english version

Žluté nebezpečí

Olomoucký autor se definitivně pouští do beletristických vod svým velmi neobvyklým sci-fi romanetem, situovaným do 22. století. Prostřednictvím brilantně vystavěného příběhu, jehož hrdinové v rozbíhajícím se střetu civilizací oscilují mezi Evropou, Čínou, Arábií a Ruskem, řeší perspektivy směřování evropského kulturně-civilizačního okruhu. Více v odkazu

 

Sci-fi na motivy střetu civilizací

Vzpomínky na hořkou budoucnost (Adam Bartoš)

Už nyní je Čína velmoc, se kterou svět musí počítat. A do budoucna bude hrát roli ještě větší. Islám je náboženství, které díky vysoké natalitě jeho vyznavačů a ještě mnohem více pro svou enormní vůli k moci, působí poslední půlstoletí vrásky nejen západním zemím. A bude je působit i nadále. A levicový liberalismus, třebaže je to ideologie, která v průběhu doby napáchala – skryta pod různými pláštíky – dost škody a zla na to, aby se s ní naše civilizace nadobro rozloučila – je stále určujícím faktorem dnešní doby. Deformuje i nadále myšlení západního světa a nejspíše ještě i nějaký čas deformovat bude.

Z takových předpokladů autor vyšel a vystavěl na nich svůj příběh, který se odehrává v průběhu 22. století. Domyslel různé současné trendy do svých důsledků a na následujících stránkách vykreslil vizi budoucnosti, tak jak si ji představuje. Vizi světa, kde roli světového četníka převezme po Spojených státech právě Čína, a to včetně souboje s radikálním islámem. Ten mezitím opanoval nejen Evropu, ale nebezpečně se šíří po světě ve své odvěké touze přivést veškeré lidstvo zpět do náruče Alláhovy.

Na romanetu Žluté nebezpečí přesto není nejzajímavější to, že s islámem bude soupeřit právě Čína, od které bychom to – viděno dnešním úhlem pohledu – vůbec nečekali. Mnohem zajímavější je totiž popis možných událostí, těch zprvu nenápadných změn a jemných posunů, které nakonec ve svých důsledcích uvedou celou Evropu – včetně naší země – do područí islámu. Nebude to vojenský zásah ani teroristický čin, který by obyčejné Čechy, Němce, Francouze a další evropské národy přinutil vzdát se vlastních tradic a přijmout za své cizorodé primitivní pouštní náboženství. Bude to však mnohem spíše ekonomický tlak, vidina určitých výhod, spolu s řízenou osídlovací kolonizací ze strany muslimů, kteří nejprve nenápadně zaujmou pozice v místních firmách či firmičkách (ti schopnější) nebo se jen obyčejně přistěhují a rozplodí (na což stačí i ti méně schopní), dokud svou vysokou porodností časem demograficky nepozmění tvář i té nejposlednější zapadlé vesničky. To vše, zkombinované s tradiční lhostejností a pasivitou, stejně jako s určitými sympatiemi konzervativně zaměřené části veřejnosti, která bude znechucena důsledky levicově liberální výchovy a ochotně přijme tradiční hodnoty, které islám nabízí – otevře cestu nadvládě rozzlobených vousatých mužů.

Svědectví o tom, kterak tyto změny do společnosti nepozorovaně pronikají, aby ji posléze celou vnitřně rozložily, je asi nejsilnějším poselstvím celé knihy. Dějovou linií prostupují vzpomínky na budoucnost, na dobu, kdy se islám stal/stane dominantní silou i v našich zemích. Hlavní postavy příběhu zde odkrývají pohnutky, které vedly je nebo jejich blízké ke změně hodnot a náboženství. U někoho to bylo/bude z přesvědčení, u mnoha jiných pak z vypočítavosti, u ještě větší části společnosti jen z obyčejné pohodlnosti – podřídí se, aby měli klid, ač je ve skutečnosti nová ideologie bude zajímat pramálo.

Naše civilizace je zkrátka na šikmé ploše. Přesvědčena o tom, že je ta nejosvícenější a nejpokrokovější, nevidí, že vjíždí do tmavého tunelu svého zániku. Historie se totiž opakuje, a tak, když autor vrství svůj příběh, nemusí pouštět svoji fantazii příliš daleko. Stačí jen znát lidské dějiny a dívat se pozorně, umět číst mezi řádky.

