english version

Návrat k domovu

Zbyněk Klíč 11/2005

V roce 2004 vyšla v nakladatelství Votobia pozoruhodná kniha s mnoha podtituly. Kniha Návrat k domovu je prezentována jako Manifest tradicionalizmu, jako program Návratu k rodině, k občanské společnosti, k obci, k národu a ke státu založený na idejích Nadčasového humanizmu a angažovaného konzervatismu. Mnohem více je však jednoduchou, a proto okouzlující analýzou soudobé společnosti.

Ústředním motivem knihy, jak titul napovídá, je domov. Domov nejen jako teplý rodinný krb a bezpečné zázemí, ale domov jako příslušnost k národu, ke komunitě, která dává člověku bezpečí. Člověk totiž, podle autora, je bytostí nedokonalou a ponechat ho individuálnímu, ke společnosti se nevztahujícímu jednání, je hrozbou, kterou je současný svět z podstatné míry ovlivněn. Podracký vidí v dnešním světe nebezpečí především v pýše rozumu, v utilitarizmu a konzumerismu, ve zindividualizování světa, nezodpovědné svobodě a nebezpečné toleranci. Tyto tendence pak mají pro svět dalekosáhlé důsledky – ztráta morální zodpovědnosti, mobilita osvobozená od kořenů domova, devitalizace a denatalizace lidského života. Projevuje se v omezenosti přírodních zdrojů a neuvážené víře v neustálý pokrok, důsledky má též pro politickou oblast – vede k unifikaci světového řádu, nadvládě nadnárodních korporací nad našim domovem – státem, před kterou uhýbáme volbou nemenšího zla – totalitarismu.

Lékem na tyto hrozby je podle autora nadčasový humanizmus – humanizmus prostřednictvím návratu k domovu, založený na kontinuitě, společenské angažovanosti a komplexnosti při řešení společenských problémů. Politickým vyjádřením nadčasového humanizmu je angažovaný konzervatismus. Tento typ konzervatizmu považuje autor za „základní filosofickou bázi konzervatizmu, která považuje lidskou podstatu za nezměnitelnou a nedokonalou, předpokládá existenci objektivního řádu, postaveného na kontinuitě a rovnováze… odmítá pýchu rozumu, absolutní moralizmus, naopak uznává syntézu morálky a prospěchu, jejichž optimální poměr určuje tradiční řád.“ Autor aplikuje tyto principy především na oblast politiky – politiky postavené na zastupitelské demokracii, podporované zdola občanskou společností, na přirozených daních, odrážejících opravdové služby státu, na nutnosti existence střední třídy či trvale udržitelném rozvoji. To vše je prodchnuto idejí návratu k domovu.

Kniha Vlastimila Podrackého je neocenitelným příspěvkem všem tradicionalistům a konzervativcům, kteří se nepřizpůsobili současným trendům, ale kteří mají na mysli objektivně a trvale platné normy. Pro ně se tato kniha stane tím pravým průvodcem dnešním světem.

Návrat k domovu

 

Právě čtu knihu Vlastimila Podrackého „Návrat k domovu“. Podtitul zní: Manifest tradicionalismu: Návrat k rodině, k občanské společnosti, k obci, k národu a ke státu.

Když jsem ten titulek zahlédla poprvé, zaplavila mne bouře hořkého cynismu. Kdepak pane Podracký, co to po lidech chcete, vy jste se zbláznil… Kdo chce dnes v Česku či Kanadě vlastenectví a zodpovědnost k rodině? Jak jsem začala číst, text nejen souhlasil s mými znalostmi součastného světa, ale propojoval je také do logiky nevyhnutelného vývoje. Příčina a následek, příčina a následek. A to vše vyúsťuje v jediné možné výslednici: Kolaps, zkroucení se. Této výslednici se už roky mentálně vyhýbáme. Pořád si říkáme, nestrašte, nějak se to vyvrbí! Bohužel, fakta života jsou konzervativní.

Myslím, že všichni češti konzervativci by si měli tuto knihu prostudovat. Některé části možná příliš idealizují minulost, ale většina pozorování a vývodů je správná. Ne se vším budete sami v knize souhlasit, ale stěžejní body jsou pravdivé a místní úřady rozhodují o mnohých stěžejních bodech Manifestu. o politice, týkající se rodiny, výchovy, školství, náboženství, o místních projevech tradice a vlastenectví.

