english version

Ekologické pojetí zákona přirozeného výběru; diverzita jako podmínka

  Přizpůsobování probíhá ovšem i v ekologické doméně. Pokud člověk znečišťuje potraviny chemickými látkami, znečišťuje ovzduší, určitě existuje proces jeho přizpůsobování tomuto znečištění, které jej ovšem oslabuje po všech stránkách. Je jen otázka, zda tento proces má naději. Veličiny tohoto procesu jsou: 1. rychlost a velikost změn, 2. schopnost člověka se přizpůsobit. Naděje je tedy ve snížení rychlosti a velikosti změn (o což se snaží ekologie) a ve zvýšení schopnosti člověka se přizpůsobit, což obstarává hlavně zákon přirozeného výběru (vzhledem k lidské nedokonalosti nemůže výběr obstarávat člověk sám).
Při dostatečném počtu jedinců je možný výběr přizpůsobenějších, tak jak to bylo vždy v podobných případech změny prostředí. Čím je prostředí více změněné, tím je „odpad“ nepřizpůsobených větší a pro zachování reprodukce je zapotřebí, aby byl větší počet jedinců předložených existenčnímu prostředí k výběru. To platí i opačně a ontická naděje je potom téměř úplně závislá na počtu jedinců, který je hlavním jejím parametrem. V neznečištěném prostředí by určitý počet jedinců stačil k reprodukci, ve znečištěném musí být tento počet podstatně vyšší. Zaostalé národy, u kterých je vyšší počet jedinců a ničím nerušený výběr (bez zasahování zdravotnictví), mají vyšší ontickou naději.

   Nerad bych, aby z předchozího textu vyplynulo, že můžeme prostředí znečišťovat, protože se člověk přizpůsobí. Přizpůsobení je možné jen jisté míře znečištění, jsou takové látky a jedy, které mohou vykonat absolutní likvidaci lidstva. Také si nemyslím, že by někdo chtěl, aby z deseti lidí přežil ve zdraví jen jeden. Takový přirozený výběr už není přirozený.

V současné době je hlavním problémem vyspělých zemí nedostatek jedinců (tedy dětí). Nevhodné společenské podmínky pro přirozený výběr je druhou, méně důležitou okolností; pokud je dosti jedinců je možno jej odsunout do další generace. Pokud ovšem není dost dětí, není z čeho vybírat v další generaci. Postupující znečištění a devastace jsou dalším nepříznivým faktorem. Všechny okolnosti se prolínají do současného dekadentního stavu.

Přitom je zapotřebí nezapomenout na to, že emancipovanější národ degraduje i biologicky, nejen tělesně, ale i duševními schopnostmi. Je to dáno známým faktem, že ve vyspělém národě řídícím se agendami nepřirozenosti, inteligentnější lidé mají málo dětí a naopak mnohem více dětí rodí lidé mnohdy nemající ani pracovní návyky a žijící z podpor. To se obvykle projeví až po více generacích a je kryto zvýšeným školským úsilím. Obvykle se najednou zjistí, že přistěhovalí cizinci ze zaostalejšího státu jsou inteligentnější.

  Velká přelidněnost zaostalých států bez možnosti expanze je nepříznivým faktorem pro přírodní prostředí, ale i pro společenstvo samo. Lidé mají bídu, nedostává se zdrojů, jsou nemocní. Přesto je to vše jen otázkou emancipace, technických prostředků, medicíny a řádu společnosti, aby se přelidněnost řešila a to co je nepříznivé pro vymírající země může být přechodně přínosné pro přelidněné. Proto nelze svět uniformovat a pro všechny národy se snažit nastavit shodné etické hodnoty. Nezapomeňme, že mnohé tyto země nepřekročily v antropologické oblasti „bod nepřirozenosti“, zatímco v ekologické ano, a je nutno pro ně k překonání nepříznivého stavu uplatnit jiná pravidla. V této publikaci se jejich problémy podrobně nezabývám, jenom zdůrazním, že pro ně vhodná řešení jsou zcela jiná, než pro vymírající evropskou civilizaci. Proto je také zapotřebí jisté izolace politické a kulturní nutné k vytvoření vlastních řešení. Je opravdu obtížné se vyslovit k výsledku soutěže mezi vyspělými vymírajícími a přelidněnými zaostalými zeměmi. Určité inspirace pro použití u druhého lze najít u obou. Stabilita populace u vyspělých a pomalé vymírání u přelidněných, nemajících zdroje, je asi optimální řešení. Vzájemně se učit a nic nevnucovat je asi nejlepší výzvou. Přitom zaostalé národy mohou být pro vyspělé vzorem k překonání antropologické dekadence (rodinná solidarita), konečně i vzorem jistých vzorců chování v novém paradigmatu postmaterialismu. (Používám název „zaostalé“ protože je běžný a nechci zavádět nové výrazy. V podstatě jde jen o zaostalost technickou a emancipační, nemusí být kulturní.)