Takový nadhled nám ale v dnešní uspěchané době chybí. Posuzujeme věci jen z hlediska okamžitého prospěchu a nejsme ochotni si připustit, že myšlenky mají své důsledky. Právě o tom, že i nepatrné věci vedou nakonec k bolestivým a někdy i nevratným společenským změnám, je tato kniha. Nakonec sice skončí dobře, ale tím bychom se neměli nechat ukolébat, jedná se přece o sci-fi. Realita může být o poznání krušnější.

Anotace

Už nyní je Čína velmoc, se kterou svět musí počítat. Islám je náboženství, které díky vysoké natalitě svých vyznavačů a pro svou enormní vůli k moci působí vrásky nejen západním zemím. A bude je působit i nadále. A levicový liberalismus, třebaže je to ideologie, která v průběhu doby napáchala – skryta pod různými pláštíky – dost zla na to, aby se s ní naše civilizace nadobro rozloučila, je stále určujícím faktorem dnešní doby. Z takových předpokladů autor vyšel a vystavěl na nich svůj příběh, který se odehrává během 22. století.Domyslel současné trendy do důsledků a na stránkách knihy vykreslil svou vizi budoucnosti. Vizi světa, kde roli světového četníka převezme po Spojených státech právě Čína, a to včetně souboje s radikálním islámem. Ten mezitím opanoval nejen Evropu, ale nebezpečně se šíří po světě v odvěké touze přivést lidstvo zpět do náruče Alláhovy…

 

Žluté nebezpečí. Pravdivá zpráva o stavu Evropy (ukázka z knihy)

Autor: Vlastimil Podracký | Publikováno: 25.9.2007 | Rubrika: Recenze

 

<!– google_ad_client = „pub-4630213429402401“; /* eurabia 300×250, vytvořeno 20.2.09 */ google_ad_slot = „4779419270“; google_ad_width = 300; google_ad_height = 250; //–> Úvod

… V roce 2006 žijí mnozí přistěhovalci v komunitách vydělených ze společnosti hostitelské země a platí to pro velká i malá města. Nemají žádné německé, britské či francouzské přátele, nestýkají se s nimi, často ani nemluví jejich jazykem. Jejich kazatelé jim hlásají, že jejich hodnoty a tradice jsou nadřazené hodnotám a tradicím bezvěrců a jakýkoliv styk s nimi, a to dokonce i se sousedy, je nežádoucí. Přistěhovalecká mládež si stěžuje, že je obětí a že je vyřazena, ale toto společenské a kulturní uzavírání do ghetta je často dobrovolné.

… Viděl jsem Evropu a Evropany v dobrých i špatných časech. Po celé té době je možná čas na nějaké shrnutí, protože Evropa, kterou jsem znal, postupně mizí. Co zaujme její místo? Obecné směřování se zdá být jasné a není to nic, co by mé srdce naplňovalo velkou radostí. Ani já neznám odpovědi na velké problémy, které před Evropou vyvstanou v nadcházejících letech. A závidím těm, kdo v posledních letech psali o evropské zářivé budoucnosti: přál bych si sdílet jejich optimizmus. Mám však podezření, že to bude skromná budoucnost, a doufám, že z Evropy zbude víc než jen muzeum …

Walter Laqueur: Poslední dny Evropy, Washington, DC, 2006

Každá generace se domnívá, že mění svět. Každá doba, každý okamžik se může považovat za klíčový pro další směřování historie. Už dnes se rodí další vývoj, už dnes svým životem naplňujeme budoucnost. Je jen otázkou, zda jsme si plně vědomi toho, jakou budoucnost tvoříme.

Od té doby, co lidstvo stále více ovládá přírodu, využívá její zdroje, manipuluje s prostředky na podstatné ovlivnění svého života a života dalších generací, svoji zodpovědnost za budoucnost zvyšuje. Nejsem si jist, zda si je této zodpovědnosti vědomo.

Autor.

Rozhodnutí (Pochybování o tom, co je jasné, dělá proroky. Čang Caj.)

