english version

Poslední člověk

Východiskem nového sci-fi romaneta se stal stále naléhavější fenomén – virtualizace lidského života a vyhledávání úniků do „matrixových“ světů, umožňujících snadno si splnit jakékoliv sny a představy. Příběh Bogadyra a jeho přátel ukazuje, kam až může dospět snaha dojít osobního blaha na úkor odpovědnosti za zachování samotné existence lidského rodu. Vyšlo v květnu 2008

 

 

Sci-fi romaneto o konci lidstva a nové naději

Žánr science-fiction si obvykle spojujeme s představami o budoucím vědeckém a technologickém rozvoji lidstva. U Vlastimila Podrackého tomu tak není.

Je si totiž vědom, že veškeré lidské poznatky jsou pouhé nástroje, že jejich hodnota je ryze instrumentální. Známe však cíl, k němuž směřujeme?

To je ústřední téma Podrackého tvorby.

V předchozím romanetu „Žluté nebezpečí“ jsme se přenesli do nepříliš vzdálené budoucnosti příštího století a sledovali příběh, odvíjející se na pozadí proměňujícího se světového řádu a civilizačních střetů, jejichž prvních brutálních projevů jsme svědky v naší době.

V knize „Poslední člověk“ se Podrackému stal východiskem další, rovněž stále naléhavější fenomén současnosti – virtualizace lidského života a stále častější vyhledávání úniků do „matrixových“ světů, umožňujících splnit si bez většího úsilí jakékoliv sny a představy. Podracký je ve své projekci budoucnosti opět důsledný. Příběh Bogadyra a jeho přátel nám ukazuje, kam až může dospět snaha dojít osobního blaha na úkor odpovědnosti za samotné zachování existence lidského rodu.

Ve 32. století již není civilizačních střetů. Zbývá najít odpověď na otázku: Žijí ještě někde lidé?

Popis

Autor důsledně řeší otázku naléhavého fenoménu naší doby – virtualizace lidského života a stále častěji vyhledávaných úniků do „matrixových“ světů, umožňujících bez většího úsilí si plnit jakékoliv sny a představy. Strhující příběh ze 32. století ukazuje, kam až může dospět snaha dojít osobního blaha na úkor odpovědnosti za zachování existence lidského rodu na planetě Zemi…

 

Poslední člověk a jeho přátelé

 

Věnování (dedication)

 

Tuto knihu věnuji lidem. Všem těm, kteří žijí normální přirozený život. Kteří nepropadli lákadlu virtuálního světa, snadnému úniku do drog a hráčských vášní. Ale i těm, kteří se nebojí se postavit nepřirozenému životu bez práce a starostí. Všem těm, kteří chápou zachování přirozeného světa jako povinnost, jako ji chápali i poslední lidé tohoto románu. Na rozdíl od nich ještě není pozdě.

 

 

Poděkování (acknowledgments)

 

Tato kniha vznikla spíše proti vůli okolí. Proti paradigmatu modernity, která vyznává blahobyt a nekonečný pokrok, na směřování světa se neptá a nerada se nechá rušit připomínáním zhoubných jevů, které již zpochybňují další pokračování civilizace. Proto tím více děkuji těm nemnohým, kteří mne v mém úsilí podporovali. Jsou to vydavatel a sponzoři českého vydání a slečně Veronice Valdové, která uvedla knihu do světa.

 

Poslední člověk dva roky poté

čtvrtek 10. červen 2010 12:56

Před dvěma lety vyšla autorova kniha Poslední člověk a jeho přátelé pojednávající o konci lidstva ve čtvrtém tisíciletí. Komunistická společnost, ve které všichni mají zajištěny všechny potřeby a nemusí pracovat, končí naprostým nezájmem, není čeho dosahovat a není proč žít. Lidé jsou do vysokého věku udržováni při životě a žijí virtuálním životem napojeni na přístroje zajišťující jim zábavu přímým přenosem informací do mozku, zatímco tělesná schránka je napojena hadičkami na přístroje dodávající všechny potřebné živiny do krve. Lidské trosky jsou přebalovány a otáčeny roboty. Vyrobit umělé dítě se nepodařilo a tak lidstvo postupně vymírá. Poslední skupinka lidí se tomuto životu vzepře a rozhodne se vrátit k přirozenému životu. Jejich osudy jsou námětem knihy.

