english version

Dekadentní proces – navyšování dluhu, který nemusí být splacen; nerovnovážný blahobyt

 

Motto: Dekadenční blahobyt jednotlivce je metodou zániku vlastního rodu

Jak dále vysvětlím a jak jsem naznačil v úvodu, západní civilizace se ocitá v situaci, ve které se projevuje určitá degradace lidského rodu a zároveň ničení přírodního prostředí. Příčinou obojího je složité paradigma, které proberu níže, zde bych jen uvedl, že degradace lidského rodu je především snižování porodnosti a psychosomatický úpadek. Navenek se celá degradace jeví jako navyšování blahobytu na úkor obou složek. Tento zhoubný trend nazývám antropologickou dekadencí, která patří zároveň s enviromentální dekadencí do širšího souboru totální dekadence biosféry. V rámci úpadkové euroamerické civilizace není dnes žádný myšlenkový rámec, který by nařizoval starat se o budoucnost a zajišťovat ji přiměřeně početnou a zdravou další generací, jen slabě se uplatňuje téma neznečišťovat životní prostředí a šetřit neobnovitelnými zdroji. Pouze v některých náboženských naukách jsou pravidla, která se osvědčila ohledně vzniku rodin, ale mnohdy by se musela minulost vrátit, aby fungovala i dnes.

Tato dekadence je jen zčásti nevratným procesem zanikání. Můžeme předpokládat, že alespoň část je obnovitelná, proto můžeme mluvit o dluhu. Lze vyčistit životní prostředí a opět rodit děti v reprodukčním množství a zajistit jejich zdravou výchovu (předpokládám, že lidé toho budou svým zdravotním stavem schopni). Proto tuto dekadenci převedenou v materiální prostředky lze nazvat zadlužení. Jen část je neobnovitelný zánik (vyčerpání neobnovitelných zdrojů, nevratné změny v přírodě a ta část zaniklé lidské populace, která se už neobnoví v dalších generacích). Je otázkou, zda další generace mohou dluh splatit, alespoň do částky, která zajistí další pokračování civilizace a přírodního prostředí celé planety, proto také nelze předvídat, která část je dluh a která zánik.

Část dluhu a zániku jsou převoditelné na materiální prostředky (vyjádřitelné i penězi) a jsou přímo úměrné blahobytu, který takto čerpá současná generace (částečně i minulé) jaksi navíc než by bylo z potřeby kontinuity života morálně zdůvodnitelné. To se potom projeví zřetelně obvykle v době krize. Pohled, který budu v dalším textu uplatňovat, je právě toto morální hledisko kontinuity života, které nazývám „nadčasové myšlení“.

Když studenti házeli po Paroubkovi vejce a křičeli: „nebudeme platit vaše dluhy“, bylo to první uvědomění nějakého dluhu, který vytváří současná stárnoucí generace a který zanechává mladým. Abychom pochopili, odkud se blahobyt vlastně bere, a která jeho část je na dluh, musíme se podívat na zdroje blahobytu.

Blahobyt z hlediska spotřeby neboli konzum, je rozdělen na složku materiální, tedy spotřeba věcí, které opět lze rozdělit na účelné (potraviny, bydlení, mobily, počítače, automobily) a neúčelné (zbytečně velké automobily, zbytečné plýtvání i jinak potřebnými věcmi). Další složkou blahobytu je hédonistické jednání. To je „užívání si“ radostí života, do kterého patří opět účelná část (romantika, sex, jídlo a pití) a neúčelná část, obvykle nerovnovážné navyšování předchozího, dále lenošení a drogy. Přitom z hlediska antropologického je hédonistická extremalizovaná část blahobytu zhoubnější než materiální, z ekologického je škodlivější složka materiální. Dodávám, že výsledek bývá založen víceméně na obou složkách (třeba cestování, rekreace). Jistá míra konzumu je vždy neškodná.

Upozorňuji, že rezervy, třeba peníze v bance, materiálové rezervy (zlato, nemovitosti apod.) nejsou konzum. Někdy i nastávají pochybnosti, co je konzum a co je rezerva. Třeba nemovitosti, zlaté šperky, obrazy. Obvykle potom dosti záleží na účelu takové investice, který ovšem může být i sdružený. Nezapomeňme, že rezervy nevytváří dluh, i když byly třeba původně zjednány na dluh. Rezervy mohou dluh splatit (třeba v další generaci zajistit početnější rodinu nebo vyčistit životní prostředí).

