english version

Ekonomie nadčasového humanismu; jistota a autarkie

 

Motto: Nemůže existovat národ, který nebude pracovat a živit se z vlastní práce a alespoň většinou z vlastní půdy (životního prostředí, energetických zdrojů, nemovitostí).

  Návrat k domovu je i návratem k práci. Pokud bude práce, bude i člověk, pokud práce nebude, člověk zanikne. Tou prací jen okrajově myslím nějakou činnost na základě libovůle, nebo náhradní práci. Pokud bude nutná práce pro obživu, budou nutně k ní vychovány i děti, včetně všech nástrojů nutných pro pracovní činnost: potřebné vzdělání, dobrá tělesná kondice, pracovitost, pracovní životní styl a uchovávání pracovních schopností.
V přehledném prostředí jsou omezené možnosti nějakých podvodů a nezodpovědnosti k okolí, jak je běžné ve světovém, ale i větším prostoru. Světové krize, katastrofy a přerušení dodávek podstatných životních potřeb vystavují člověka v modernistické společnosti nejistotám. Světově nelze jistotu zajistit a morálku vyžadovat. Lze pouze vytvořit rezervy pro případ krizí a selhání a vytvořit částečnou nezávislost na světovém obchodu (autarkii). Je to princip subsidiarity v hospodářské oblasti. Je žádoucí, aby rozsah trhu měl charakter nejen trhu světového, ale strukturovaně i nižší oblasti trhu, přičemž nejvyšší míru by měl mít trh místní. Strukturu trhu nelze nijak vnucovat. Předpokládám, že podpora místního trhu se vytvoří automaticky poté, co budou dislokovány zdroje energie na místní, obzvláště rozloženou energii prostředí, tedy využívání převážně sluneční energie nebo od ní odvozené energie větru, vody, biomasy a přímého slunečního záření. I když nemusí být tyto zdroje převažující, je téměř bezpečnostním zadáním takové zdroje vytvořit alespoň na nezbytné úrovni pro přežití světových krizí, vnějšího vydírání, přerušení dopravy, politické nestability atd. Zdražení neobnovitelné energie k tomu povede automaticky. K tomu dodám, že neobnovitelné suroviny mají jen hodnotu vycházející z nákladů na jejich těžbu a dopravu, těžba je vlastně neobnovitelné ničení čehosi, co se tvořilo miliony let. Je to prokonzumování rezerv z minulosti bez vytváření jiných rezerv, je to výraz myšlení postrádajícího obecnou představu. Proto je zapotřebí na ně vydat daň z budoucnosti, protože se vyčerpávají rezervy pro budoucnost určené. Tyto daně by měly být použity k podpoře obnovitelných zdrojů, především místních. Nicméně jen trh může místní zdroje vytvořit, protože jakékoliv dotace na některý druh energie je jen příležitost ke korupci a deformovaný trh nevytvoří správné poměry. Trh zvolí ten druh energie, který je produktivní (místo drahých slunečních baterií třeba pěstování energetických plodin ve sklenících).

  Domnívám se, že bude žádoucí zpočátku nastartovat vytvoření střední třídy hospodářů rozvojem především malých rolnických a smíšených podniků. Nezaměstnanost způsobená rozvojem technologií nelze řešit odstavením lidí od práce a nějakou podporou, protože to není nadčasové a vůbec antropologicky zodpovědné jednání; je možno řešit hnutím: Návrat k půdě. Lidé se uživí na půdě sami, nemusí mít podpory. Vytvoří se i nové sofistikované rozložené technologie napájené rozprostřenou energií prostředí (sluneční, vodní, větrnou, pěstováním energetických plodin). Rozložená průmyslová výroba (viz 36) znamená, že se součásti výrobku vyrábí v malých podnicích, obvykle rodinných, a potom montují. K tomu spějí všechny nové technologie (informační technika). Není nutné dojíždět do práce a při promyšleném systému výroby v malých prostorově rozprostřených podnicích se nejen využije místní obnovitelná energie, ale doprava produktů má obvykle menší náklady a ztrátu času než doprava osob do práce. Většina práce je stejně ve službách, jejichž část lze vykonávat na dálku výpočetní technikou nebo ve svém okolí. To ovšem nemusí být zcela pravidlem, je možno vymyslet i cokoliv jiného, aby se rozprostřená energie prostředí využila v místě vzniku a nemusela se dopravovat a lidé cestovat. Řešení ekologických problémů a relativní nezávislost na externích zdrojích si nelze představit jinak. Komplexní řešení ekologická a hospodářská jsou počátkem obecného (komplexního) nadčasového řešení. „Naše energie“ a „zdravé jídlo z okolí“, by měly být jakési zásady návratu k domovu.

