy pod vlivem individualistické genderové teorie se může úplně zhroutit předávání tradičního funkčního genderu potomkům a tím vyvolání totální anomie.

  Rodina je statický duální přirozený mechanismus založený na určitých podstatných lidských vlastnostech (touha po sexu, mateřské pudy) fungující na základě tradičního řádu. Uvnitř rodiny neplatí dialektika. Rodina se nemůže nějak vyvíjet, je prostředím pro reprodukci na stále stejných principech a role rodičů jsou dány. Hledání jiného modelu nemůže být pomocí dialektiky a vnitřního vývoje. Mohou vzniknout nové rodiny s jinými partnery, ale nevznikne nový princip. Pokud by měla vzniknout syntéza, musel by vzniknout nový člověk a to se může stát jen jinou metodou než jen rozpadem rodiny. Ale role nějakého „syntetického“ člověka nebyla vytvořena, žádná teorie o něm nemluví, podle mého názoru není možná a lidé zaujmou pod vlivem dekonstrukce stávajícího řádu svoje známé role bezdětných promiskuitních partnerů. Naštěstí jsou genderové teorie v poslední době zpochybňovány (viz 78).

  Zároveň je na místě se vyjádřit k feminismu obecně: V původní předprůmyslové rodině byla komplementární dělba práce v rodinném hospodářství, kde vládl dominantnější jedinec. Kromě dominantních mužů, v dosažitelné historické paměti také známe případy vládnoucích žen hospodyň, které manipulovaly s manželovými příjmy i s ním samotným. Nepřirozený stav vznikl v průmyslové rodině, kde žena byla závislá na manželově výplatě a byla spíše domácí služkou. Otec se na výchově dětí již méně podílel a více vyžadoval nepřirozenou autoritu, což vedlo též k deformaci ideálů včetně příliš obecných mužských vzorů velkých vůdců (Hitler a Stalin) a vládě ideologií. Od tohoto nepřirozeného modelu se odvíjí feministické představy o mužské nadvládě.

  Celý problém převažujících feministických požadavků není postaven obecně, činnost žen v rodině se nezkoumá, málokdy se obhajuje mateřství a žádá jeho uznání. Myšlení redukované jen na vydělávání peněz je, jako každá fragmentární idea, neproduktivní, utopické a diskontinuální. Reprezentativní zdroje nepovažují mateřství za povinnost, byť jen morální, v lepším případě jej „nějak odbudou“ (viz 7, 14. 56).

  Chlapci jsou feministicky vychováváni v čemsi, co odporuje hrdinství, rytířství apod. Tyto postoje nejsou zakázány, dokonce je po nich poptávka, ale prostě výchova k tomu nevede a pohodlnější je prostě být „babský“. Nakonec to ani ženám nevyhovuje, přirozenost je vede k obdivu k mužnému chování cizinců, hlavně muslimů. Mnohdy raději snáší zahalování a bití než život s feministickým „nemužem“. Celkově taková „nemužská“ výchova vede ke slábnutí vůle, pacifismu a ustupování zlu a všem oněm relativistickým postojům. Vše, co bylo řečeno o relativizaci, se současným feminismem násobí. Děvčata potom nejsou vedena k rodině, ale jen k úspěchu v zaměstnání, což znamená obvykle odkládání a omezování rodiny, případně rezignace na rodinu. A to ještě genderová teorie nezasáhla naplno život lidí, shora uvedené škodlivé jevy jsou spíše jen na základě celkové nepřirozené kultury.

  Většina genderově orientovaných feministických děl (třeba 78) nerozlišuje důležité skutečnosti: spravedlnost a rovnost. Rovnost je na základě marxistického ideového pozadí považována automaticky za spravedlivou. To je ovšem omyl, spravedlnost se bez rovnosti většinou obejde (pouze rovnost před zákonem je nutná), přirozený ženský přínos pro společnost je zapotřebí v rámci nadčasového myšlení lépe a spravedlivě ohodnotit. Rovnost ženské a mužské role k tomu není potřebná.

Leave a Comment