Nadčasový pohled musí být hlavně zaměřen na zdroje blahobytu, které samozřejmě mohou být potom spotřebovány libovolným typem konzumu nebo vytvořit rezervy. Nelze lidem odmítnout blahobyt, pokud je rovnovážný se zdroji. Blahobyt z hlediska zdrojů, má svoji složku rovnovážnou a nerovnovážnou. Rovnovážná složka je ta, která přináší blahobyt lidskou prací a na základě technologií, které práci nahrazují. Tuto složku blahobytu obstarává lidská práce, přímá nebo odvozená. Nerovnovážná složka je dluh a neobnovitelný zánik. Tato složka není kryta prací a je na úkor „něčeho“ neobnovitelného nebo obnovitelného v budoucnosti (dluh). Tím „něčím“ je lidská populace a zničená biosféra. Obě složky se vzájemně prolínají a někdy není možné, aby blahobyt byl jen na základě jedné složky. Nové technologie vyrábí výrobky (rovnovážná složka), ale materiál se získává z neobnovitelných surovin.  

Nezapomeňme, že stávající blahobyt vyspělých zemí je jen zčásti založen na dokonalejších technologiích a další rozvoj technologií opět přinese jen malou část blahobytu. Podstatná část blahobytu je v nerovnovážné složce ekologické a antropologické oblasti, tedy v ničení a dluhu. Pokud bychom měli stávající technologie, ale antropologická nerovnovážná složka blahobytu by nebyla (byly by početné rodiny), opravdu bychom žili podstatně hůře a myslím si, že bychom se příliš nelišili od Středního východu.

Vždy, když nastupuje v některé zemi blahobyt, je to dáno složkou nerovnovážnou i rovnovážnou, obvykle je nelze od sebe oddělit, protože blahobyt nastává v době, kdy se obyvatelstvo emancipuje, přitom složka rovnovážná vzniká využitím vyšší vzdělanosti a nových technologií, nerovnovážná osvobozením se od rodiny a velkého počtu dětí, tedy na úkor neobnovitelného zániku populace. Tento zánik ještě nemusí být ze začátku fatální, ještě se může rodit reprodukční počet dětí, ale proti minulosti už ve sníženém počtu. Zpočátku tedy bychom nemuseli ani mluvit o blahobytu nerovnovážném jako o škodlivém fenoménu, ale o blahobytu emancipačním, který je vlastně výrazem jakéhosi „osvobození“ od „prokletí“ početných rodin, od přírodních zákonů vláčejících člověka determinovanou nutností těžce pracovat a vychovávat zástupy potomků. Jenže v této době obvykle už nastupuje kultura, obvykle zbavená závislosti na náboženství, která je výsledkem emancipace a která se už nemění ani v dalších generacích a dovoluje svojí extremalizací, aby tento proces pokračoval už nerovnovážně, tedy v podreprodukčním počtu potomků, aniž by to bylo vnímáno. Vše to stále přináší pokrok materiální a není nikde zřetelná hranice, kdy se stal už diskontinuálním. Vrátit se je ovšem obrovský problém. Od určitého bodu je tedy nerovnovážný blahobyt dekadenční, tzn., že je stimulátorem úpadku civilizace.

Blahobyt, který nastupuje ve východní Asii, je dán převážně nerovnovážnou složkou. V Číně se rodina povinně omezila na jedno dítě, tím vznikl prostor, aby ženy pracovaly a rodiny nespotřebovávaly prostředky na další děti. Vzniká zde stejně, jako už dříve ve vyspělých zemích, nerovnovážná složka blahobytu daná zánikem lidské populace a vznikáním dluhu ekologického, přitom tyto složky mají největší podíl na celkovém blahobytu, protože technologie samy se zase tak příliš neinovovaly, ruční práce v těchto zemích většinou nebyla ve výrazné míře nahrazena mechanismy. V zemích, které nepřijaly neobnovitelný zánik lidského materiálu (Indie), se blahobyt nekoná, nebo se koná jen u části populace, která neobnovitelný zánik přijala, tedy v nějaké vznikající střední třídě, která už má děti v nízkém počtu a emancipované ženy pracují místo starostlivosti o rodinu.