  Někdo možná řekne, že vymírání Evropanů a nástup jiných plemen je proces přírodního výběru. Evropané prostě neobstáli v boji o svůj životní prostor. To je sice pravda, ale proč by to tak muselo být? Evropané nejsou zatím výrazně generačně zatížení fyzickou degradací a jejich ústup jde na vrub nesprávných vyznávaných hodnot a pravidel života. Nástupem jiných etnik by v Evropě vznikla zcela jiná civilizace, což je proti ideálu diverzifikovaného světa. Ale i etnické spory lze vyřešit a nahradit humanitní soutěží, systémem napodobování nejlepšího.

  Zde bych ještě předeslal, že ke správné přirozené evoluci celého lidstva je zapotřebí kulturní diverzita společenstev a nikoliv uniformita. Nechat vymřít a indoktrinovat evropskou civilizaci je evidentně horší než ztráta živočišného druhu. Jednotlivé civilizace by měly soutěžit, nejlépe mírově systémem napodobování a vzájemných informací, pokud to takto nelze, potom za přítomnosti vojenské rovnováhy. Nejvhodnější životní styl se vždy prosadí, jak jsme zažili pádem komunismu. Nejhorší je etnická expanze, která je vždy příčinou válek. Jestliže přelidněné civilizace nebudou mít kam expandovat, nutně budou nuceni si svoje věci vyřešit, nalézt řešení u sebe a problémy nevyvážet jinam. Mírně vymírající a stabilní civilizace dají příklad řešení těm přelidněným, který by v expandujícím a indoktrinujícím prostředí nebyl, expanze by nebyla zadržitelná, protože přelidněné národy by neměly vzor jak situaci řešit doma a nic by je k tomu nenutilo.

  Obhajoba hranic v zájmu zachování etnické a kulturní diverzity je metodou zachování sociálněkulturní evoluce. Sociálněkulturní uniformita, o kterou se snaží EU univerzálním prosazováním relativistických ideových konceptů (multikulturalismus, feminismus), je opět snahou o likvidaci diverzity civilizačních režimů a tím vytvoření nepříznivých podmínek pro přizpůsobení evropských národů změnám prostředí a světovým výzvám.

  Připomínám, že multikulturalismus ( viz 17, 52, 53), jak je chápán v dnešním modernistickém světě, je směsice kultur v jednom místě a nezajišťuje diverzitu společenstev, protože vlastně jednotlivé kultury netvoří samostatně se živící společenstvo s vlastními mechanismy, aby tak dokázaly v rámci soutěže s ostatními svoji hodnotnost.

  Nesdílím pesimistický názor na budoucnost lidstva obvykle deklarovaný ekology příliš fascinovanými evolučními teoriemi platícími pro oblast přírody. Člověk nemusí vymřít, tak jak se stalo s mnoha živočišnými druhy v minulosti. Člověk je obdařen intelektem a může do značné míry tomuto nepřirozenému vývoji vzdorovat právě proto, že je schopen svoje prostředí měnit, nesmí ovšem zapomenout, že má-li přežít, potřebuje se měnit a zachovávat biologicky i on. Katastrofické vize ohledně lidského rodu jsou obvykle pokračováním myšlenky, že člověk biologicky není schopen evoluce (v darwinistickém  smyslu) nebo není schopen k přirozenému výběru předložit dostatek jedinců. Přirozený výběr v lidské společnosti je sice dnes omezen, ale jako kosmický princip nadřízeně existuje pro veškerou živou skutečnost, je nutnou součástí přirozenosti. V tomto rámci může člověk zaniknout jako tvor, který se nepřizpůsobil kosmickým pravidlům a tím prohrál soutěž s některými jinými tvory planety, kteří to vše přežijí. Pokud však bude dosti jedinců a alespoň přijatelné prostředí, člověk nezanikne, vždy se vyskytnou mutace schopné přežití. Proto bych si dovolil na závěr vysvětlení zákona přirozeného výběru vyslovit pro současnost alespoň jedno nezbytné (viz 10): Dostatek lidských potomků.

Leave a Comment