Ve třetím tisíciletí se navrátí náboženské ideje do společnosti, lidstvo přestane vymírat a nějakou dobu je schopno existovat. Potom opět zvítězí pohodlnost, nezájem a komunistické myšlenky. Technická vyspělost nevyžaduje od lidí práci a idea, že lidé trpět musí a pracovat také, se stává stále více trapnou. Proč si jen neužívat?

Ve čtvrtém tisíciletí už poslední lidé leží na ložích a mají na hlavě kuklu, která jim zprostředkovává pomocí impulsů přímé napojení počítače na mozek, a tak se mozek stává součástí velkého všelidového počítače, který jim zajišťuje neustálou zábavu a ruší všechny nepříjemné pocity, třeba bolest. Lidé takto žijí ve stálých slastech a tím se naplňuje odedávný sen lidstva zbavit se trápení a obtíží. Velký vůdce Human 1 už nežije. Předal obraz svého mozku do počítače, a žije virtuálně bez těla, které je jen přítěží. Takto doporučuje postupovat všem. A tak lidé, aby je nezatěžovaly nepříjemné tělesné pocity, postupně odchází do elektronické formy a jejich mrtvé tělo vyhodí roboti řízení Humanem 1 do odpadové jámy. Human 1 není ovšem nějaký Velký bratr, je demokrat. Dělá pravidelná referenda ohledně řízení společnosti, která vždy vyznívají utilitaristicky, lidé žijící ještě se svým tělem, stejně jako nežijící a mající jen mozek v počítači, vždy chtějí další a další zážitky, které se vytváří dalšími a dalšími systémy her a zábavných programů. Jsou stále nespokojeni a nadávají na Humana 1.

Filozof Olejda vychová část posledních dětí k odmítání virtuálního života, tvrdí, že utrpení je součástí života a plnohodnotný život se musí žít i s nepříjemnými aspekty. To odporuje filozofii společnosti a je tím nebezpečný všem virtuálně žijícím, kteří mají obavy, aby je náhodou nějaká diktatura nedonutila pracovat a fyzicky žít. Olejda posléze umírá. Skupinka však zůstává, ale jak lidé stárnou, postupně odchází na lože, vezmou si na hlavu kuklu a žijí virtuálně, aby nezažívali nepříjemné pocity. Posledních dětí je už jen několik a zrodily se v době filozofa Olejdy. Vede je fyzicky zdatný silný muž Bogadyr. Ale ani jeho příklad neuspěje a nakonec zůstává Bogadyr s poslední dívkou Nadou. Poznávají, že zakládat nové lidstvo v tomto prostředí nemá smysl, jejich děti by dopadly stejně jako všechny ostatní předtím.

Bogadyr se dozvídá, že někde v pralese snad ještě žije odloučená skupina lidí původním fyzickým životem. Loučí se s Nadou a odchází je hledat domnívajíce se, že by v takové skupině mohli žít a potomstvo by mělo perspektivu existence. Cestou nalézá v divočině mrtvoly a kostry těch, kteří utekli z virtuálního prostoru vyspělého lidstva a chtěli žít nezávisle, bohužel sami. To ho neodradí. Konečně nalézá obdělaná pole a v dáli kouř z ohniště. Předá Bogadyr zaostalému kmeni odkaz civilizace a zplodí nové potomstvo? Najde své přátele? Nebo už není pro lidstvo šance?

Vydalo nakladatelství Marek Belza

Leave a Comment