Má-li český národ přežít, a tím myslím nejen národ, ale i každého jedince, něco se musí začít dělat. Každý z nás se musí začít chovat zodpovědně, a ne jen žádat ty druhé, aby byli zodpovědní. Autor nezatajuje pravdu, že to vše si žádá sebeobětování, jistého asketismu a samozřejmě pomoci sil vskutku kosmických – tedy pomoc Boží.

A na závěr rada: Až si Manifest přečtete, kupte ještě jeden výtisk, domluvte si schůzku s Vašim poslancem či senátorem. Musíte je v pěti minutách přesvědčit, že kniha je důležitá, jinak by si ji nepřečetli. Knihu jim darujte. Zajisté podle reakce Vašich volených zástupců zjistíte, zda stojí zato je příště znovu zvolit.

Astride Wenigerová – Noga

 

Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2005

Nová kniha: Vlastimil Podracký: Návrat k domovu

Nadčasový humanizmus domova

Kontinuita znamená jednak zachování minulých hodnot – jazyka, kultury, civilizace (včetně technických a odborných dovedností) a starostlivost o budoucnost. Největším nepřítelem kontinuitního myšlení je samozřejmě konzumerizmus a individualistické ideje. Těžko si představit, že by globalisté, vyznavači nekonečného růstu materiálních prostředků, konzumní utilitaristé a individualisté byli schopni askeze a obětavosti pro nadčasové hodnoty, vždyť i normální poctivost a občanské ctností chtějí obvykle jen od druhých. Přesto víme, že mnozí lidé jsou ochotni k různému morálnímu jednání obsahujícímu askezi a společenskou angažovanost. Jsou příklady „hlubokých ekologů“, kteří jsou ochotni změnit celý svůj život – stravovací návyky, dopravní prostředky apod. Jsou příklady lidí vedených náboženskou vírou ochotných k obětem. Jsou lidé s vysokou mírou altruizmu starající se o druhé lidi, o nemocné, hendikepované, ohrožené děti apod. Je mnoho lidí ochotných se angažovat v obcích pro blaho ostatních, jen postrádají nějakou ideu, jak to účinně dělat a kam napřít svoji sílu (zde obvykle jen altruizmus nestačí). Obvykle ovšem nevidí věci komplexně. Zdá se, že jen vlastenectví je dostatečně univerzální a je ctností v souladu s myšlenkami nadčasového humanizmu. Pravděpodobně se tohoto procesu budou musit ujmout mladí lidé, nějaká „omladina“ připravená k obětem, askezi a altruizmu. Bez těchto schopností není možno řešit nadčasové problémy a nakonec i přežít období přechodu k úspornější společnosti.

Humanizmus, jako základ všech společenských snah, zůstává přítomen. Směřování humanity směrem k utilitarizmu bylo zcestné. Individualita a časnost se podmiňují a doplňují. Individuum je svojí podstatou smrtelné; společnost se na rozdíl od toho snaží o nesmrtelnost.

Jestliže humanizmus vezmeme s hlediska perspektivnosti, tedy i pro budoucí generace, dostává jiný rozměr. Je to humanizmus pro budoucnost a zároveň humanizmus mající společenský rozměr. Budoucnost je totiž společenská záležitost. Není možno ji budovat individuálně. Pokud např. obnovíme generační ekonomickou funkci rodiny, okamžitě vznikne mnohem větší starostlivost o zachování rodu a o výchovu dětí. Společenstvo (rodina) si začne hledat cestu k budoucnosti. Opačně to platí také. Pokud se začneme starat o životní prostředí v obci, nutně se musí občané dohodnout na nějakých pravidlech. Starost o budoucnost je záležitostí společenstva. Proto má náš nadčasový humanizmus rozměr budoucnosti a společenské zodpovědností.

Nadčasový humanizmus musí především stavět na hospodářích. To jsou právě ti lidé nadčasového humanizmu. Myslí úsporně (protože nemají mnoho prostředků a pokud ano, vědí jak je nejlépe použít), nadčasově (musí se starat o stálost obživy), tradicionalisticky (protože staví na zkušenostech předků), v zájmu obce (protože jinak by na ta doplatili) a komplexně (protože pro úspornost v dosahování cílů musí věci do sebe dobře zapadat). Myšlení hospodářů znamená především ne si jen užívat vydělaných prostředků, ale zajistit se do budoucnosti, zajistit rodinu a reprodukovat kapitál, tak aby vydělával nebo alespoň prostředky šetřil a ne se ztratil v ziscích obchodních řetězců.