  Robinsonovo (viz 74) překonávání globalizace nějakými trasnacionálními lidovými organizacemi tvořícími opozici proti transnacionální buržoasii může mít jen omezenou účinnost. Je to stále se opakující chyba sociálně smýšlejících lidí nemajících jinou teorii než marxismus a tak vždy sklouznou k nějaké „vládě proletariátu“. Socialistická demokracie, tedy nějaká vláda chudých lidí nikdy nebyla a nebude. Je iracionálním projektem a končí plýtváním a dluhy (Peronismus, sociální státy v Evropě) nebo totalitou. Může být jen vláda nezávislých lidí a ti musí mít nějaký majetek a kolektivní zázemí. Právě technologické a organizační nástroje globalizace mohou vytvořit rozprostřenou střední třídu a podpořit ukořenění prací doma v rámci sítí a mezinárodních korporací, a zároveň dosti prostředků, aby většina lidí byla přiměřeně bohatá a vlastnila vlastní výrobní prostředky. Přitom právě transnacionální organizace mohou po přijetí myšlenky Nadčasového humanismu prosadit tento projekt, pokud se vymaní ze zastaralých ideologií. Potom se může stát NH střední cestou teze a antiteze globalizujících sil.

  Obvyklé hodnocení ekonomických výsledků produktivitou práce přestává být pro nadčasovou společnost měřítkem úspěšnosti, protože průměrná produktivita práce nemůže růst donekonečna a od určité míry je kontraproduktivní, protože lidé vyřazení z práce nemohou donekonečna nacházet zaměstnání ve službách nebo zbytečných činnostech. Proto bych si dovolil navrhnout jiná hodnocení, spočívající v úrovni ekologických způsobů života, rezerv, bezpečnosti, soběstačnosti a antropologického antidekadentního indexu (zdraví a věkové rozložení populace). Pro takové hodnocení by konečně měla být nalezena metodika sociologických výzkumů.

  To ovšem neznamená odmítnutí inovací, ale jejich využití především pro uvedené hodnoty. Protože nadčasová společnost bude především „společností vědění“ založená na kvalitních středních školách a celoživotním vzdělávání, v rukou hospodáře bude komplexní podnik zemědělsko-průmyslově-energetický, bude zapotřebí zřídit vědomostní centra (think tank). Na významu nabude tzv. „tiché vědění“, zručnost a rovnováha duševní a manuální práce v transdisciplinárním komplexu (viz 58). Bude příležitost pro všechny druhy podnikání: pro družstva, kampeličky, konsorcia. Bylo by správné, aby každý si sám vybral takové pracovní prostředí, které vyhovuje jeho psychice, a přitom výsledky se dostaly k využití celým společenstvem, jednak přímo, jednak zdaněním. V rámci myšlenky autarkie je přirozené, že by podniky tvořily pracovně-sociálně-výchovný komplex podle vzoru cechů nebo Baťova koncernu. Tvořivé schopnosti českého lidu tu mají velké naděje uplatnění, tentokrát nikoliv spojené s rozkrádáním materiálu socialistických podniků, ale v rámci místní ekonomie.  Zručnost nabytá na chalupách, chatách a zahrádkách, při stavbách rodinných domků svépomocí se konečně uplatní v opravdové hospodářské úspěšnosti. Tím vzroste jistota a sebevědomí jinak těžko dosahované v rámci nadnárodních korporací a prací na pochodu světem nebo neustálým stěhováním za prací.