Je Nový rok 2110. Od rána mráz a bílý poprašek sněhu přikryl ulice, vozovku mostu i ostrůvky ledu na řece. Čínský generál Po-lo se prochází po starém kamenném mostě. Prohlíží si s odstupem staré město na obou březích řeky. Potom se opře o zábradlí a dívá se z mostu na pomalu plynoucí tok řeky. Most prý dal zbudovat panovník, který se nazýval Karel, někdy v evropském středověku. Od té doby odolal mnoha povodním a stále stojí. Prý je to nějakých sedm set padesát let. Pěkná doba, sice v Číně jsou památky mnohem starší, ale i toto je úctyhodné. Chuan, rodinným jménem Po-lo, má starý obrázek mostu, jak si jej zkopíroval z internetové stránky Čínské akademie věd. Byl to obrázek z doby před padesáti lety. Na mostě ještě stály sochy křesťanských svatých. Ty zde již nejsou. Jen podstavce a na místě soch bronzové polokoule se znaky arabského písma a neodmyslitelný půlměsíc. Chuan si dovede představit muslimy, jak zneuctili sochy, rozmlátili je palicemi a potom naházeli do řeky. Nebylo to poprvé. Věděl o likvidaci starých soch Buddhy v Afganistanu, které zničili fanatikové muslimského Talibanu. Také si uvědomil, co slyšel vyprávět o Egyptě. Tam kdysi muslimští fanatikové zohyzdili tvář velké sfingy v Gíze. Později se za to v době sekulárních vlád styděli a vyprávěli turistům, že to udělali Napoleonovi vojáci.

Most je na obou stranách uzavřen a hlídán armádou, proto se zde může klidně procházet. Jinam musí jít v doprovodu vojenské stráže. Z mostu je vidět velká část starobylého města. Věže na obou stranách mostu mají na špici půlměsíc, asi na místě, kde bývaly kříže. Na nábřeží je nová budova, podle slohu postavená tak před padesáti lety, velká mešita, která měla zřejmě zastínit jiné staré budovy. Minarety jsou neobyčejně vysoké, snad nějakých sto metrů. Na kopci naproti je soubor starých budov, ano, jak se to jmenuje? – ano Pražský hrad – Chuan se dívá na starou fotografii. Ten se snad ani moc nezměnil, jen ty půlměsíce místo křížů. Prý jsou tam ještě hrobky starých králů, muslimové dokonce měli před nimi úctu, jejich náboženství nedovolovalo rušit mrtvé. Bude se tam muset podívat a vzdát jim povinnou úctu jako předkům této země. Mrzí ho, že to neudělal už dávno. Ale copak měl čas? Musel se věnovat vojenským záležitostem! Budování obranných pásem na Šumavě, budování nových raketových základen … Muslimové jsou teď poraženi čínskou armádou, ale na jak dlouho?

Znovu se dívá na bronzové kopule na obou stranách mostu nahrazující původní sochy křesťanských svatých. V duši mu hlodají pochybnosti. Je tu v Evropě už dva roky a nic nevykonal. Jiní na jeho místě by možná také konali jen svoje vojenské povinnosti. Chuan se s tím nehodlá spokojit. Nemůže přece pominout takové barbarství! V Číně kdysi komunisté také ničili památky. Komunizmus byla pro Chuana nepochopitelná odpadová ideologie evropské civilizace, které Čína dočasně podlehla.

Chuanovi vždy všichni vyčítali, že se chová jako náměsíčný, když má problém a přemýšlí. Chodí sem tam a brumlá si. Přistihl se nyní při tom. Někteří jej mají za blázna. Uvědomil si to a opřel se opět o kamenné zábradlí. Pohlédl do tekoucích vod. Voda si plyne jako čas a starosti nemá. Pod vodou jsou zbytky soch … Co s nimi udělá?

Nadřízení ho důrazně upozorňovali, aby nezasahoval do místních poměrů. Poznal už, že místní obyvatelé jsou rozpolceni, někteří Číňany nenávidí, jiní je vítají. Ale tak to přece nemůže zůstat! Něco se musí stát, něco se musí nastartovat. Odněkud musí přijít spouštěcí impuls. Proč sem jinak přišli? Proč bojovali proti islámu? Jaký to mělo smysl? Jen proto, aby byli světu pro smích a odsuzováni jako okupanti? Čínská Velká rada se domnívá, že se Evropané nějak sami chopí iniciativy, nechají se vyzbrojit a stačí se spojeným islámským zemím ubránit. Ale Chuan poznal za dva roky, co tu je, že jde o utopii. Samo se nic nestane.