Dnešní mladý muž ve svých 25 letech, který studuje nebo začíná pracovat, si dovede představit, kdyby v téže době měl už tři děti a nepracující ženu, jak je to ještě zvykem v zaostalých zemích. Jak by asi žil? Problém s bydlením a nájemným, problematicky by získával techniku, ale hlavně bez vyššího vzdělání. Bez podpory rodičů by to nešlo a vzpomínáme ještě z komunistické doby, že takové mladé rodiny žily v bytě s rodiči a čekaly na přidělení bytu. Žena měla obvykle jen nízkou kvalifikaci a pracovala, pokud to šlo, jen pro doplnění rodinného příjmu. Dnes to tak není, uvedení mladí lidé žijí lépe, ale na čem je tedy založen jejich blahobyt? Opravdu na technologiích? Ne! Na odkládání rodiny, jejím omezení a mnohdy nezaložení. Jakmile klesne porodnost výrazně pod reprodukční hranici, je tato složka blahobytu na dluh nebo neobnovitelný zánik, který může skončit fatálním bankrotem.

Abych ještě lépe vysvětlil dekadenční blahobyt, dovolím si další příklad: Je to rozdíl v životě rodiny o dvou dětech a pěti dětech (předpokládám stejné pracovní příležitosti). Zatímco žena se dvěma dětmi nějak skloubí práci a starost o děti, přerušení pracovní činnosti mohou být jen krátká, pomoc prarodičů a manžela jí může dovolit se v zaměstnání realizovat a dosahovat úspěchů. Prostě tyto dvě děti se „nějak odbudou“ a třeba i s „odřenýma ušima“ skloubí s kariérou ženy. Ale žena s pěti dětmi už musí být dlouhou dobu doma (řekněme 10 let). Pracovat může jen nějak příležitostně nebo dělat něco, co nevyžaduje pevnou pracovní dobu. Ztratí kvalifikaci a v zaměstnání jí její výrazně záslužnou činnost pro společnost neuznají. Společnost je založena na vydělávání peněz, tato žena vydělávat dlouhou dobu nebude, navíc ztratí kvalifikaci a v budoucnu ji čeká jen méně placená práce. Nikdo jí záslužnou práci pro společnost neohodnotí. Chceme-li tedy nějak odhadnout dekadenční blahobyt rodiny se dvěma oproti rodině s pěti dětmi, potom nelze počítat jen přímé náklady na děti, ale také ztráty výdělku ženy v horizontu celého života, což nezohledňuje ani důchodový systém. V tomto příkladu je také zobrazena strategická mez rodičovství, obvykle činící dvě děti, někdy jen jedno. Je zajímavé, že tuto mez jen méně ovlivňuje velikost výdělků a ekonomická situace rodiny, protože emancipace ženy a její touha po pracovním uplatnění bývá dominantním cílem, proto můžeme mez rodičovství většinou na dvou dětech pozorovat shodně v rodinách bohatých či chudých. Většina podpůrných akcí státu založených na finanční pomoci rodinám (přímé platby na děti) většinou neovlivní tuto strategickou mez a můžeme pozorovat, že působí převážně na strategii žen bez ambicí uspět v zaměstnání. Z toho můžeme usoudit, že dekadence není záležitostí zcela ekonomicky ovlivnitelnou a má širší sociální záběr, především závisí na vyznávaných hodnotách a životním stylu. To sleduji řešit v této publikaci, jinak lze trendy vysledovat ze statistik a publikací, které ovšem jsou orientovány pozitivisticky a morální hodnotový systém neřeší (viz 57, 58). Oproti těmto informacím jsem vytvořil poněkud jiná hlediska (pohled z hlediska zdrojů blahobytu), abych se přiblížil svému záměru popsat ontologickou podstatu situace.

Blahobyt obecně nastoupil tenkrát, když začaly pracovat ženy. Najednou tu byly dva platy a tím téměř dvojnásobný životní standard. To ještě mohl vznikat blahobyt jako součást emancipačního blahobytu. Pracující ženy se chtěly emancipovat, začaly omezovat porodnost a tím se začal opět zvyšovat blahobyt. Děvčata už nebyla vedena k rodině, ale k úspěchu v zaměstnání. Menší množství dětí opět mohlo dostat vyšší vzdělání. Ale proces se prohluboval, veden hlavně myšlenkami modernity (stávajícího režimu), právě oněmi, které se začaly deformovat. Část blahobytu už byla nerovnovážná, postupně se převážná část stala dekadenční. Prohloubení procesu (blahobyt byl důležitější než děti) vytvořilo ztrátu porodnosti hluboko pod reprodukční úroveň (dnes 1,2 – 1,4), což nebylo nijak vnímáno, nikterak filozoficky reflektováno, proces se nezastavil a v podstatě se s malými výkyvy stále prohlubuje. To přináší opět další a další složku nerovnovážného blahobytu, dluhu odloženého na potomky, nebo zániku, bez šance zastavení, neboť ideál pokroku hlásá, že člověk musí tento blahobyt stále navyšovat. Ohlížet se na to, odkud pochází, nepřipouští ani náznakem žádná z modernistických idejí. Přitom samozřejmě nelze obviňovat jednotlivé lidi, protože se přizpůsobují realitě a jsou k určitému chování vedeni celým kulturním komplexem. K tomu poznamenám, že proces má výkyvy, tedy návraty k vyšší porodnosti, obvykle způsobené odkládaným rodičovstvím do vyššího věku. Někdy takový výkyv budí velké naděje, ale pokud se nezmění základní paradigma, nemůže být trvalý.