  Přitom bych zde opět zdůraznil, že jen těžko mohou v integrovaných společenstvech existovat nepřizpůsobiví občané nebo neintegrovaní přistěhovalci. Je zapotřebí dávat jim příležitosti se zařadit, ale je nutno odmítnout požadavek nějakého násilného multikulturalismu uvnitř společenstva. Jiná etnika mohou mít svoje obce či společenstva, případně podniky.

Rezervy a autarkii musí mít též jednotlivci a rodiny pro případ krize jednotlivců. Totéž musí mít obec a stát. Nepřípustné jsou dluhy, které nejdou na investice, a nebylo zajištěno jejich splácení. Rezervy mohou tvořit investiční podíly do místních společností, nemovitosti, finanční rezervy, materiálové rezervy. Ale nejlepší uložení rezerv je ve vstřícném budování investic, které se v budoucnosti využijí. To jsou především zdroje energie na obnovitelném principu a ta opatření, která zvyšují výkon, bezpečnost a nezávislost do budoucnosti. Třeba budování protipovodňových nádrží, které mohou být zároveň i nádržemi pro zavlažování, protože v budoucnosti zřejmě pro další zvýšení zemědělské produkce už jiné ekologicky nezávadné prostředky nebudou.

  Autarkie se dá shrnout asi takto: Nezávislost, svoboda, práce, skromnost, věrnost, jistota – to všechno vzájemně se podporující v kauzálním cyklu. Celé paradigma, které jsem uvedl, je obsahem mnoha ekologických publikací (viz třeba 72) a dokonce návodů jak toho dosáhnout. Nicméně je zapotřebí v nich najít ekologické jádro a organizačně technická opatření. Mnoho publikací prokládá toto jádro politickými nánosy odlišných situací a ideových směrů. Jednou z hlavních myšlenek je omezení vynucených nákladů. Bez toho jsou všechny ekologické návrhy zbytečné. Proto se též musí zajistit jiné financování státu, protože spotřební daně a daně z příjmu silně poklesnou.
  Nika jistoty, která může existovat pro příslušníka rodiny, zajišťuje, že není nikdo plně závislý na platě ve velkém podniku, může být nezávislým a tím svobodným v rozhodování, zda se nechá vydírat nízkým platem nebo bude dále hledat lepší zaměstnání a využít lépe svých schopností. Nika jistoty tvoří svobodu, protože byť jen základní materiální nezávislost zajišťuje svobodu.

  Zároveň jistotu vytváří i obec, která se postará o sirotky, jejich dobrou výchovu a zajištění do života, případně zaměstnání. Domovské právo znamená, že obec je zodpovědná za svého občana i mimo území obce, nikoliv za jeho činy, ale prostě se o něj v nejhorším musí postarat, On potom musí platit obci stále nějakou daň, byť by byl kdekoliv. Vyvázat se sice může, taktéž koupit domovské právo, což by platilo za jistých podmínek i pro cizince.

  Nika jistoty je komplex jistot zajištěným rezervami, autarkií a využíváním obnovitelných místních surovin. Je to nezávislost, svoboda a nadčasová ekologie. Všechno se v nice jistoty potkává. Je to jediné opravdu nadčasové ekologické řešení, kdy ekologie souvisí přímo s nezávislostí na světovém trhu s energiemi.

  O střední třídu je zapotřebí pečovat stejně jako o všechny atributy nadčasovosti. Důležitá je otázka mladých lidí, aby byli schopni si našetřit rezervní prostředky; je zapotřebí jim v tom pomoci. K tomu jsou obce, které jsou na mladých závislé, a proto jsou nuceny o ně pečovat. Možná to vyřeší levné půjčky, ale domnívám se, že je spíše zapotřebí cílené pomoci třeba vytvořením bydlení pro mladé rodiny bez velkých nákladů, lépe řečeno bez zisků, které jsou vždy nasazeny na různé hypotéky a nájemné v nájemních domech. Jen tak lze od mladých požadovat, aby si šetřili, měli rezervní prostředky a pomalu se přesouvali do střední třídy. Šetřit ovšem musí především oni sami.