Od té doby co pominuly běžné pracovní starosti, Chuan si odpočal, rozhlédl se okolo sebe a začal navštěvovat historicky významná místa, roste v něm pocit veliké historické odpovědnosti. Na jedné straně ho to tíží, na druhé straně povznáší, to přece vždycky chtěl – dělat dějiny. Proto studoval, proto se stal vojákem! Proto se stal velitelem vojenského okruhu Česko … Avšak voda teče pod most, čas plyne a pracuje proti němu a celé čínské misi.

Vždy když si Chuan nevěděl rady, představoval si, jak by se asi zachoval jeho otec. Ten byl jen učitel, ale byl to moudrý muž. Vždy měl na všechno odpověď, alespoň naznačil směr. Doma se modlili k předkům, byli s nimi ve spojení.

V rodinné tradici se zachovalo, že příjmení Po-lo pochází od dávného evropského cestovatele a obchodníka Marca Pola, který žil kdysi v Číně a byl císařem Kublajem ustanoven správcem provincie Jan-gui. Měl prý několik manželek a mnoho dětí, které i po jeho návratu do Evropy zůstaly významnými občany provincie. Pro Chuana to znamenalo zvláštní vztah k Evropě a zájem o její osud. Jenže otec již nežije a matka je v dalekém La-sianu v provincii Kan-su s jeho sestrou. Chuan zatím vlastní dům nezaložil, nemá ani ženu. Hledí do řeky, a jeho otec neodpovídá. Ostatní předkové také ne. Tady je mimo Čínu a v této zemi nebyl asi ani prapředek Marko.

Chuan si uvědomil, že podle zásad tchaj-ťi stojí na nesprávné straně mostu. Voda teče směrem k němu a přináší zápornou energii. Přešel naproti. Jeho vojáci ho znají, vědí, že se prochází jako bez ducha, když přemýšlí. Určitě budou řeči, že „starý zase přemýšlel“. Voda teď tekla od mostu a záporná energie odcházela. Tady se cítil jakoby lépe, volněji. Nad řekou je Pražský hrad. Tam někde jsou pohřbeni bývalí vládcové této země. Co by řekli oni? Jejich rozhodnutí Chuan už předem znal. Muslimové byli vetřelci, asi by je vyhnali.

Z mraků vysvitlo slunce a ozářilo stavby nahoře svým zlatým třpytem. Okna zazářila a vyslala svoje prasátka po krajině, Chuan pocítil teplo paprsků na zádech, hned mu bylo veseleji. Obavy se vytratily, rozhodl se. Armáda vyzvedne ze dna řeky zbytky soch. Hoši se trochu protáhnou a probudí ze zimního spánku. Stejně nemají nic na práci. Potom úlomky rozmístí na mostě a uspořádají výstavu. Pak se uvidí.

Jednání s muslimy. (Kočka se nikdy nestane psem. Čínské př.)

Rok 2110 byl politicky významný. Chystala se dohoda O rozdělení sfér vlivu v Evropě mezi Čínskou říší a Velkou Ummou. Hranice byla stanovena na řece Dunaji a Labi, v oblasti vysočiny probíhala českými pohraničními horami. Smlouva měla být podepsána ve Vídni.

Na levém břehu Dunaje stály čínská opevnění a jednotky. Chuan vystoupil na věž kostela v blízké obci a sledoval na obrazovce druhý břeh. Tam bylo veliké historické město s rozlehlými parky a s nezbytnými půlměsíci na věžích. Uprostřed budov vyčnívala obrovská mešita, jakoby rozkročená nade vším tím historickým balastem, jako přízrak nové doby, jako obrovský krab vystouplý z moře mezi oblázky. Mosty byly za války zničeny, provizorní pontonový most spojoval oba břehy mohutné řeky. Bylo už září, ale zatímco ostatní řeky byly téměř vyschlé, vody Dunaje se mohutně valily.