Všechny civilizace, které měly náhlé skoky blahobytu doprovázeného obvykle kulturními díly, dosahovaly hlavní části blahobytu na dluh nebo neobnovitelný zánik. Všechny ony vyspělé civilizace, pokud svým blahobytem překročily schopnosti svých technologií, měly jej splacen neobnovitelným zánikem. Druhdy to byli otroci získaní jako váleční zajatci, kteří celý svůj život pracovali pro blahobyt svých pánů, aby potom zanikli a musely být války nové. Poražené národy zanikaly a jejich příslušníci končili se zničenými životy pro své pány. Pokud poddaní pracovali a reprodukovali se, mohlo jít o rovnovážný systém, ale někdy vznikaly křeče vládnoucí vrstvy, která chtěla dosáhnout nějakého, obvykle kulturního úspěchu (velké stavby) a lid nadměrně vykořisťovala, potom proces končil dekadencí takového lidu, úbytkem, nemocemi a konečným zánikem takového režimu (obzvláště dějiny Číny jsou plné zvratů daných tímto fenoménem). Historie není vysvětlována z nadčasového pohledu, dnešní individualisty zajímají jiné věci, obvykle architektura, války, vojevůdci, technická vyspělost. Proto se také některé historické děje zdají být náhodné. Pohled na antropologickou situaci v historii je obvykle ztížen nedostatkem informací.

V podstatě to není v současném režimu jiné. Všechny ony hospodářské zázraky přinesly blahobyt na úkor nákladů na děti, které se nenarodily, a žen, které místo plození a výchovy dětí pracovaly. Také poválečný hospodářský zázrak v Západním Německu byl mimo jiné tohoto druhu. Přitom ovšem dekadentní se stala jen ta část nerovnovážného blahobytu, která pokračuje až k ničení lidského rodu a přírody.

A tak, protože ve skutečnosti se zázrak nekoná, beze změny ideového paradigmatu nelze překonat dekadenci, která se stává pro vyspělé země fatální a vývoj naznačuje, že pro celý lidský druh. Tak se celá vyspělá civilizace jeví jako moloch, který požírá sám sebe.

Vrcholová generace je ta, která ještě musela přiměřeně manuálně pracovat, nikoliv ovšem do úmoru (obvykle v pracovní době 8 hod. denně, bez soboty a neděle), nezažila výrazně znečištěné prostředí, a přitom se dožila poměrně dobré zdravotnické péče. Přitom pocházela z předků s dobrým genetickým základem, kteří prošli sítem epidemií moru, cholery a španělské chřipky a měli tedy potřebnou imunitu a vitalitu. Takové štěstí neměly generace předchozí a nebudou mít příští. Společnost s převažujícími mladými lidmi, pracujícími ženami, ještě málo početnými důchodci a málo dětmi, je právě onou společností na vrcholu blahobytu nebo ještě těsně před vrcholem, blahobytu, který se stává postupně dekadentním.

Důležitou okolností je, že vrcholová generace je zvyklá pracovat, převážně vychovaná na venkově, pracující na manuelních pracích v průmyslových podnicích, postupně vyřazovaná z manuální činnosti technologiemi se přesouvá na své zahrady, chaty, chalupy, staví rodinné domy a zanechává další, již méně aktivní a více hédonisticky založené generaci materiální hodnoty, které se v dalších generacích dílem znehodnocují, obvykle opouštěním původního prostředí odchodem do měst a migrací, což je z velké části následkem hledání snadnějšího života a hédonismu. Vrcholová generace je v každém státě trochu jinak historicky zařazena a v českých zemích byla v období od šedesátých do devadesátých let.

Potom nastává ještě nějaké období, ve kterém technologie pomáhají standard udržet, staří neodcházejí brzy do důchodu a ještě se daří udržovat blahobyt touto nerovnovážnou složkou, ještě se čerpá na dluh z lidského materiálu, než obyvatelstvo zestárne, sociální problémy se prohloubí a snížená porodnost se opravdu začne projevovat, obvykle výrazně v době hospodářských poklesů. Nedostatečné obecné myšlení (nezkoumající podstatné věci) vytváří nepochopení, proč se hospodářský pokles přirozeně nepřekonává a proč má najednou společnost sociální problémy ve chvíli, kdy by se měla radovat ze stále většího pokroku materiálního a zdravotnického.