  Střední třída potřebuje ochranu mnoha dalšími opatřeními, určitě se musí k tomu vypracovat mnoho různých politických opatření, pouze mi připadá, že bude nutné asi velmi opatrně přistupovat k exekucím, které v případech hospodářských propadů jsou noční můrou střední třídy. Víme jak často si banky a jiní věřitelé pro sebe prosadili zákony takové, že dovedou příslušníka střední třídy přivést „na buben“ i v případě jen malého pochybení, doslova ho „oškubat“. Mnohé případy přímo nabízí vysvětlení, že jde o záměrnou likvidaci střední třídy a snaha o proletarizaci sloužící jak velkému kapitálu, tak komunistickým myšlenkám. Protože příslušník střední třídy je pro společnost důležitější než banka a jiné velké mocenské subjekty, je potřebné vypracovat opravdu spravedlivý a ochranný zákonný způsob ochrany střední třídy.

  Vytvořením střední třídy zajištěné rezervními prostředky a autarkickým hospodářstvím se odstraní závislost na státu, lidé budou zajištěni sami a sociální systémy státu nebudou vesměs potřebné ani v případě nezdravotnických služeb (nikoliv ovšem zdravotnictví, které je samostatným systémem), invalidity nebo stáří. Cílem je, aby se lidé přednostně zajistili sami a obec zjednávala jen nejnutnější základní charitu pro opravdu nemajetné bez prostředků. Aby si mladí lidé mohli postupně vybudovat rezervní prostředky a ještě k tomu založit rodinu, potřebují účinnou pomoc od rodičů a obce. Rodinné prostředky by se měly především vytvářet vzájemnou propojeností generací, tedy rodinný majetek (rezervní prostředky starší generace) by neměl být mrtvě uložen, ale být k disposici k podnikání mladší generace a tak se zhodnocovat. Obec může potom pomoci těm, kteří takové rodinné zázemí nemají, třeba tím, že jim obstará bydlení v obecních bytech s nízkým nájemným, což může být též vázáno splněním nějakých podmínek (třeba počtem dvou dětí). I tito lidé musí být směřováni k vytváření rezervních prostředků. Pro proletáře, tedy ty, kteří nikdy rezervní prostředky nevytvoří, protože nemají dostatečné pracovní schopnosti, nebo proto, že prostředky prokonzumují, pomůže obec v nejhorším případě umístěním v nějakém ústavu, kde též skončí i staří lidé bez prostředků. Takový ústav vybudovaný v obci nemusí být nikterak drahý a jeho provoz se surovinami z místních zdrojů za účasti sbírek materiálních prostředků od občanů nemusí být nákladný a zatěžovat občany vysokými daněmi.

  Na konci stati o autarkii bych chtěl odpovědět již předem na některé oponentní názory, v nichž převládá představa, že velké korporace, které mají ony obrovské zisky z nových technologií, by měly formou vysokých daní přispívat na řešení sociálních záležitostí. Utváření daní v době globalizace je problém, který zde neřeším. Pokud bude autarkie a lidé se obejdou bez světových korporací, byť v rámci skromnějšího života a rozprostřených technologií, budou muset světové korporace na to reagovat. K čemu jsou vyspělé technologie, když zboží neprodají? Budou muset zaplatit takové mzdy, aby pracovníci měli podstatně větší příjmy než v autarkickém prostředí, a dát nízké ceny, aby lidé výrobky kupovali. Situace se ustálí, produkty, které moderní technologie přináší, se dostanou k lidem, protože lidé budou nezávislí a mohou vzdorovat, ne se jen podřizovat. Proto je autarkie a rozprostřené technologie systémové opatření využívající přirozených principů a nespoléhá na dirigistické řešení pomocí institucí. Nejhorší situací by byla konzumně proletářská společnost zcela závislá na korporacích.

Leave a Comment