Chuan si pročítal překlady z novin, které vycházely na druhé straně řeky v onom velikém a krásném městě, kdysi metropoli střední Evropy. Byly to politicky korektní články, většinou velmi uboze hanobící Číňany. Hledal náznak nějakého odporu k muslimské vládě, ale ten se neobjevoval. Zaujal jej veliký titulek: Žluté nebezpečí. Pod ním stálo: „… Evropa se vždy obávala žlutého nebezpečí a nejednou … je tu. Stojí za branami, jako Hanibal … Cizí civilizace z druhé strany světa. Civilizace draka, opice a kozy. Lidé se šikmýma očima chodí už po ulicích evropských měst. Zatím jen odění ve vojenských stejnokrojích. Za nimi přijdou ti, kterých se vždy obávali naši předkové. Přijdou zabírat půdu, aby pěstovali rýži. Jejich práce bude pětkrát lacinější než naše. Jejich zboží bude pětkrát lacinější než naše. Jejich život bude pětkrát skromnější, pětkrát ubožejší…. Naši lidé nebudou mít práci. Naše technologie budou stát a rezavět. Dokud budeme mít peníze, budeme kupovat jejich zboží. Potrvá nám to pětkrát déle, než svoje prostředky projíme, ale jednou to přijde … Co bude potom?“ Po několika dalších odstavcích vyvolávajících fobii, článek pokračoval: „A s nimi přijde jejich ideologie, ideologie konfuciánství. Jde o ideologii harmonie protikladů. Prý má platit životní rovnováha dvou opačných principů Jin a Jang. Velká rovnováha je současná čínská ideologie. Znamená rovnováhu práv a povinností, rovnováhu pravomoci a zodpovědnosti, rovnováhu manuální a duševní práce pro jednotlivce, rovnováhu složek potravy. Každý jednotlivec je zodpovědný za sebe, každý kolektiv také. Tedy i rodina je za sebe odpovědná. Také kolektiv obce. Když splní povinnosti, dostává práva. Obce se o sebe starají, rodiny se o sebe starají. Stát jen kontroluje a zajišťuje nejnutnější péči. To je ona rovnováha. Jin a Jang splývají v rovnováze. Princip je velmi jednoduchý, jenže dnes jsme si v Evropě zvykli na to, že rovnováhu nemáme. Lidé dostávají od státu něco co si nezaslouží a jiní na ně pracují. Asi se nám nebude chtít jen tak snadno to změnit.“ Chuan pochopil, že pisatel musel na začátku uvést ony primitivně odsuzující propagace, aby potom alespoň trochu přiblížil čínskou filozofii oněm lidem na druhé straně.

Skupina obrněných vozidel se vydala přes most na druhý břeh. Tam uprostřed parku ve staré secesní budově se konalo zasedání. Secese, jako umělecký a architektonický styl, vyhovovala muslimům nejlépe. Obvykle postrádala postavy lidí a zvířat, které muslimové nesměli zpodobňovat, takže tyto stavby nebylo nutno nějak upravovat, aby odpovídaly jejich stylu života, nepobuřovaly mysl muslima pohledem na zakázané předměty. Ale hlavně zde mohli muslimové dokazovat světu, že nejsou bořiteli kultury, že nechávají původní historické stavby, neboť jiné, třeba barokní stavby, nutně nesly stopy zásahů při odstraňování soch a maleb zpodobňujících člověka a živé tvory.

Muslimové byli od začátku strategických jednání velmi neústupní ve svých požadavcích a jednali nadřazeně. To při předchozích jednáních v Evropě neexistovalo. Asi teď měli zprávy z Číny, že Velká rada již nepohlíží příznivě na misi v Evropě. Nedařilo se pohnout evropské národy k nějakému odporu proti islámu. V celém světě vítězila muslimská propaganda, že čínský útok byl agrese, že evropské obyvatelstvo chce muslimský stát. Když začalo čínské dobývání Střední Asie, západní Sibiře, kaspické a donské oblasti, bylo jasné, že je to nutné z hlediska vytlačení muslimů od čínských hranic a zbavit je přístupu k důležitým surovinám. Nakonec Velká rada váhavě přijala rozhodnutí jít až do Evropy a vytvořit novou kulturní oblast, obnovit křesťanskou Evropu jako alternativní sílu ve světě, spojence Číny v boji proti světovládnému islámu. Nyní se to zdálo být nestrategické. Bylo nutní odložit zbraně, dohodnout se a vyčkávat.