Jen z některých semen vyroste strom. To jsou ta semena, která padnou na úrodnou půdu, ale také ta, která jsou schopnější úrodnou půdu vyhledat a dobře se zachytit. Víme, že jen někteří sourozenci z velké rodiny založili v další generaci rodinu. To je přirozený výběr schopnějších jedinců k reprodukci. Takovými stromy by měli být právě hospodáři. Oni uspěli a měli by mít dostatek potomstva pro vytvoření reprodukce. Pokud by se strom z nějakých utilitaristických důvodů rozhodl omezovat svá semena na minimum, asi by druh zanikl.

Přestože humanizmus je definován antropocentricky a teoreticky se netýká jiných tvorů než člověka, kontinuita celé planety a všech žijících tvorů je nadčasovým humanizmem zajištěna. Nadčasový humanizmus musí nutně zachovat planetu a celé prostředí, je to v zájmu člověka, který, byť vládce přírody, se musí o celé prostředí starat ve svém zájmu. Zájmy zodpovědného člověka se neliší od zájmů ostatních tvorů planety.

Nadčasovému humanizmu domova je nejblíže národní humanizmus nejlépe vyjádřený v díle T.G. Masaryka. Je nejblíže svým étosem a starostlivostí o domov. Velkou tradicí je vytváření integrálního prostředí a přirozené tolerance k náboženským konfesím, národům a rasám. Vzorem je též svým postojem k tradicím, historii a zároveň starostlivostí o budoucnost dobrou výchovou dětí. Vezměme třeba Sokol. Tam byly děti vychovávány přesně k tomu, co dnešní společnost potřebuje – ve zdravém těle zdravý duch. Miloslav Bednář ve své knize Evropanská tyranie dává nový kabát české státní ideji, vycházející z idejí národního humanizmu v dílech českých humanistů od Palackého až po Masaryka. Myšlenky jsou v souladu s nadčasovým humanizmem a mohou být vzaty za základ kontinuity tradic. Nadčasový humanizmus ovšem musí mít ještě zařazenu onu starostlivost o budoucnost, kterou čeští humanisté odbyli přirozeným spoléháním na člověka a poukazováním na nutnost vzdělání. My v rámci nadčasového humanizmu tvrdíme, že je nutno, vzhledem k tomu, že není automaticky zajištěna natalita a péče o ekologii, zahrnout do humanitního ideálu kontinuitu lidské civilizace jako vědomou péči, protože jsme svědky situace, že humanitní ideály vedly k utilitarizmu a individualizmu jako k nebezpečným ideám.

Dobové prostředí národního humanizmu bylo jiné. Dnešní problémy mají výrazněji ontologický charakter. Kupodivu jsme jako celek více ohroženi. Je nutno zachovat fyzickou existenci národa, správnou morální výchovu dětí, řešit otázky řádu společností, řešit fyzické problémy životního prostředí, záchranu kulturních památek, vyčerpávání zdrojů a spolupracovat na životním prostředí celé planety a v boji proti zločinnosti – tedy problémy kontinuity, kterých jsou národní problémy důležitou částí. Nadčasový humanizmus vychází z tradic a je vlastenectvím pro budoucnost.

Myšlení nadčasového humanizmu jako antiteze utilitarizmu a individualizmu je nutností k přežití. Je to vzpoura proti nezodpovědnosti za budoucnost. Je to těžké, měnit myšlení, měnit prostředí a měnit řád. Náš návrat k domovu je příspěvek k řešení téhož problému v celé Evropě. V rámci soutěže řádů a napodobování můžeme dát příklad ostatním.

Nadčasový humanizmus nepotřebuje nějakou politickou stranu. Měl by být v programu všech politických stran, čemuž nebrání žádné ideové zábrany.

Dokonce může vzniknout strana, která by měla nadčasový humanizmus, jako hlavní námět. Bohužel tato idea není příliš populistická, neslibuje okamžitý úspěch a chce od lidí oběti pro budoucnost. Domnívám se však, že lidé přece jen jsou schopni pochopit nutnost prosazovaní kontinuity života a civilizace jako hlavní námět. Nejlépe se taková politika může vést, až lidé budou takové ideji nakloněni. To znamená tuto ideu propagovat.