Další generace už žije ve výrazně znečištěnějším prostředí, většinou bez manuálních výkonů, ale s vyšším podílem stresu a psychické zátěže. Zdravotnictví se stává spíše nutností k běžnému životu než jen pomocí v extrémních situacích. Závislost na výkonech a celé civilizaci je podstatně vyšší a možnost katastrof pravděpodobnější. Tato „ošizená generace“, která za svůj stav nemůže, už je dekadentní biologicky, a dekadentní je i celé existenční prostředí, kterému se musí přizpůsobovat. Zároveň musí přispívat na armádu dlouho přežívajících starců a stařen z vrcholové generace, kteří nedovedli zplodit dosti potomstva, mladí ho sami mají přirozeně ještě méně, protože jsou k tomu výchovou nasměrovaní a zároveň tím řeší svoje problémy. Příliš konkretizované myšlení příčiny spíše nezkoumá a tak se lze nadít nepochopení celého procesu dekadence signalizované obvykle hospodářskými problémy, neschopností udržet sociální závazky navzdory rychlému technickému pokroku a zvyšování produktivity práce. Obviňuje se obvykle nedostatečné přerozdělování materiálních prostředků apod. Statistiky a hledání příčin neberou na zřetel přechod od generace „vrcholové“ k „ošizené“ a tím se zkresluje i plánování cílů. Pokud se alespoň dílem skutečnost pochopí, potom se hledají řešení materiální, která ovšem, jak už bylo řečeno, neovlivní strategickou mez rodičovství kvalitních rodin, jsou tedy ve svých účinech omezená a někdy i kontraproduktivní.

Vyčíslení dluhů není možné, to co jsem shora uvedl, jsou spíše jen trendy, a ty části, které by snad šly materiálně vyčíslit, by mohly zkreslit celkový pohled. Také nelze sčítat obě části dekadence, tedy ekologickou a antropologickou, protože jsou odlišné povahy a mají společné jen to, že obě jsou svojí povahou diskontinuální. Ekologická dekadence je zhoubná, i když by antropologická nebyla a opačně. Ekologická má na antropologickou vliv zhoršováním zdravotního stavu na základě znečištěného prostředí.

Pokud budou čerpány neobnovitelné suroviny, bude vždy dekadence ekologická v tom smyslu, jak jsem ji shora definoval. Určitou malou míru této dekadence bychom mohli respektovat. Určitě bude závislá na počtu lidí a na jejich blahobytu. Úroveň ekologických technologií může míru dekadence řešit absolutně. Úbytek obyvatelstva též. Zde jsou obě dekadence v protikladu, protože antropologická by mohla řešit částečně ekologickou.

V ekologické oblasti nelze předpovědět vůbec nic, protože vše záleží na lidských rozhodnutích, které se mohou skokově měnit v čase. Navíc ekologická dekadence nemá nějaký vnitřní urychlující mechanismus, zdevastovaná příroda se dál sama od sebe obvykle nedevastuje, spíše má schopnost se zotavovat. V mnoha případech by stačilo škodlivé procesy zastavit a přírodu nechat regenerovat.

V oblasti antropologické dekadence je to opačně. Dekadence akceleruje další dekadenci, je to tedy spontánní jev. Přitom je to jev nepřirozený, protože funguje na nepřirozených parametrech (vyloučené přirozené zákonitosti lidské společnosti), nicméně fyzikálně fungující jako samovolný. Srovnáním s obdobnými jevy v přírodě (viz 25) lze stanovit exponenciální průběh této dekadence a je tedy mnohem razantnější než dekadence ekologická. Úbytek obyvatelstva, přírůstek starých oproti mladým, to všechno jsou exponenciální jevy, spontánní, razantní, s vnitřním akcelerujícím mechanismem.

„Ošizená generace“, na jejímž hřbetě spočívá zátěž dluhu generací předchozích, má dvě možnosti: 1. Dokončit zánik civilizace a prožít ještě alespoň část života v uspokojivém dekadentním blahobytu. 2. Vzít na sebe obrovskou odpovědnost vzpoury, která bude tím snadnější, čím dříve začne. Dovolil jsem si vypracovat teorii nadčasového humanismu, aby se taková vzpoura nezvrhla v anarchii nebo nenabrala směr, který historie prověřila jako nevedoucí k cíli.

Leave a Comment