Konflikty ve Vídni začaly hned na začátku. Když skupina čínských obrněných vozidel zaujala místo před budovou vyhrazenou pro jednání, vojáci a civilní zaměstnanci vystoupili, okamžitě nastal u muslimských stráží zmatek, pobíhání a vykřikování. Potom předstoupil tlumočník, štítivě ukazoval na některé civilní zaměstnance. „Tito muži musí okamžitě odjet“. Chuanovi nebylo zpočátku jasné, o co jde. Pak však začal chápat. Byli to obyvatelé blízké Bratislavy, zaměstnaní v armádě, kteří měli na sobě trička pomalovaná znaky čínského horoskopu: drakem, kozou, opicí, psem a vepřem. Tito lidé, stejně jako mnozí jiní v evropských městech v čínském záboru, dávali najevo svoji vděčnost Číně, že je osvobodila od muslimské vlády. Celé oblasti byly zaplaveny těmito oděvy, od kabátků, šál, sukní až po trička. Mnozí lidé dříve vyznávající islám se mu začali vysmívat a zdůrazňovali svoje sekulární přesvědčení. Něco takového muselo být chápáno na tomto místě jako potupa. Chuan se ovšem nechtěl jen tak vzdát. Proto řekl: „Jsou to naši lidé, mohou přece mít na sobě, co chtějí, my vám také neporoučíme, co máte nosit.“

„To je urážka citu každého muslima,“ řekl tlumočník a ukazoval na prase vytištěné na tričku.

Chuan se nejprve domníval, že je uráží, že obyvatelé města, které ještě donedávna bylo muslimské, nosí čínské znaky. Ale nyní pochopil, že jde o něco jiného. Prostě muslim nesmí zpodobnit žádné zvíře, ani člověka, nesmí se na takové modloslužebné věci ani dívat. Navíc prase a pes jsou nečistá zvířata. Celá čínská kultura je tedy modloslužebná a nečistá, a tím pro muslima nepřípustná. Podobně i jiné kultury. Vždyť v Praze, ani nikde jinde, neviděl psa, a vepři se nesměli chovat.
Chuan nechtěl rozbroje, nařídil mužům, aby se převlékli. Trapné bylo zvláště to, že byli přítomni reportéři neutrálních států, většinou amerických, dále Ruska, Filipín, Japonska a Vietnamu. Vše se bude vysílat na televizních stanicích a dozví se o tom i čínská Velká rada. Chuan nevěděl, jaké k tomu zaujmou stanovisko. V poslední době nebyl v oblibě, pokud by jednal razantněji, možná by mu vytkli, že to bylo netaktické, a teď zase řeknou, že ustoupil, zvlášť, když se jednalo o znaky čínské kultury.

V budově byl velký sál s otevřenými okny sahajícími až na zem, tabule s mnoha vybranými pochoutkami. V rohu stál zasedací stůl. Muslimští vůdci přišli záhy. Byli oblečeni ve vojenských stejnokrojích, na hlavě čapky ve tvaru komolého kužele. Vzájemně se pozdravili. Ale byli tu i civilisté. Jednak člověk evropského vzhledu, který se záhy představil jako starosta Vídně, a dokonce křesťanský kněz s velkým zlatým křížem na krku, pravděpodobně biskup. Starosta jednání zahájil. Mluvil německy. Protože Číňané nerozuměli, ani Chuan, známý svými znalostmi jazyků se s tímto evropským jazykem ještě nesetkal, bylo nutno překládat do arabštiny a čínštiny. Starosta přednesl krátký proslov, přivítal vzácné hosty, vyjádřil radost, že toto starobylé evropské město se stává dějištěm tak významné dějinné události, vyslovil naději, že rozprava povede k míru, který Evropa tak potřebuje. Závěrem řekl: „U Vídně se již jednou rozhodovalo o osudu Evropy. Tenkrát před Vídní stály turecké vojenské jednotky. I tenkrát to byl střet civilizací. I tenkrát nastalo potom příměří.“ Chuan hodnotil vystoupení jako dosti troufalé vůči muslimským vládcům, kteří přece museli vědět, že tenkrát to islám prohrál.