Nadčasové myšlení je komplexní. Je to starost o budoucnost domova a celého světa ve všech oblastech, které uvádíme v této publikaci. Samostatné řešení jen jedné ze složek (třeba jen ekologii, nebo jen natalitu) zcela nezávisle, není obvykle produktivní. Proto nadčasové myšlení hospodářů je zcela nutně holistické – celkové, protože produktivita a perspektiva je zajištěna pouze za účasti všech složek.

Shrnutí základních zásad nadčasového humanizmu:

Základní heslo nadčasového humanizmu je kontinuita, společnost, komplexnost

kontinuita znamená kontinuitu lidského rodu, přírody a celého prostředí a tradičních hodnot

společnost znamená společenskou angažovanost s určitou askezí a altruizmem, pohled na problémy ze společenského a nikoliv individualistického hlediska, řešení problémů společnosti

komplexnost znamená řešení humanitních, materiálně-technických a ekologických prvků současně, bez nějakého vydělování nebo upřednostňování některého z nich.

Problémy jsou vzájemně související, např. návrat k domovu si nelze představit jenom jako návrat k národnímu smýšlení bez návratu k rodině, čili kontinuitu nelze řešit bez komplexností a angažovanosti pro společnost.

Naprostá většina utilitaristických a individualistických jednání jsou v nesouladu s kontinuitou lidského rodu a civilizace a shora jsme již dostatek příkladů takového jednání probrali. V závěru této publikace jsou příklady jednání v rámci nadčasového humanizmu. Nejprve ovšem ještě probereme politologický segment nadčasového humanizmu.

Nejistota

Co si mohou myslet lidé, kteří vidí stále zcestnější výchovu dětí? Kteří vidí, že děti jsou stále náročnější na konzum, stále méně pohyblivé, stále nemocnější. To samozřejmě ještě nezdůrazňujeme narůstající dětskou zločinnost, šíření drog a ztrácející se pocit zodpovědnosti. Je to snad trend, který by opravňoval k optimistickému pohledu na vývoj lidstva? Možná, že se v lidech zahnízdila myšlenka, že lidstvo nemá budoucnost, že lidský rod stejně vymře. Lidé to všechno podvědomě chápou, ale nechtějí to řešit. Raději se sladce ukolébávají nadějí, že se to nějak samo vyřeší. Nebo lépe řečeno, že to někdo vyřeší za ně. Nakonec, vždyť se to projeví, když už tady nebudou!

Lidé nejenom svým životním stylem nejistotu vytváří, ale nejistota je dána objektivně. Pocit nejistoty může vyvolávat třeba nedostatek pracovních příležitostí a tím hrozba nezaměstnanosti. To je nejčastěji udávaný pocit, ze kterého nejistota pramení. Vyvolává jí též konzumerismus. Mnozí jsou si vědomi, že na svůj vysoký konzum nemají dosti peněz a že jej mnohdy hradí z prostředků, které by měli použít ke zvýšení jistoty (třeba na spoření). Přesto jsou tak závislí na konzumu, že prostředky raději spotřebují, vedeni k tomu stále sugestivnější reklamou. Bankovní podvody a tunelování ke zvýšení jistoty vkladů, a tím i životní jistoty, nepomáhají.

Nicméně většina lidí podvědomě cítí, že nejistota ovládá celou civilizaci. Celý ten hmotný blahobyt, na kterém je člověk závislý, je velmi křehký. Peníze nejsou podloženy žádnými hodnotami. Banky mohou lehce zbankrotovat. Přísun neobnovitelných surovin ze vzdálených zdrojů může být velmi snadno přerušen. Jistota je jen v tom, co spotřebuji. To už mi nikdo nevezme. Modernitní lidé jistotu nevytvářejí, svým životem ji naopak podrývají. Ještě donedávna určitou míru jistoty vytvářely i velké podniky. Zaměstnanec měl jistotu, že pokud se morálně neproviní, bude vždy zaměstnán. Tyto podniky postupně zanikly. Vznikly velké korporace zajišťující různé kooperace. Těžko je možno v takových stále se měnících podmínkách nějakou jistotu zaručit. Podniky dávající jistotu jsou na ústupu.

 

Leave a Comment