Poté se přistoupilo k vlastnímu jednání. Vojenská část byla celkem snadná. Muslimská armáda byla převážně zničena, muslimové měli problémy s povstáním v Africe a v Indii. Evropa byla tedy celkem snadno rozdělena, stávající hranice zachována. Následně se přistoupilo k tzv. podružným dohodám, které, jak se ukázalo, nebyly nijak podružné. Muslimové chtěli uzavřít všechny televizní stanice zasahující svým signálem na jejich území. Vysílají prý nemravné pořady. K tomu Chuan nemohl zaujmout stanovisko. Zakázat je nemohl, stanice byly v rukou místních úřadů, zákony si stanovovaly jednotlivé oblasti samy. Dalším požadavkem bylo přerušení telefonních linek a zrušení operačních stanic bezdrátového telefonního spojení. To také nebylo v moci čínské správy. Doporučil jednat s jednotlivými místními vládami. Přerušení drátových linek bylo snadné i z muslimské strany, ale ostatní nemohl ovlivnit. K dohodě nedošlo, ani dojít nemohlo. Muslimové nakonec museli ustoupit, aby neohrozili vojenskou část dohody. Z celého jednání nabyl Chuan dojmu, že muslimové, jak se dalo očekávat, mají strach ze svobody informací. Rozhodl se, že sám zorganizuje vysílání do muslimského záboru ve všech domácích jazycích včetně arabštiny.

Nakonec promluvil křesťanský duchovní. Řekl, že se obdivuje veliké čínské kultuře, ale ta je pro Evropu naprosto cizí. Muslimové křesťany nijak neutlačují, mohou vyznávat svoje náboženství a vykonávat v kostelech svoje obřady. Pouze bezbožníci zde nemají místo. Řekl doslova: „Sekulární kultura zničila Evropu a teprve muslimští bratři nás osvobodili od nadvlády bezbožnosti. Jak lidé znovu poznávali Boha, stávali se z nich opět křesťané a muslimové. Evropané se s muslimskou pomocí opět vrátili k Bohu a k přírodě, ke svému přirozenému poslání zakládat rodiny, mít děti a žít podle Božích zákonů. Pokud by bezbožná sekulární kultura pokračovala, nežili bychom už.“

Chuan mu to nevyvracel, nicméně musel podotknout. „Nechceme nikomu vnucovat naši kulturu. V Číně je mnoho náboženských konfesí včetně křesťanských, nikdo jim nevnucuje sekulární kulturu. Většina lidí žije sekulárně, protože to chtějí. Jak vidíme v části Evropy, které jsme přinesli svobodu, chtějí to tak lidé i zde. V Číně se nemravnost trestá. V zájmu záchrany není zapotřebí konvertovat k úplně cizí kultuře a přijmout náboženství, které je v rozporu s tradicemi“. Souhlas postřehl pouze v očích starosty. Kněz se dále nevyjadřoval.

Zato muslimští vůdcové se naježili: „Co tu děláte, když vás evropské národy nechtějí? Proč porušujete mír? My jsme vás nenapadli!“

„Vy jste neviděli ty demonstrace? Nemáte zprávy o hromadných konverzích ke křesťanství?“.

„To se dá velice snadno naaranžovat. V naší části Evropy se to neděje.“

„Vy dobře víte, jak by dopadli ti, kteří by se svobodně vyjadřovali, o tom je zbytečné mluvit. Vždyť přece,“ Chuan pohleděl na kněze, „konverze ke křesťanství se u vás trestá smrtí“. Kněz sklonil hlavu.

Potom předstoupili před kamery. Přednesli dohodu. Chladně si podali ruce.

 

Autor: Vlastimil Podracký
Stran: 336
Vydal: Dr. Marek BELZA
Rok: 2008
Překlad: S01114
ISBN: 978-80-87116-00-5

Sleva: 7 %
Cena po slevě:
269,- Kč

Běžná cena:
289,- Kč

Koupit

Popis: V této první knize se přeneseme do nepříliš vzdálené budoucnosti příštího století a budeme sledovat příběh, odvíjející se na pozadí proměňujícího se světového řádu a civilizačních střetů, jejichž prvních brutálních projevů jsme svědky v naší době.

Už nyní je Čína velmoc, s níž svět musí počítat. Islám je náboženství, které díky vysoké natalitě svých vyznavačů a pro svou vůli k moci působí vrásky nejen západním zemím. A levicový liberalismus je stále určujícím faktorem současnosti.

Z těchto předpokladů autor vyšel a vystavěl ságu rodů Po-lů a Sadíků. Domyslel aktuální trendy do důsledků a na stránkách knihy vykreslil svou vizi světa, kde roli světového četníka převezme po Spojených státech právě Čína, a to včetně souboje s radikálním islámem. Ten opanoval nejen Evropu, ale nebezpečně se šíří po světě v touze přivést lidstvo zpět do náruče Alláhovy…

Leave a Comment